Seznam bodů

Pán potřebuje silné a odvážné duše, které by se nepaktovaly s prostředností, ale pronikaly neohroženě do všech prostředí.

Mírný a vyrovnaný charakter, nezlomná vůle, hluboká víra a horoucí zbožnost: nezbytné charakteristiky Božího dítěte.

Z těchto kamenů může Pán probudit syny Abrahámovy… Musíme však obstarat kámen, který se nedrolí. Z pevného, i když neforemného balvanu, se nádherný sloup dá vyrobit snadněji.

Pro apoštola nemohou platit stejná měřítka jako pro průměrného člověka. Bůh ho volá, aby jednal jako nositel lidskosti a hlasatel věčné zvěsti. Proto je třeba, aby apoštolova duše byla dlouho, trpělivě a hrdinsky formovaná.

Každý den v sobě objevuji nové věci, říkáš mi… A já ti odpovídám: teď se začínáš znát.

Když se miluje doopravdy…, vždycky se najde nějaká drobnost, aby se milovalo ještě víc.

Bylo by politováníhodné, kdyby si někdo poté, co viděl katolíky působit ve společenském životě, o nich udělal závěr, že se pohybují s bázní a bezhlavě.

Není možné zapomenout, že náš Mistr byl — je! — „perfectus Homo“ — dokonalý člověk.

Jestliže ti Pán dal nějakou dobrou vlastnost — nebo nějakou schopnost —, není to pouze proto, aby ses z ní radoval, anebo aby ses jí vychloubal, ale abys ji rozvinul s láskou ve službě bližnímu.

— A kdy najdeš lepší příležitost ke službě než teď, když žiješ společně s tolika dušemi, které s tebou sdílejí společný ideál?

Pod tlakem a náporem materializovaného, hedonistického, bezvěreckého světa… jak lze vyžadovat a ospravedlnit svobodu nesmýšlet jako „oni“, nejednat jako „oni“?…

— Boží dítě se této svobody nemusí dožadovat, protože nám ji už jednou provždy získal Kristus: musí ji však bránit a ztělesňovat v jakémkoliv prostředí. Pouze tak pochopí „oni“, že naše svoboda není otrokem toho, co nás obklopuje.

Tvoji příbuzní, tvoji kolegové, tvoji přátelé vidí, že se s tebou něco děje a uvědomují si, že to není jen něco krátkodobého, že už nejsi stejný jako předtím.

— Nedělej si starosti, kráčej dál!: plní se „viviot vero in me Christus“ — nyní je to Kristus, kdo žije v tobě.

Važ si těch, kdo ti umí říci ne. A kromě toho žádej je, aby ti zdůvodnili své zamítnutí, aby ses poučil nebo napravil.

Dříve jsi byl pesimista, nerozhodný a apatický. Nyní ses úplně přeměnil: cítíš se odvážný, optimistický, jistý sám sebou…, protože nakonec ses rozhodl hledat svou oporu pouze v Bohu.

Ve smutné situaci je člověk s vynikajícími lidskými vlastnostmi, ale s absolutním nedostatkem nadpřirozeného vidění: protože bude mít sklon aplikovat své ctnosti pouze na své soukromé cíle. — Přemýšlej o tom.

Plníš náročný životní úkol: časně vstáváš, modlíš se, chodíš ke svátostem, hodně pracuješ nebo studuješ, jsi skromný, umrtvuješ se…, ale pozoruješ, že ti něco chybí!

Zařaď do rozhovoru s Bohem tuto úvahu: Jelikož svatost — boj za její dosažení — je plnost lásky, musíš revidovat svou lásku k Bohu, a kvůli Němu i lásku k ostatním. Možná tehdy objevíš, že v tvé duši se skrývají veliké nedostatky, proti kterým jsi snad ani nebojoval: nejsi dobrý syn, dobrý bratr, dobrý druh, dobrý přítel, dobrý kolega, a protože miluješ nezřízeně „svou svatost“, jsi závistivý.

„Obětuješ se“ v mnoha „osobních“ drobnostech: proto jsi přivázán ke svému já, ke své osobě a v jádru nežiješ pro Boha ani pro ostatní, ale pouze pro sebe.

K tomu, aby člověk ve vnitřním životě a v apoštolátě pokročil kupředu, není ani tak potřeba citová zbožnost, ale spíše rozhodná a velkorysá ochota vůle vůči božským požadavkům.

Bez Pána nemůžeš kráčet bezpečně. — Jistota, že potřebuješ jeho pomoc, tě povede k dokonalejšímu spojení s Ním v pevné a vytrvalé důvěře, posvěcené radostí a pokojem, bez ohledu na to, že cesta je drsná a příkrá.

Podívejme jak velký je rozdíl mezi přirozeným a nadpřirozeným jednáním. První začíná dobře, aby později polevilo. Druhé začíná stejně dobře…, ale pak se snaží pokračovat ještě lépe.

Není špatné chovat se dobře z ušlechtilých lidských pohnutek. — Ale… jaký je to rozdíl, když nám „rozkazují“ pohnutky nadpřirozené!

Jeden přítel, když pozoroval naši radost z tvrdé práce, zeptal se: „To všechny ty úkoly děláte z nadšení?“ — Odpověděli mu radostně a upřímně: „Z nadšení?… To bychom se daleko nedostali!“ „per Dominum Nostrum Iesum Christum!“ — Pro našeho Pána Ježíše Krista!, který na nás stále čeká.

Svět potřebuje, abychom probudili ospalé, povzbudili bázlivé, vedli dezorientované. Jedním slovem, abychom se zapojili do řad Kristových, aby se nepromarnilo tolik energie.

Možná, že pro tebe bude také užitečná nadpřirozená vynalézavost — bystrost z vůle pramenící lásky —, kterou osvědčila jedna Bohu velmi oddaná duše, která si před různými povinnostmi říkala: „Už je čas, aby ses doopravdy rozhodl dělat něco, co by stálo za to.“

Jaké křesťanské dokonalosti chceš dosáhnout, jestliže se stále řídíš svými rozumy a děláš jen „to, co se ti líbí…?“ Všechny tvé nepřemožené chyby budou logicky nést jen plody špatných činů. A tvoje vůle — která nebude zocelena ve vytrvalém boji — ti nebude k ničemu, až přijde obtížná situace.

Vnějšek budí zdání energie a síly. — Ale kolik nedostatků a jak slabá vůle je uvnitř!

— Podporuj rozhodnutí, že se tvoje ctnosti nepromění v masku, ale v oblečení, které by definovalo tvůj charakter.

„Znám některé ženy a některé muže, kteří nemají sílu ani na to, aby žádali o pomoc,“ říkáš mi znechucený a zahanbený. — Nepřecházej to bez povšimnutí, tvoje vůle zachránit sebe a zachránit je, může být výchozím bodem jejich obrácení. Kromě toho, jestli o tom budeš přemýšlet, uvědomíš si, že také tobě jednou podali pomocnou ruku.

Změkčilí lidé jsou ti, co si stěžují na tisíce směšných maličkostí, co se neumějí obětovat v denních drobnostech pro Ježíše, …a tím méně pro ostatní.

Jaká je to ostuda, jestliže tvé chování, tak tvrdé, tak náročné k ostatním — je v tvém každodenním životě poznamenáno změkčilostí.