Seznam bodů

Při jednom našem rozhovoru jsme si živě představovali země jednoho vzdáleného kontinentu. — V očích se ti zažehla světla, tvou duši naplnila nedočkavost a s myšlenkou na ty lidi tam jsi mi řekl: Je možné, aby se na druhé straně oceánu stala Kristova milost neúčinnou?

Odpověděl sis sám: On, ve své nekonečné dobrotě, chce mít ke své službě poslušné nástroje.

Jaký soucit v tobě vzbuzuji!… Chtěl bys na ně zakřičet, že ztrácejí čas… Proč jsou tak slepí a nechápou to, co vidíš o ty — ubožák? Proč nedávají přednost nejlepšímu? — Modli se, umrtvuj se, a pak — je to tvoje povinnost — probuď je jednoho po druhém a vysvětli jim, také jednomu po druhém —, že stejně jako ty mohou najít božskou cestu, aniž by opustili místo, které zaujímají ve společnosti.

Začal jsi s velkou horlivostí. Ale ta se pomaloučku polehoučku vytrácí… Jestliže budeš dál zmenšovat svůj horizont, skončíš zalezlý ve svém ubohém krunýři. — Stále musíš rozšiřovat své srdce touhou po apoštolátu! Ze sta duší nás zajímá všech sto.

Poděkuj Pánu za to, jak ti — otcovsky i mateřsky — vychází vstříc.

Ty, jenž jsi vždycky snil o velkých dobrodružstvích, ses zapojil do úžasného díla…, které tě vede ke svatosti.

Trvám na tom: poděkuj za to Bohu životem apoštola.

Když apoštolsky pracuješ, můžeš si být jist, že se vždycky jedná o to učinit lidi šťastnými, ba velmi šťastnými. Pravda je neoddělitelná od opravdové radosti.

Osoby nejrůznějších profesí z různých národů a ras, vyšlé z velmi odlišného prostředí… Když s nimi mluvíš o Bohu, vyvstává před tebou jasně lidská i nadpřirozená hodnota tvého poslání apoštola. Je to jako kdybys na vlastní kůži prožíval zázrak provázející první kázání Pánových učedníků: věty, vyřčené v cizím jazyce ukazují novou cestu, slyší každý v hloubi svého srdce ve svém vlastním jazyce. A ty úplně nově vnímáš scénu, kdy se „Partové, Médové a Elamité“… přiblížili šťastni k Bohu.

Dobře mě poslouchej a dej na mne: křesťanství je láska; obcování s Bohem je dialog, který člověka nesmírně obohacuje, starost o ostatní — apoštolát — není luxusní záležitost, činnost několika málo jedinců.

Teď, když to víš, naplň se radostí, protože tvůj život dostal úplně jiný smysl, a buď důsledný.

Přirozenost, upřímnost, radost: nezbytné podmínky u apoštola k získávání lidí.

Ježíš nemohl povolat prvních dvanáct prostěji: „Pojďte a následujte mne.“

Právě ty, jenž hledáš tolik výmluv, abys nemohl v tomto úkolu pokračovat, by ses měl zamyslet nad tím, jak významně dokázali první apoštolové, ač byli — lidsky řečeno — prostí a nevzdělaní — pohnout lidmi, kteří jim naslouchali! — Nezapomeň na to: práci nadále vykonává On, skrze každého z nás.

Apoštolská povolání jsou dílem Božím. Ale ty k nim nesmíš přestat nabízet prostředky: modlitbu, umrtvování, studium nebo práci, přátelství, nadpřirozené vidění… vnitřní život!

Když ti mluvím o „apoštolátu přátelství“, myslím tím „osobní“ přátelství, plné oběti, upřímné: od ty k ty, od srdce k srdci.

V apoštolátu přátelství a důvěry je prvním krokem pochopení, služba… a svatá nesmlouvavost co se týče křesťanské nauky.

Prohlubuj každým dnem apoštolskou dimenzi svého křesťanského povolání. — Před dvaceti stoletími pozvedl Kristus — abychom ho ty i já hlásali lidem — prapor, pod který se mají shromáždit všichni, kdo mají upřímné srdce a schopnost milovat…

Jaké jasnější volání si žádáš než „Ignem veni mittere in terram!“ — Oheň jsem přišel přinést na zemi — a pomyšlení na dvě a půl miliardy duší, které dosud neznají Krista!

„Hominem non habeo“ — Nemám nikoho, kdo by mi pomohl.

To by mohli říci, bohužel, mnozí lidé, kteří mohou sloužit a měli by sloužit, ale jejichž duch je nemocen nebo něčím svázán.

Pane, ať nikdy nejsem lhostejný k duším druhých.

Pomoz mi prosit o nové seslání Ducha svatého, které by znovu zapálilo zemi.

„Jestliže někdo z těch, kdo mě následují, neopustí svého otce a matku a ženu a děti a bratry a sestry a dokonce svůj vlastní život, nemůže být mým učedníkem.“

Stále jasněji vidím, Pane, že pokrevní svazky, jestliže neprocházejí tvým nejmilejším Srdcem, představují pro jedny trvalý kříž; pro jiné zdroj pokušení mířících přímo či oklikou proti vytrvalosti, pro další zas příčinou jejich absolutní neúčinnosti a pro všechny překážkou, která se staví úplnému odevzdání.

Radlice, která orá a otvírá brázdu, nevidí ani semeno ani plod.

Po tom, co ses pevně rozhodl, činíš každý den nějaký nový objev. Vzpomínáš si na včerejšek, kdy sis stále kladl otázky, k čemu je dobré to či ono… a pak pokračoval ve svých pochybnostech či ve svých zklamáních…

Teď vždycky nacházíš přesnou, rozumnou a jasnou odpověď. A když slyšíš, odpověď na tvé často dětinské otázky, napadne tě: „Tak asi musel pečovat Ježíš o prvních dvanáct.“

Povolání, Pane, víc povolání! Nezáleží mi na tom, jestli setba byla moje nebo někoho jiného — zasel jsi Ty, Ježíši, našima rukama! — pouze vím, že jsi nám slíbil, že ovoce dozraje: „et fructus vester maneat!“ — neboť vaše ovoce bude trvalé.

Buď upřímný. Jestliže ti řeknou, že je „budeš lovit“, odpověz, že ano, že si to přeješ. Ale… ať si nedělají starosti! Protože, jestliže nemají povolání — jestliže je nevolá On sám — nepřijdou; a jestliže je mají, jaká hanba skončit jako ten bohatý mladík z evangelia: sami a smutní.

Tvůj úkol apoštola je velký a krásný. Přímo před tvýma očima se setkává milost se svobodou duší a jsi často přítomen nejslavnostnějšímu okamžiku v lidském životě: setkání člověka s Kristem.

Zdá se, že si vás vybírali každého osobně… říkal. — A je tomu tak!

Uvědom si, že se potřebuješ dobře připravit, abys obstál tváří v tvář té lavině lidí, která se k nám přihrne s jasnou a dychtivou otázkou: „Dobrá, co je třeba dělat?“

Účinná rada pro tvého apoštolského ducha: konkrétní plány, ne od soboty do soboty, ale od dneška do zítřka, od nyní k potom.

Jak je smutné, že se z různých příčin spojují — spojují proti křesťanům, Božím dětem —, ti kdo nenávidí Pána spolu s těmi, kdo tvrdí, že mu slouží.

V určitých prostředích, především mezi intelektuály se lze setkat s projevy jakéhokoliv sektářství, jemuž občas propadají i katolíci a které s cynickou vytrvalostí shromažďuje a rozšiřuje nepravdivé a nesmyslné pomluvy vrhající stín na církev nebo na jisté osoby a instituce.

Modli se denně s vírou: „ut inimicos Sanctae Ecclesiae“ — nepřátele, protože se za ně sami prohlašují — „humiliare digneris, te rogamus audi nos!“ Zahanbi, Pane, ty kteří tě pronásledují jasem svého světla, které jsme rozhodnuti šířit.

Že je katolicismus starý, a proto nepřijatelný?… Starší je slunce, a neztratilo své světlo, daleko starší je voda, a dosud zbavuje žízně a občerstvuje.

Nelze tolerovat, aby někdo, třeba s dobrým úmyslem, falšoval dějiny nebo život. — Zvlášť velikým omylem však je stavět na piedestal nepřátele Církve, kteří promarnili své dny jejím pronásledováním. Buď si jist, že historická pravda nestrpí, aby křesťan pomáhal vyvyšovat někoho, kdo si to vůbec nezaslouží: odkdy se nenávist dává za vzor?

Křesťanská propaganda nepotřebuje vyvolávat rozepře ani špatně zacházet s těmi, kdo neznají naše učení. Jestliže se postupuje s láskou — „caritas omnia sufert!“ — láska vše vydrží —, i ten, kdo byl proti, protože se stal obětí omylu, se nakonec může upřímně spoluangažovat. Nicméně není možné vzdálit se od dogmatu ve jménu nějaké naivní změny kriterií, protože kdo by tak jednal, vydával by se v nebezpečí, že zůstane mimo církev: a místo aby získal dobro pro ostatní, způsobil by škodu sám sobě.

Křesťanství je „neobyčejné“, nepřizpůsobuje se věcem tohoto světa. A to je možná jeho „největší nevýhoda“ a prapor, pod nímž se shromažďují lidé tohoto světa.

Někteří nevědí o Bohu nic…, protože o Něm nikdy neslyšeli mluvit srozumitelně.

Když se ti nebude dostávat inteligence, žádej o svatou vynalézavost, abys sloužil víc a lépe všem.

Věř mi, že apoštolát, katecheze obyčejně musí být adresné: mezi čtyřma očima. Každý věřící se svým bezprostředním druhem. Nám, dětem Božím, záleží na všech duších, protože nám záleží na každé duši.

Uteč se pod ochranu Panny, Matka dobré rady, aby tvá ústa Boha nikdy neurazila.