Seznam bodů

Jak podivuhodná je schopnost člověka zapomenout na nejskvělejší věci a zvyknout si na tajemství! V této postní době si chceme znovu připomenout, že křesťan nesmí být povrchní. I když je zcela ponořen do obyčejné práce, mezi mnoha úkoly a svými bližními, i když je zaneprázdněn, má nedostatek času a prožívá různá napětí, musí být současně zcela pohroužen v Boha, protože je Božím dítětem.

Boží synovství je radostná pravda, útěšné tajemství. Zcela naplňuje náš vnitřní život. Učí nás stýkat se se svým nebeským otcem, seznamovat se s ním, milovat ho. Opírá náš vnitřní boj o naději a nakonec nám dává důvěřivou prostotu Božích dětí. Ještě více: právě proto, že jsme Boží děti, hledíme s láskou a obdivem na všechny věci, které přicházejí z ruky nebeského Otce a Stvořitele. Tak žijeme kontemplativně uprostřed světa a milujeme tento svět.

Liturgie postní doby objasňuje následky Adamova hříchu v lidském životě. Adam nechtěl být hodný Boží syn a vzepřel se proti Bohu. Současně stále slyšíme ozvěnu onoho felix culpa – ó šťastná vina –, kterou opěvuje celá církev na Bílou sobotu.

Když přišla plnost času, poslal Bůh na svět svého jednorozeného Syna, aby obnovil pokoj a nás lidi vykoupením z hříchu přijal za Boží syny – adoptionem filiorum reciperemus (Gal 4,5). A my tak byli uschopněni, osvobozením od jha hříchu, mít účast na životě Nejsvětější Trojice. Tomuto novému člověku, tomuto novému štěpu Božích dětí (srov. Řím 6,4–5) tím umožnil osvobodit celé stvoření od zmatku a obnovit všechno v Kristu (srov. Ef 1,5–10), který ho smířil s Bohem (srov. Kol 1,20).

Tedy čas pokání. Ale jak vidíme, není to nic záporného. Postní dobu musíme prožívat v duchu synovství; dal nám je Kristus a žije v naší duši (srov. Gal 4,6). Pán nás volá, abychom k němu přišli s přáním stát se mu podobnými: Napodobujte Boha jako jeho milované děti (Ef 5,1). Tak můžeme pokorně, ale horlivě spolupracovat na Božím plánu: sjednocovat, co je rozděleno, zachraňovat, co bylo ztraceno, shromažďovat, co hříšný člověk rozptýlil, přivádět k dobrému konci, co zbloudilo, a obnovovat Bohem chtěnou svornost celého stvoření.

Svátosti Boží milosti

Kdo chce skutečně bojovat, použije k tomu vhodné prostředky; a tyto prostředky se za dvacet staletí křesťanství nezměnily. Jsou to: modlitba, umrtvování a přijímání svátostí. Protože umrtvování je rovněž modlitba – modlitba smyslů –, můžeme tyto prostředky shrnout do dvou slov: modlitba a svátosti.

Uvažujme teď společně o svátostech, o těchto zdrojích Boží milosti, o tomto podivuhodném důkazu Božího slitování. Pečlivě se zamysleme nad definicí v katechismu Pia V.: jsou to určitá viditelná znamení, která naznačují a do určité míry představují milost, kterou působí.

Bůh, náš Pán, je nekonečný, jeho láska je nevyčerpatelná, jeho vlídnost a slitování s námi bezmezné. Ačkoli nám dává svou milost v různých podobách, ustanovil výslovně, a protože to chtěl – neboť jedině on tak může činit – oněch sedm účinných znamení, aby se lidé mohli bezpečným, jednoduchým a všem přístupným způsobem podílet na zásluhách vykoupení.

Jestliže opustíme svátosti, zmizí pravý křesťanský život. Přesto však nemůžeme přehlédnout, že právě v naší době je nemálo lidí, kteří, jak se zdá, zapomínají na tento proud milosti z Kristova vykoupení nebo jím pohrdají. Je sice bolestné dotknout se této otevřené rány společnosti, která se nazývá křesťanská, ale je to nutné, abychom v sobě posílili přání s větší láskou a vděčností tyto zdroje posvěcení vyhledávat.

Bez nejmenších výčitek odsunujeme křest novorozeňat, a tak je olupujeme – čímž se těžce prohřešujeme proti lásce a spravedlnosti – o milost víry a o nesmírný poklad přebývání Nejsvětější Trojice v duši, která přichází na svět poskvrněná dědičným hříchem. Právě tak podceňujeme biřmování. Tradice v této svátosti vždy jednomyslně viděla posilu duchovního života a tiché, plodné vylití Ducha svatého, aby duše, nadpřirozeně posílena, mohla jako miles Christi (Kristův vojín) obstát v tomto vnitřním boji proti sobectví a žádostivosti.

Kdo ztratil cit pro Boží věci, sotva pochopí svátost pokání. Svátostná zpověď není lidský dialog, nýbrž rozhovor s Bohem; je to soud před neomylnou Boží spravedlností, především však před milosrdenstvím onoho láskyplného soudce, který nemá zalíbení v hříšníkově smrti, ale aby hříšník své chování změnil a byl živ (Ez 33,11).

Něžná láska našeho Pána je opravdu nekonečná. Podívejte se, s jakou něhou jedná se svými dětmi. Z manželství učinil posvátný svazek, obraz spojení Krista s jeho církví (srov. Ef 5,32), velkou svátost, která je základem křesťanské rodiny, která má s pomocí Boží milosti být domovem pokoje a školou svatosti. Rodiče jsou spolupracovníky Boha; děti mají proto milou povinnost ctít je. Čtvrté přikázání – jak jsem napsal už před mnoha lety – bychom mohli nazvat nejsladším přikázáním Desatera. Je-li manželství prožíváno tak, jak chce Bůh, totiž svatě, stane se z domova pokojné, zářivé a radostné místo.

Setkání s Ježíšem Kristem v chlebě a slově

Když umíme rozjímat o Kristových tajemstvích, když se snažíme dívat se na něho čistýma očima, uvidíme, že i dnes se k němu můžeme důvěrně přiblížit: tělesně i duchovně – skrze chléb a skrze slovo, když se budeme živit eucharistií, když jej budeme poznávat a plnit jeho učení a když se s ním budeme setkávat v modlitbě. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm (Jan 6,56). Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat (Jan 14,21).

To nejsou jen plané sliby. Je to nejvlastnější podstata života: života milosti, která nás vybízí, abychom jednali osobně a přímo s Bohem. Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce (Jan 15,10). Tato Ježíšova slova při poslední večeři jsou tím nejlepším úvodem ke slavnosti Nanebevstoupení Páně. Kristus věděl, že je třeba, aby odešel, protože po nanebevstoupení přijde tajemným způsobem, který nejsme schopni pochopit, v novém přílivu lásky, třetí osoba Nejsvětější Trojice: Ale já vám říkám pravdu: Je to pro vás dobré, abych já odešel. Jestliže totiž neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li však, pošlu ho k vám (Jan 16,7).

Odešel a poslal nám Ducha Svatého, který vede a posvěcuje naše duše. Když v nás působí Duch svatý, utvrzuje to, co hlásal Kristus: totiž že jsme Boží děti, že jsme nedostali ducha otroctví, abychom museli žít ve strachu, ale ducha synovství, a proto můžeme volat: „Abba, Otče!“ (srov. Řím 8,15).

Vidíte? Je to působení Boží Trojice v našich duších. Bůh může přebývat v každém křesťanu, odpoví-li na milost, která nás spojuje s Kristem v chlebu a slově, ve svaté hostii a v modlitbě. Církev nám denně dává k rozjímání skutečný živý Chléb a věnuje mu dva velké svátky liturgického roku: Zelený čtvrtek a slavnost Těla a Krve Kristovy. Dnes, na den Nanebevstoupení Páně, se zastavme a setkejme se s Ježíšem v pozorném naslouchání jeho slovu.

Před chvílí jsme si připomněli události v Naimu. Teď bychom mohli uvést ještě další, protože evangelia jsou plná podobných scén. Tyto příběhy dojímaly a stále budou dojímat lidská srdce, protože neukazují pouhé upřímné gesto člověka, který má soucit se svými bližními, ale protože nám ukazují nesmírnou lásku našeho Pána. Ježíšovo Srdce je srdce vtěleného Boha, Emanuele, Boha s námi.

Církev sjednocená s Kristem se rodí z jeho probodeného Srdce. Z tohoto dokořán otevřeného Srdce je nám předáván život. Jak na tomto místě nevzpomenout, byť jen krátce, svátosti, skrze které v nás působí Bůh a činí nás účastnými na spasitelském Kristově díle? Jak se zvláštní vděčností nevzpomenout na Nejsvětější svátost oltářní, nejsvětější kalvárskou oběť a její neustálé nekrvavé zpřítomňování v naší mši svaté? Ježíš se nám dává za pokrm. Protože k nám přichází, vše se změnilo a v nás se projevuje jeho síla – pomoc Ducha svatého, který naplňuje naši duši, vede naše činy, naše myšlení i city. Kristovo Srdce znamená pro křesťana pokoj.

Odevzdanost, kterou od nás Pán žádá, se nezakládá jen na našem přání ani na našich silách, tak často nedostatečných a bezmocných: v první řadě se opírá o milosti, které nám získala láska srdce Boha, který se stal člověkem. Proto můžeme a musíme vytrvat ve svém vnitřním životě dětí našeho Otce, který je na nebesích, aniž bychom si připouštěli nějakou malomyslnost nebo skleslost. Chci připomenout, že každý křesťan svým běžným všedním životem, i těmi nejmenšími maličkostmi, svou běžnou normální prací prakticky žije svou víru, lásku i naději, protože právě tady je podstata jednání člověka, který počítá s Boží pomocí a který v uskutečňování těchto božských ctností nachází radost, sílu a vyrovnanost.

To jsou tedy plody Kristova pokoje, který nám poskytuje jeho Nejsvětější Srdce. Protože – řekněme to ještě jednou – Ježíšova láska k lidem je nevyzpytatelnou součástí božského tajemství, lásky Syna vůči Otci a Duchu. Duch svatý, spojení lásky mezi Otcem a Synem, nachází ve Slově lidské srdce.

Nelze mluvit o těchto základních pravdách naší víry, aniž bychom neupozornili na nedokonalost našeho chápání a na vznešenost Zjevení. Ale i když nemůžeme tyto pravdy obsáhnout, i když náš rozum nad nimi žasne, pokorně a pevně jim věříme: víme, opírajíce se o Kristovo svědectví, že je tomu tak. Že láska se z lůna Nejsvětější Trojice rozlévá na všechny lidi skrze lásku Ježíšova Srdce.