Seznam bodů

Když sv. Matouš vypráví ve svém evangeliu o těchto událostech, zdůrazňuje, jak Josef věrně a bez váhání plní všechny Boží příkazy, i když smysl těchto příkazů se mu jistě mohl zdát nejasný nebo mu byl skryt jejich vztah k ostatním Božím záměrům.

Církevní Otcové i duchovní autoři často vyzdvihují tuto pevnou Josefovu víru. Svatý Jan Zlatoústý říká o slovech anděla, který Josefovi poroučí utéci před Herodem do Egypta (srov. Mt 2,13) toto: Když to Josef uslyšel, nepohoršil se, ani neřekl: to vypadá jako nějaká záhada. Ty sám jsi mi přece nedávno řekl, že On zachrání svůj lid, a teď není schopen zachránit ani sám sebe, ale musíme utíkat, vydat se na cestu a snášet dlouhé cestování: to se přece vůbec neshoduje s tvým slibem. Takto Josef neuvažuje, protože má pevnou víru. Ani se neptá na dobu návratu, přestože to anděl nechává nerozhodnuto, ale jen mu říká: buď tam – v Egyptě –, dokud ti neřeknu. Přesto Josef neuvažuje o obtížích, ale poslechne a věří a s radostí snáší všechny tyto zkoušky.

Josefova víra neváhá, Josef poslechne vždy a rychle. Abychom lépe pochopili toto ponaučení, které nám tady svatý patriarcha dává, je dobré uvědomit si, že jeho víra je živá a že jeho poslušnost není poslušnost člověka, který se jen nechává strhávat událostmi. Křesťanská víra stojí v naprostém protikladu ke konformismu, nedostatku vnitřní činorodosti a energie.

Josef se bezvýhradně odevzdává do Božích rukou, ale vždy o všem, co se děje, přemýšlí, a tak získává od Boha jistý stupeň chápání Božího díla, skutečnou moudrost. Krok za krokem tedy poznává, že ony nadpřirozené záměry souvisejí s Božími plány, které jsou ovšem často v protikladu s plány lidskými.

V různých životních situacích se patriarcha Josef nevzdává přemýšlení ani své zodpovědnosti. Naopak: do služby víry zapojuje veškerou svou lidskou zkušenost. Když se vrací z Egypta, uslyšel, že je v Judsku místo svého otce Heroda králem Archelaus, bál se tam jít (Mt 2,22). Naučil se pohybovat podle Božího plánu a jako potvrzení, že Bůh opravdu chce to, co on tuší, se mu dostává pokynu, aby se uchýlil do Galileje.

Taková byla víra svatého Josefa: pevná, důvěřivá, neporušená, projevovaná rázným odevzdáním se do Boží vůle, rozumnou poslušností. A stejná jako víra byla i jeho láka a soucit. Jeho víra se spojuje s láskou: s Láskou Boha, který plnil sliby dané Abrahamovi, Jakubovi, Mojžíšovi, s láskou manžela k Marii a s otcovskou láskou k Ježíši. Víra a láska v očekávání velkého poslání, které uskutečňuje ve světě Bůh a používá při tom pro spásu lidí i jeho, galilejského tesaře.

Řekl bych, že z darů Ducha svatého my křesťané potřebujeme hlavně dar moudrosti, abychom dovedli poznávat Boha, zamilovali si ho, a tak uměli správně hodnotit různé životní situace a záležitosti. Kdybychom byli ve své víře důslední, pak bychom při pohledu na své okolí a při pozorování dějin světa museli cítit, jak se v našich srdcích probouzejí stejné pocity jako u Ježíše Krista: Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře (Mt 9,36).

Nejde o to, že by si křesťan neměl všímat všeho hezkého, co ho obklopuje, že by neměl oceňovat čistou radost, že by neměl mít účast na pozemských snahách a ideálech. Právě naopak, v hloubi srdce to vše vnímá, sdílí a hluboce prožívá, neboť zná víc než kdokoliv jiný hlubiny lidské duše.

Křesťanská víra neubírá odvahy ani neomezuje ušlechtilé duševní pohnutky, naopak je umocňuje, když odhaluje jejich opravdový a skutečný smysl: nejsme určeni pro pomíjivé štěstí, protože jsme byli povolání k důvěrnému přátelství s Bohem, abychom poznávali a milovali Boha Otce, Boha Syna i Boha Ducha svatého a v trojjediném Bohu anděly i všechny lidi.

Veliká smělost křesťanské víry spočívá v tom, že hlásá hodnotu a důstojnost lidské přirozenosti a učí, že prostřednictvím milosti, která nás povznáší do řádu nadpřirozeného, jsme byli stvořeni jako důstojné Boží děti. Byla by to jistě neuvěřitelná smělost, kdyby nebyla bývala založena na spasitelném rozhodnutí Boha Otce, stvrzena Kristovou krví a kdyby nebyla znovu potvrzována a usměrňována neustálým působením Ducha svatého.

Máme žít z víry, růst ve víře tak, aby se o každém z nás, o každém křesťanu, dalo říci to, co před staletími napsal jeden z velkých církevních otců východní církve: Stejně jako průhledná a čistá tělesa, když na ně dopadají světelné paprsky, lesknou se a září, tak i duše vedené a poučované Duchem svatým se stávají duchovnějšími a předávají ostatním světlo milosti. Od Ducha svatého pochází poznání věcí budoucích, chápaní tajemství, pochopení skrytých pravd, udílení darů, společenství se svatými a anděly. Od něho je i nikdy nekončící radost, pevnost ve víře v Boha, podobnost s Bohem a v tom nejvznešenějším smyslu slova dokonce ztotožnění se s Bohem.

Vědomí velikosti lidské důstojnosti – nevypočitatelným a znamenitým způsobem založené na působení milosti v Božích dětech – spolu s pokorou vytváří u křesťana jedno jediné, a sice že to nejsou naše vlastní síly, které nám dávají spásu a život, ale Boží milost. Na tuto pravdu nesmíme nikdy zapomínat, protože jinak by se ono naše „zbožštění“ mohlo zvrhnout v domýšlivost, pýchu a posléze, dříve či později, v duchovní zhroucení tváří v tvář zkušenosti s vlastní slabostí a nedostatečností.

Mám se odvážit říkat: jsem svatý? – ptá se sv. Augustin. Kdybych říkal svatý ve smyslu, že posvěcuji a nepotřebuji, aby mne někdo posvěcoval, byl bych pyšným lhářem. Ale když pod pojmem svatý rozumíme posvěcovaný, jak čteme ve třetí knize Mojžíšově (Leviticus): buďte svatí, protože já, Bůh, jsem svatý; tedy i Tělo Kristovo až do posledního člověka, ať žije kdekoliv na této zemi, každý ať směle říká spolu s církví: jsem svatý.

Mějte v lásce třetí božskou osobu Nejsvětější Trojice: naslouchejte pozorně Božím vnuknutím ve svých srdcích – povzbuzením i výčitkám –, kráčejte po této zemi s duší osvěcovanou Duchem svatým: a Bůh, dárce naděje nás naplní veškerým pokojem, abychom prospívali v naději s mocnou pomocí Ducha svatého (srov. Řím 15,13).

Ježíš na kříži, se srdcem probodeným z lásky k lidem, je výmluvnou odpovědí – slova jsou tady zbytečná – na otázku po důležitosti věcí a osob. Lidé, jejich život a štěstí mají tak velikou důležitost, že sám Boží Syn se vydává, aby je vykoupil, očistil, pozvedl. Kdo by nemiloval jeho tak zraněné Srdce? bude se jistě ptát tváří v tvář této skutečnosti každá rozjímavá duše. A dále se bude tázat: Kdo by neodplatil lásku láskou? Kdo by neobjal tak čisté Srdce? My, kdo jsme z těla, budeme splácet lásku láskou, obejmeme tohoto našeho zraněného člověka, toho, komu bezbožní probodli ruce a nohy, bok a srdce. A prosme ho, aby naše srdce spoutal poutem své lásky a zranil je kopím, protože je dosud tvrdé a zatvrzelé.

Zbožní lidé vždy věnovali Ježíši určité myšlenky, city, oslovení. Ale pro pochopení tohoto jazyka, pro skutečné poznání toho, co je to srdce lidské a Srdce Kristovo a Boží láska, je třeba mít víru a pokoru. S vírou a pokorou nám zanechal sv. Augustin svá slavná slova: Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné jest srdce naše, dokud nespočine v Tobě!

Když člověk zapomene na pokoru, snaží se být roven Bohu, ale ne tak, jak nám to umožnil sám Kristus, když řekl: Toto je moje tělo, které se za vás (vydává). To čiňte na mou památku (1 Kor 11,24), ale tak, že se snaží vtěsnat Boží velikost do lidských hranic. Rozum, onen chladný a slepý rozum, který nepramení z víry, ani není bezúhonným rozumem tvora schopného ze všeho se těšit a vše milovat, se stává nerozumem člověka, který vše poměřuje svými ubohými zkušenostmi, které zlehčují nadpřirozenou pravdu a pokrývají jeho srdce škraloupem, necitlivým na vanutí Ducha svatého. Náš ubohý rozum by byl ztracen, kdyby nebylo působení milosrdenství Boha, který rozbíjí hranice naší ubohosti: Dám vám nové srdce, vložím do vás nového ducha, odejmu z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa (Ez 36,26). A duše znovu najde světlo a naplní se radostí nad tímto příslibem Písma.

Znám své myšlenky, které mám o vás (…) to, co zamýšlím pro vaše blaho, a ne pro utrpení… (Jer 29,11), prohlásil Bůh ústy proroka Jeremiáše. Liturgie pak podkládá tato slova Ježíšovi, protože v něm se zcela jasně projevuje taková Boží láska k nám. Nepřichází, aby nás odsoudil, aby nám vmetl do tváře naši bídu nebo ubohost, ale přichází, aby nás spasil, odpustil nám, aby nám prominul viny, aby nám přinesl pokoj a radost. Jestliže přijmeme tento vztah Pána ke svým dětem, nutně se změní i naše srdce a uvidíme, jak se před našima očima otvírá zcela nový významný obzor, plný hloubky a světla.