Seznam bodů

Právo na soukromí

Vraťme se k uzdravení člověka od narození slepého. Kristus odpověděl učedníkům, že ono neštěstí není následek hříchu, ale příležitost, aby se projevila Boží moc. A s překvapující prostotou rozhodne, že slepý prohlédne.

Pro onoho člověka přináší teď toto štěstí trápení. Nenechají ho v klidu. Nejdřív jsou tu sousedé a ti, kteří ho dříve vídali žebrat (Jan 9,8). Evangelium nevypráví o tom, že by se radovali, říká jen, že tomu nemohli uvěřit, ačkoli uzdravený neustále tvrdil, že ten, který byl slepý a teď vidí, je jedna a táž osoba, totiž on sám. Nedovolí mu, aby se radoval ze svého štěstí, vedou ho k farizeům; ti se ho pochopitelně ptají, jak se stalo, že prohlédl. Tak to poví znovu: Přiložil mi na oči bláto, umyl jsem se a vidím (Jan 9,15).

Ale farizeové chtějí dokázat, že to, co se stalo – velké dobrodiní a velký zázrak –, se vůbec nestalo. Někteří skrývají svou zaujatost za malichernými, pokryteckými důkazy. Přece uzdravoval v sobotu; a protože se v sobotu nesmí pracovat, popírají zázrak. Jiní začínají tím, co bychom dnes nazvali vyptáváním. Jdou k rodičům slepého od narození: Je to váš syn, o kterém vy říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že teď vidí? (verš 19). Strach před úřady vedl rodiče k odpovědi, která dostačí všem požadavkům vědecké metodiky: Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Ale jak to přijde, že teď vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, to my nevíme. Zeptejte se jeho. Je dospělý, ať mluví sám za sebe! (v. 20–21). Organizátoři tohoto dotazování nemohou věřit, protože nechtějí věřit: Zavolali tedy ještě jednou toho bývalého slepce a řekli mu: „(…) My víme, že ten člověk“ – Ježíš Kristus – „je hříšník“ (v. 24).

Několika málo slovy vykreslí zpráva svatého Jana příklad neslýchaného útoku na základní právo, které od přirozenosti patří každému člověku: právo na to, aby s ním bylo zacházeno s úctou.

Tento námět je stále aktuální. Nebylo by těžké ukázat v dnešní době případy takové agresivní zvědavosti, která vede k chorobnému vnikání do soukromého života druhých lidí. I minimální smysl pro spravedlnost vyžaduje při vyšetřování pravděpodobného přestupku opatrnost a zdrženlivost, aby se pouhá možnost nepředkládala jako skutečnost. A když něco nejenže není přestupek, ale je to dokonce něco dobrého, pak musíme prohlásit, že chorobný sklon rozšiřovat takové věci je zvrácenost.

Proti kupčíkům s podezíráním, kteří, jak se zdá, organizují obchod s intimní sférou člověka, je nutné hájit důstojnost každé osoby, její právo na mlčení. Tato obhajoba je záležitostí všech poctivých lidí, ať jsou křesťany nebo ne, neboť v sázce je společenská hodnota: každý člověk má právo, aby byl tím, čím je; aby se nevydával na odiv a nedovolil, aby radosti, starosti a bolesti pronikly za kruh rodiny; aby dále bez okázalostí konal dobro a z ryzí lásky pomáhal potřebným, aniž by musel tuto službu bližním zveřejňovat, tím méně vystavovat vlastní nitro křivému a indiskrétnímu pohledu lidí, pro které vnitřní život člověka neznamená nic víc než podnět k bezcitnému posměchu.

Ale jak je těžké uniknout tomuto útočnému slídění! Přibylo způsobů, jak někoho nenechat v klidu; vzpomeňme si na možnosti techniky a také na určité, běžné druhy argumentace, proti kterým se může člověk jen těžko bránit, nechce-li ztratit svou dobrou pověst. Někdy se tak prostě předpokládá, že všichni lidé jednají špatně; v takovém myšlenkovém schématu se přirozeně jeví nevyhnutelná sebekritika – mea culpa (má vina). Jestliže na sebe někdo nenaháže hromadu bláta, soudí se z toho, že je nejen darebák, ale navíc také drzý pokrytec.

Občas se postupuje jinak. Někdo řekne nebo napíše pomluvy a potom rozhlásí, že je ochotný předpokládat vaši čestnost, ale jiní lidé asi ne; ti že by mohli rozšiřovat, že jste zloděj: Chcete tedy, prosím, dokázat, že nejste zloděj? Nebo řeknou: Vždycky jste tvrdil, že vaše jednání je bezúhonné, ryzí, poctivé; nechtěl byste, prosím, znovu zkoumat, zda přece jen není špinavé, nečisté a prolhané?

Úcta a láska

Na začátku jsme se divili, jak se Ježíšovi učedníci chovali k slepému od narození. Jejich myšlení bylo ovlivněno nešťastným postojem, který vyjadřuje španělské přísloví: Předpokládej špatnost a nespleteš se! Později, když se lépe seznámili s Mistrem a pochopili, co to znamená být křesťanem, vycházejí jejich názory z porozumění.

U každého člověka, píše svatý Tomáš Akvinský, se dá najít něco, v čem ho druzí mohou považovat za lepšího podle apoštolova slova: „Z pokory ať každý z vás pokládá druhého za lepšího, než je sám“ (Flp 2,3). A proto si musí lidé navzájem prokazovat úctu. Pokora je ctnost, která nám pomáhá objevit, že úcta k druhému člověku, k jeho dobré vůli, k jeho cti, k jeho soukromí – není pouhá vnější konvence, ale že to je první projev lásky a spravedlnosti.

Křesťanská láska k bližnímu se neomezuje na to, že pomáhá potřebnému v hmotné nouzi; spíše směřuje k tomu, aby chápala důstojnost každého jedince a ctila ho za jeho vnitřní důstojnost člověka a dítěte Stvořitele. Útoky na lidskou důstojnost – na dobrou pověst, čest člověka – proto prozrazují, že ten, kdo tak jedná, nevyznává některé pravdy křesťanské víry nebo podle nich nežije, že mu rozhodně chybí pravá láska k Bohu. Láska, kterou milujeme Boha a bližního, je jedna a táž ctnost, neboť sám Bůh je základ, pro který máme milovat bližního, a v bližním nemilujeme nikoho jiného než Boha.

Doufám, že se nám podaří vyvodit z tohoto krátkého rozhovoru v Pánově přítomnosti konkrétní důsledky. V prvé řadě bychom si měli udělat předsevzetí, že nikoho nebudeme odsuzovat, urážet, ani pochybností; že zlo udusíme hojností dobra a v našem okolí budeme podporovat čestné soužití, spravedlnost a pokoj.

Udělejme si pevné předsevzetí, že nikdy nebudeme smutní, když si druzí nesprávně vyloží naše upřímné chování; když dobro, které se – s Pánovou pomocí – snažíme konat, budou očerňovat, naše úmysly zlovolně prohlašovat za lstivost a pokrytectví. Vždy jim odpusťme s úsměvem na rtech. Mluvme zřetelně, bez hněvu, když se ve svědomí domníváme, že máme mluvit. A vložme všechno do rukou Boha, našeho Otce, tím, že budeme napodobovat ono Božské mlčení – Iesus autem tacebat (Mt 26,63), Ježíš však mlčel – i když budou útoky na naši osobu velmi kruté a nestydaté. Usilujme jen o to, abychom konali dobré skutky; On se postará, aby svítily lidem (srov. Mt 5,16).

Uvažujme však dále, jak podivuhodné jsou svátosti. Ve svátosti nemocných zakoušíme láskyplnou přípravu na cestu, která skončí v Otcově domě. V posvátné eucharistii konečně – tuto svátost můžeme nazvat svátostí marnivé Boží velkorysosti – nám Bůh dopřává svou milost a dává nám sám sebe: Ježíš Kristus je v eucharistii skutečně přítomný (nejen při mši svaté) se svým tělem a se svou krví, se svou duší a se svým božstvím.

Myslím často na kněze, kteří mají odpovědnost zajistit všem křesťanům tento Boží proud milosti, vycházející ze svátostí. Boží moc přichází na pomoc každé duši. Každý tvor potřebuje zcela určitou, osobní pomoc. Duším se nelze věnovat hromadně! Kněz by urazil důstojnost člověka a důstojnost Božích dětí, kdyby se nechtěl věnovat každému jedinci zvlášť – v pokorném vědomí, že je jen nástroj a prostředník Kristovy lásky; neboť každá duše je úžasný poklad, každý člověk je jedinečný a nenahraditelný, každý člověk má hodnotu veškeré krve Kristovy.

Mluvili jsme o boji. Boj však vyžaduje cvik, správnou výživu a okamžitou péči při nemoci, poraněních a ranách. Svátosti, hlavní prostředky církve, nejsou žádný přepych. Kdo se jich vědomě zříká, nedokáže už udělat ani krok dopředu na cestě následování Krista. Potřebujeme je jako dýchání, jako krevní oběh, jako světlo, abychom mohli vždy poznat, co od nás Pán chce.

Askeze křesťana vyžaduje sílu, a tuto sílu dostane od Stvořitele. My jsme tma, on je nejjasnější světlo. My jsme nemoc, on je nezranitelné zdraví. My jsme chudoba, on je nekonečné bohatství. My jsme slabost, on je naše opora, quia tu es, Deus, fortitudo mea (Žl 43[42],2), Bože, vždyť ty jsi má síla – naše síla. Nic na tomto světě se nemůže protivit výkupnému a nikdy nevysychajícímu proudu Kristovy spásné krve. Avšak lidská nízkost nám může zakalit oči, takže nezpozorují velikost Boha. Všichni věřící, a zvláště ti, kteří jsou pověřeni duchovně vést Boží lid – sloužit mu –, jsou odpovědni za to, že nedovolí, aby tyto zdroje milosti vyschly; proto se nesmí stydět za Kristův kříž.

Kristův pokoj

Ale musím vám nabídnout ještě další úvahu. Měli bychom bez umdlení bojovat za to, aby mohlo působit dobro, protože víme, jak je těžké, abychom se my lidé vážně rozhodli konat spravedlnost, a vidíme, jak pozemské soužití má daleko k tomu, aby bylo vedeno láskou, a nikoliv nenávistí nebo lhostejností. Nemůžeme si zastírat ani skutečnost, že, i když najdeme nějaký spravedlivý způsob rozdílení majetku a dospějeme k harmonicky uspořádané společnosti, nezmizí ze světa bolest, působená nemocí, nepochopením nebo samotou, smrtí milovaných osob, vlastními nedostatky.

Na tento zármutek máme pouze jedinou konečnou odpověď, je to Kristus na kříži, Bůh, který trpí a umírá. Bůh, který nám dává své Srdce kopím probodené z lásky ke všem lidem. Náš Pán nemá v lásce žádnou nespravedlnost a odsuzuje toho, kdo se jí dopouští. Bůh nepůsobí bolest svých tvorů, ale trpí ji, protože po prvotním hříchu je součástí lidského života. Nicméně jeho Srdce plné lásky k lidem ji vzalo s křížem všechnu na sebe: naše utrpení, náš smutek, naši úzkost, náš hlad a žízeň po spravedlnosti.

Křesťanské učení o bolesti není programem laciných útěch. Je to v první řadě učení o přijetí tohoto utrpení, které je opravdu neoddělitelné od lidského života. Nemohu před vámi zakrývat – s jistou radostí, protože jsem vždycky kázal a snažil se žít v tomto duchu, že tam, kde je kříž, je i Kristus, Láska –, že i v mém životě byla bolest častým hostem a nejednou se mi chtělo plakat. Jindy jsem zase cítil, jak roste moje znechucení nad nespravedlností a zlem. A zakoušel jsem znechucení nad tím, že nemohu nic dělat, že – přes své přání a své úsilí – jsem nemohl tento špatný stav zlepšit.

Když k vám promlouvám o bolesti, nemluvím jen o teoriích. Ani se nechci omezit na to, abych přebíral zkušenosti jiných, když vám potvrdím, že, jestliže – při utrpení – budete cítit, jak se vaše duše chvěje, stačí se podívat na Krista. Kalvárie hlásá všem, že jestliže budeme žít ve spojení s Kristem, bude každé utrpení posvěceno.

Protože pak se naše utrpení, křesťansky prožívané, stane zadostiučiněním, usmířením, účastí na osudu a životě Ježíše Krista, který dobrovolně a z lásky k lidem zakusil každou bolest, každé utrpení. Narodil se, žil i zemřel v chudobě, byl napadán, urážen, pomlouván, křivě obviňován a nespravedlivě odsouzen, poznal zradu a opuštěnost od svých učedníků, zakusil samotu a trpkost trestu i smrti. I dnes Kristus stále trpí ve svých údech, v celém lidstvu, které obývá tuto zemi. On je jeho Hlavou, prvorozeným Synem, Spasitelem.

V Božích plánech má bolest své nezastupitelné místo. Je to skutečnost, ačkoli nás stojí dosti úsilí, abychom jí porozuměli. I Ježíši Kristu přišlo jako člověku zatěžko ji snášet: Otče, chceš-li, odejmi ode mě tento kalich, avšak ne má vůle ať se stane, ale tvá (Lk 22,42). V této úzkosti z utrpení a přijetí Otcovy vůle jde Ježíš na smrt klidně a odpouští těm, kdo ho křižují.

A právě to nadpřirozené přijetí bolesti je zároveň největším vítězstvím. Ježíš smrtí na kříži přemohl smrt. Bůh ze smrti získává život. Postoj Syna Božího není postojem člověka smiřujícího se s tragickým neštěstím, je to uspokojení člověka, který už okouší vítězství. Ve jménu této vítězící Kristovy lásky bychom se my křesťané měli vydávat na všechny cesty této země, abychom tam svými slovy i skutky rozsévali pokoj a radost. Měli bychom bojovat – pokojně ovšem – proti zlu, proti nespravedlnosti, proti hříchu, a hlásat tak, že tento lidský život není konečný, že Boží láska projevená v Kristově Srdci u lidí slavně duchovně zvítězí.