Seznam bodů

Začíná liturgický rok, introit, vstupní modlitba dnešní neděle, nás vybízí, abychom se zamysleli nad skutečností, která úzce souvisí se začátky našeho křesťanského života: nad povoláním, které jsme dostali: Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě o svých stezkách (Žl 25[24],4). Prosíme Pána, aby nás vedl, aby nám ukazoval své cesty, abychom mohli dospět k oné dokonalosti jeho přikázání, kterou je láska (srov. Mt 22,37; Mk 12,30; Lk 10,27).

Když pomyslíte na okolnosti, které provázely vaše rozhodnutí, že se budete snažit vést pravý život z víry, potom budete – jako já – s upřímným přesvědčením a bez falešné pokory Bohu velmi děkovat, poněvadž to nebyla vaše zásluha. Mluvit k Bohu jsme se obvykle naučili v dětství, z úst křesťanských rodičů; později nám učitelé, kolegové a známí mnohokrát pomohli, abychom Ježíše Krista neztratili z očí.

Jednoho dne – nechci zevšeobecňovat, otevíráš Pánu své srdce sám a vyprávíš mu svůj příběh – byl to snad přítel, obyčejný křesťan jako ty, kdo ti dal hlouběji pochopit evangelium, tak nové, a přece tak staré. Ukázal ti možnost, vážně se snažit následovat Krista a stát se apoštolem. Možná, že jsi pak ztratil svůj klid a nevrátil se ti proměněný v pokoj, dokud jsi Bohu svobodně neodpověděl „ano“, neboť ti dal tuto touhu – což je velmi nadpřirozený důvod. Potom přišla radost, ona velká a trvalá radost, která zmizí jen tehdy, když se od Boha odvrátíš.

Nerad mluvím o vyvolených a privilegovaných; ale sám Kristus o nich mluvil a volil si je. Písmo svaté, konkrétně v listě svatého Pavla, říká: Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí (Ef 1,4). Vím, že tě to nesvede k pýše a že se kvůli tomu nebudeš považovat za lepšího než jiní lidé. Právě toto vyvolení, kořen povolání, má být základem tvé pokory. Byl někdy postaven pomník štětci nějakého velkého malíře? Sloužil k tomu, aby vytvořil mistrovská díla, ale zásluha patří umělci. My křesťané jsme jen nástroji Stvořitele světa, Vykupitele všech lidí.

Být apoštolem apoštolů

Naplňovat svět světlem, být solí a světlem (srov. Mt 5,13–14): tak popsal Pán poslání svých učedníků. Přinášet do všech končin země dobrou zvěst o Boží lásce. Tomu bychom měli, všichni křesťané, tím či oním způsobem zasvětit svůj život.

A ještě víc. Neměli bychom zůstávat sami, měli bychom povzbuzovat ostatní, aby i oni přispívali svými silami k onomu božskému poslání přinášet lidským srdcím radost a pokoj. A jak půjdete kupředu, přitáhnete k sobě i ostatní, píše svatý Řehoř Veliký; chtějte mít společníky na cestě k Pánu.

Ale mějte na zřeteli, že cum dormirent homines, zatímco lidé spali, přišel rozsévač plevele, říká Pán v jednom podobenství (srov. Mt 13,25). My lidé jsme vystavení nebezpečí, že se necháme svést spánkem sobectví, povrchnosti, že své srdce necháme rozptylovat spoustou prchavých zážitků, že budeme utíkat od hlubokého pochopení pravého smyslu pozemských záležitostí. Je špatný takový spánek, který dusí lidskou důstojnost a dělá z člověka otroka smutku.

Zvláště by nás měl bolet postoj těch křesťanů, kteří by mohli dávat víc, ale jsou nerozhodní, těch, kteří by se mohli zcela odevzdat a prožívat všechny důsledky povolání Božích dětí, ale brání se být velkorysí. Musí nás to mrzet, protože milost víry nám nebyla dána, aby zůstala ukryta, ale aby zářila před lidmi (srov. Mt 5,15–16), protože je ve hře také časné i věčné štěstí těch, kdo takto jednají. Křesťanský život je úžasný Boží dar s bezprostředním příslibem uspokojení a pokoje, avšak za podmínky, že umíme tento Boží dar ocenit (srov. Jan 4,10) tím, že jsme nezměrně velkorysí.

Je tedy třeba probudit ty, kdo upadli do tohoto zlého spánku: připomenout jim, že život není hra, ale božský poklad, který by měl přinášet užitek. Je třeba ukázat cestu i těm, kdo mají dobrou vůli a dobrá předsevzetí, ale nevědí, jak je uskutečňovat. Kristus na nás naléhá. Každý z vás má být nejen apoštolem, ale také apoštolem apoštolů, který by strhl druhé, který by ostatní pohnul, aby i oni učili druhé poznávat Ježíše Krista.

Snad se někdo zeptá, jakým způsobem může předat lidem toto poznání. Na to vám odpovím: přirozeně, prostě, tak, že budete žít, jak žijete, ve světě, že se budete plně angažovat ve svém povolání a v rodině, tak, že budete mít účast na ušlechtilém úsilí všech lidí, budete však při tom respektovat právo na svobodu každého jednotlivce.

Je tomu skoro třicet let, co Bůh vložil do mého srdce touhu přinášet lidem všech stavů, postavení nebo povolání toto učení: že všední život může být svatý a naplněný Bohem, že Pán nás volá, abychom posvěcovali svou běžnou práci, protože i v tom spočívá křesťanská dokonalost. Když rozjímáme o Mariině životě, znovu se nad tím zamysleme.

Nezapomínejme, že téměř všechny dny, které Maria prožila na této zemi, probíhaly podobně jako pracovní dny jiných milionů žen zaměstnaných péčí o rodinu, výchovou dětí a domácími pracemi. Maria posvěcuje i to nejmenší, to, co mnozí nesprávně považují za bezcenné a nedůležité: každodenní práci, drobné pozornosti vůči milovaným osobám, příbuzenské nebo přátelské návštěvy a rozhovory. Blahoslavený je normální život, který může být naplněn tak velkou Boží láskou!

Protože právě toto vyjadřuje Mariin život: její lásku. Lásku dovedenou až do krajnosti, až do úplného zapomnění na sebe sama; spokojenou, že je právě tam, kde ji chce Bůh, a plnící svědomitě Boží vůli. Právě tím není ani její nejmenší čin nikdy všední, ale smysluplný. Maria, naše matka, je pro nás příkladem a cestou. Měli bychom se snažit být jako ona v konkrétních podmínkách, ve kterých podle Boží vůle žijeme.

Budeme-li takto jednat, budeme naším prostým, obyčejným životem, se všemi našimi lidskými slabostmi a nedostatky vydávat svým bližním pravdivé svědectví. A když uvidí, že jsme stále vyrovnaní, budou se ptát: Jak si lze vysvětlit vaši radost? Odkud berete sílu k překonání sobectví a pohodlnosti? Kdo vás učí, abyste uměli chápat druhé, dovedli je snášet, obětovat se a sloužit jim?

A toto je chvíle, kdy jim můžeme odhalit božské tajemství křesťanského života: promluvit s nimi o Bohu, o Kristu, o Duchu svatém, o Marii. Je to chvíle, kdy se můžeme pokusit předat jim svými ubohými, nedostatečnými slovy krásu Boží lásky, kterou vlila milost do našich srdcí.

Svatý Jan zaznamenal ve svém evangeliu nádhernou větu Nejsvětější Panny pronesenou v situaci, o které jsme už rozjímali: na svatbě v Káně. Svatý evangelista nám vypráví, že Maria řekla služebníkům: Udělejte všechno, co vám řekne (Jan 2,5). A o to právě jde; vést duše lidí tak, aby se obrátili na Ježíše a zeptali se: Domine, quid me vis facere? Pane, co chceš, abych udělal? (Sk 9,6 Vg.).

Křesťanský apoštolát – a teď mám konkrétně na mysli apoštolát obyčejného křesťana, apoštolát ženy nebo muže, který žije jako jeden mezi sobě rovnými – je velkou katechezí, při které se osobním stykem, opravdovým a věrným přátelstvím probouzí v ostatních lidech hlad po Bohu a pomáhají se jim odhalovat nové obzory; to vše prostě, přirozeně, jak už jsem řekl, příkladem dobře prožívané víry, laskavým slovem plným síly Boží pravdy.

Mějte odvahu! Můžete přece počítat s pomocí Marie, která je Regina apostolorum, Královna apoštolů. A Panna Maria, aniž se přestane chovat jako matka, umí svým dětem uložit potřebné úkoly. Maria těm, kdo se k ní utíkají a rozjímají o jejím životě, vždy nesmírně pomůže a přivede je ke kříži, postaví je tváří v tvář příkladu Božího Syna. A při tomto setkání, kdy se rozhoduje o křesťanském životě, se Maria přimlouvá, aby toto naše setkání vyvrcholilo smířením mladšího bratra – tebe nebo mne – s prvorozeným Otcovým Synem.

Mnoha obrácením, mnoha rozhodnutím pro službu Bohu předcházelo setkání s Marií. Naše Paní podnítila touhu po hledání, mateřsky povzbudila zápal duše, způsobila snahu po změně, po novém životě. A ono udělejte, co vám řekne, se uskutečnilo jako láskyplné odevzdání se, jako křesťanské povolání, které od té doby osvěcuje celý náš život.

Tuto chvíli rozhovoru před Pánem, kdy jsme rozjímali o úctě a lásce k jeho i naší Matce, můžeme ukončit tím, že znovu oživíme svou víru. Právě začíná měsíc květen. Pán od nás chce, abychom tuto příležitost nenechali nevyužitou, abychom rostli v jeho lásce skrze úctu k jeho Matce. Abychom k ní uměli být každý den pozorní jako děti – věnovali jí drobné pozornosti –, které se krok za krokem proměňují v osobní svatost a apoštolát, ve stálé úsilí chtít spolupracovat na spáse, kterou přinesl na svět Kristus.

Sancta Maria, spes nostra, ancilla domini, sedes sapientiae, ora pro nobis! Svatá Maria, naděje naše, služebnice Páně, stolice moudrosti, oroduj za nás!

Křesťanský optimismus

Někdy bychom snad mohli být v pokušení myslet si, že toto všechno je sice moc hezké, ale jen jako nějaký neuskutečnitelný sen. Říkal jsem vám, abyste obnovili svou víru a naději; zůstaňte pevni a mějte jistotu, že naše sny budou Božím divem splněny. Ale je naprosto nutné, abychom byli pevně zakotveni v křesťanské ctnosti naděje.

Nepřijímejme jako samozřejmost zázraky, které se dějí denně před našimi zraky – obdivuhodný zázrak, že Pán každý den sestupuje do rukou kněze. Ježíš chce, abychom byli bdělí, abychom se neustále přesvědčovali o jeho velké moci a abychom znovu slyšeli jeho slib: Venite post me, et faciam vos fieri piscatores hominum (Mk 1,17), pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí – budete-li mne následovat, podaří se vám přivést lidi k Bohu. Měli bychom těmto Ježíšovým slovům věřit a nasednout do loďky, chopit se vesel, vytáhnout plachty a vydat se na moře světa, který nám Kristus dává jako dědictví. Duc in altum et laxate retia vestra in capturam (Lk 5,4), zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovení!

Tato apoštolská horlivost, kterou vložil Kristus do našeho srdce, by se neměla vyčerpat – vyhasnout – nějakou falešnou pokorou. Je sice pravda, že za sebou vlečeme své osobní nedostatky, ale je také pravda, že Pán s našimi chybami počítá. Jeho milosrdnému pohledu neuniká skutečnost, že my lidé jsme tvorové mající své nedostatky, slabosti, nedokonalosti, že jsme nakloněni ke hříchu. Ale přikazuje nám, abychom s nimi bojovali, abychom své chyby přiznávali, ne abychom klesali na mysli, ale činili pokání a toužili stát se lepšími.

Kromě toho bychom měli mít stále na paměti, že jsme pouhými nástroji: Vždyť co je Apollos? A co Pavel? Jen služebníci, kteří vás přivedli k víře, a každý (má jen tolik), kolik mu dal Pán. Já jsem zasadil, Apollos zalil, ale Bůh dával vzrůst (1 Kor 3,5–6). Učení, poselství, které máme hlásat, má svou vlastní nekonečnou plodnost, která nezáleží na nás, ale na Kristu. To sám Bůh chce uskutečňovat dílo spasení, chce vykoupit svět.