Seznam bodů

Pokusili jsme se shrnout několik rysů těch rodin, ve kterých se odráží Kristovo světlo a které jsou proto dobré a radostné – rodin, kde se svornost rodičů přenáší na děti, na celou rodinu a na všechny oblasti života. V každé opravdové křesťanské rodině bude tak v jistém smyslu přítomno tajemství církve, vyvolené Bohem a poslané do světa jako světlo.

Na každého křesťana, ať je jakéhokoli stavu – kněz nebo laik, ženatý nebo svobodný – se hodí slova apoštola ve čtení ze svátku Svaté rodiny: Od Boha vyvolení, svatí a milovaní (Kol 3,12). To jsme všichni, každý na svém místě ve světě, muži a ženy, které Bůh vyvolil, aby vydávali svědectví o Kristu a všem svým bližním sdělovali radost, že jsou Božími dětmi, snažícími se odstranit své chyby a neustávajícími proti nim bojovat.

Je velmi důležité, aby v katechezi, kázání, jakož i u těch, které Bůh chce mít na této cestě, nechybělo vědomí, že manželství je povolání, že jsou skutečně a opravdu voláni, aby se zapojili do Božích záměrů pro spásu všech lidí.

Pro křesťanské manžele jistě není lepší příklad než příklad rodin z apoštolské doby: rodiny setníka Kornélia, který ukázal, že se dovede podřídit Boží vůli, neboť v jeho domě se církev obrátila k pohanům (Sk 10,24–48), Akvily a Priscilly, kteří šířili křesťanství v Korintu a Efesu a podporovali Pavlův apoštolát (Sk 18,1–26), Tabity, která se s velkou láskou starala o chudé v Joppe (Sk 9,36). A právě tak domy mnoha židů a křesťanů, Řeků a Římanů, kde kázání prvních učedníků přineslo ovoce.

Rodiny, které žily ze síly Krista a Krista hlásaly, malé křesťanské obce, které byly ohnisky evangelia. Byly to rodiny jako mnoho jiných rodin oné doby, ale byly proniknuty novým duchem, který nakazil všechny, s kterými se stýkaly. Takoví byli první křesťané, a takoví musí být i křesťané dnešní. Musí být rozsévači pokoje a radosti, které nám přinesl Kristus.

Kristova smrt nás volá k plnému křesťanskému životu

Představili jsme si drama na Kalvárii. Řekl bych, že to byla první a původní mše svatá a sloužil ji sám Ježíš Kristus. Ježíš, jednorozený Syn, na sebe bere kříž, nástroj svého umučení – jeho oběť je Otcem přijata. Plod kříže je Duch svatý, který se vylévá na lidstvo (srov. Řím 3,24n; Žid 10,5n; Jan 7,39).

V tragédii Kristova umučení se naplňuje náš vlastní život a dějiny celého lidstva. Svatý týden se nemůže snižovat na pouhou vzpomínku, protože je rozjímáním Kristova tajemství, které pokračuje v našich duších; křesťan je vybízen, aby byl alter Christus, ipse Christus, druhý Kristus, sám Kristus. Při křtu jsme všichni byli ustanoveni za kněze našeho života: Abychom přinášeli duchovní oběti, Bohu příjemné skrze Ježíše Krista (1 Petr 2,5), abychom každý skutek konali z poslušnosti k Boží vůli a tak pokračovali v poslání Boha-Člověka.

Ale právě na tomto pozadí zvlášť jasně vyniká naše ubohost a naše osobní chyby. Nesmí nás to však připravit o odvahu, ani nás to nesmí vehnat do rukou těch, kteří nemají žádné ideály. Neboť Pán chce, abychom se takoví, jací jsme, podíleli na jeho životě a bojovali, abychom se stali svatými. Svatost! Jak často jsme toto slovo vyslovili, jako by to byla prázdná fráze. Pro mnohé je to zcela nedosažitelný ideál, předmět askeze, ne však konkrétní cíl a živá skutečnost. První křesťané tak nesmýšleli, neboť se často a zcela samozřejmě oslovovali jménem „svatý“. Zdraví vás všichni svatí (srov. Řím 16,15), zdravte každého svatého v Kristu Ježíši (srov. Flp 4,21).

Teď, při pohledu na horu Kalvárii, kde Ježíš už zemřel, a ještě se neukázala sláva jeho vítězství, se nám nabízí výborná příležitost, abychom svou touhu po křesťanském životě a svatosti prověřili, úkonem víry odpověděli na svou ubohost a v důvěře v Boží pomoc si udělali předsevzetí, že všední věci budeme konat s láskou. Zkušenost hříchu nás musí bolet a vést ke zralejšímu a hlubšímu rozhodnutí, že budeme věrní, skutečně se sjednotíme s Kristem a vytrváme – ať to stojí cokoli – v onom kněžském poslání, které Ježíš uložil všem svým učedníkům a které nás vybízí, abychom byli solí a světlem světa (srov. Mt 5,13–14).

Život modlitby

Za noci mu budu zpívat a chválit ho, neboť mi dává život (Žl 42[41],9). Jestliže Bůh pro nás znamená život, nesmí nás udivovat, že náš křesťanský život by měl být protkán modlitbou. Ale nemyslete si, že modlitba je jen nějaký úkon, který si odbudeme, a tím to končí. Spravedlivý má zalíbení v Hospodinově zákoně a o jeho zákoně přemítá dnem i nocí (Žl 1,2). Ráno na tebe myslím (srov. Žl 63[62],7), k večeru jako kadidlo stoupá má modlitba k tobě (srov. Žl 141[140],2). Celý den může být dobou modlitby: od večera do rána a od rána do večera. Písmo nám dokonce připomíná, že i spánek má být modlitbou (srov. Dt 6,6–7).

Vzpomeňte si, co o Ježíši vyprávějí evangelia. Často strávil celou noc v důvěrném rozhovoru se svým Otcem. A vzpomeňme, jak na první učedníky zapůsobila postava modlícího se Krista! Pozorovali stále svého Mistra a pak mu řekli: Domine doce nos orare (Lk 11,1), Pane, nauč nás modlit se.

Svatý Pavel – orationi instantes (Řím 12,12), v modlitbě buďte vytrvalí – všude šíří živý příklad Krista. A sv. Lukáš mistrovsky načrtává chování prvních učedníků: jednomyslně setrvávali v modlitbách (Sk 1,14).

Charakter dobrého křesťana se získává milostí v kovárně modlitby. A modlitba, má-li být opravdu živá, se nerozvíjí jen jedním směrem. Člověk obvykle uleví svému srdci slovy modliteb, která nás naučil sám Pán – Otče náš – nebo jeho andělé – Ave Maria. Jindy se uchýlíme ke starým osvědčeným modlitbám, do kterých vyústila zbožnost milionů bratří ve víře: jsou to liturgické modlitby – lex orandi – modlitby, které se zrodily z milujícího srdce, jako tolik mariánských antifon – Sub tuum praesidium… (Pod ochranu tvou), Memorare… (Pamatuj, láskyplná Panno Maria), Salve Regina… (Zdrávas Královno).

Při některých příležitostech nám budou stačit dvě nebo tři střelné modlitby, vyslané k Pánu jako šíp, iaculata – jsou to krátké vroucí modlitby, které se naučíme při četbě evangelia: Domine, si vis, potes me mundare (Mt 8,2), Pane, chceš-li, můžeš mě očistit; Domine, tu omnia nosti, tu scis quia amo te (Jan 21,17), Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě miluji; Credo, Domine, sed adiuva incredulitatem meam (Mk 9,24), Věřím, Pane, pomoz mé slabé víře; Domine non sum dignus (srov. Mt 8,8), Pane, nezasloužím si; Dominus meus et Deus meus (Jan 20,28), Pán můj a Bůh můj… Mohou to však být i jiné krátké a vroucí věty, které vytrysknou z vnitřní potřeby duše v nějaké konkrétní situaci.

Život modlitby by měl být založen na několika denních chvílích, věnovaných výhradně setkání s Bohem – na chvílích rozhovoru bez hluku slov, vždy, kdy je to jen možné před svatostánkem, abychom tam vzdávali díky Pánu, který čeká – tak sám! – už 20 století. Rozjímavá modlitba je rozhovor s Bohem, od srdce k srdci, kterého se účastní celá duše: rozum i představivost, paměť i vůle. Je to rozjímání, které pomůže dodat našemu ubohému lidskému všednímu životu nadpřirozenou hodnotu.

Díky těmto chvílím rozjímání, díky ústním a střelným modlitbám, budeme schopni zcela přirozeně a neokázale proměňovat své dny v neustálou chválu Boží. Budeme žít a pracovat stále v Boží přítomnosti, tak jako zamilovaní se v myšlenkách neustále obracejí k osobě, kterou milují, a všechna naše činnost a práce, byť by byla naprosto bezvýznamná, přinese duchovní plody.

Proto, když se křesťan vydá na tuto cestu nepřetržitého styku s Pánem – a může to být cesta pro všechny, nejen pro vyvolené –, poroste jeho vnitřní život a on bude schopen dokonale plnit Boží vůli.

A skrze modlitbu můžeme pochopit i druhé téma, které nám nabízí dnešní slavnost: apoštolát, to znamená uskutečňování Ježíšova učení, které zanechal svým učedníkům krátce před svým nanebevstoupením: Budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země (Sk 1,8).

Spojeni s Duchem svatým

Žít podle Ducha svatého znamená žít z víry, naděje a lásky a dovolit Bohu, aby se nás zmocnil, od základu proměnil naše srdce a učinil z nich srdce podle srdce svého. Zralý a hluboký křesťanský život je něco, co nelze improvizovat, protože je výsledkem růstu Boží milosti v nás. Ve Skutcích apoštolů se popisuje situace prvotní křesťanské obce jednou krátkou, ale výstižnou větou: Setrvávali v apoštolském učení, v (bratrském) společenství, v lámání chleba a v modlitbách (Sk 2,42).

Tak tedy žili první křesťané a tak bychom měli žít i my: měli bychom promýšlet křesťanské učení a zcela ho přijmout za své, setkávat se s Kristem v eucharistii a osobně s ním hovořit, konkrétně a osobně se modlit k Bohu tváří v tvář. Když to nebudeme dělat, pak lze snad hovořit o učených úvahách, více či méně usilovné činnosti, pobožnostech, případně praktikování. Ale nelze hovořit o opravdovém křesťanském životě, protože bude chybět ztotožnění se s Kristem, bude chybět skutečná a živá účast na Božím díle spásy.

Je to učení, které se týká každého křesťana, protože jsme všichni povoláni ke svatosti. Neexistují křesťané druhé kategorie, kteří by se cítili povinni uskutečňovat pouze jakousi okleštěnou verzi evangelia: Všichni jsme přece byli pokřtěni, a i když existují rozmanité dary a odlišné životní situace, je jen jeden Duch, který udílí Boží dary, jedna víra, jedna naděje, jedna láska (srov. 1 Kor 12,4–6 a 13,1–13).

Můžeme tedy na sebe vztahovat otázku apoštola Pavla: Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? (1 Kor 3,16), a považovat ji za výzvu k osobnějšímu a přímějšímu styku s Bohem. Pro některé křesťany je bohužel Duch svatý pouze velkou neznámou: jménem, které se sice vysloví, ale které neznamená někoho s velkým N, jednu ze tří osob jediného Boha, někoho, s kým se můžeme hovořit a kdo dává život.

Naopak je třeba se k němu neustále obracet, vytrvale, prostě a s důvěrou, jak nás to učí církev v liturgii. Tak budeme i více poznávat našeho Pána a plněji si budeme uvědomovat, jaký je to dar nazývat se křesťany: budeme mít účast na Božím životě a budeme se cítit ztotožnění s Bohem, jak jsem o tom už mluvil dříve.

Protože Duch svatý není umělec, který by v nás vytvářel Boží obraz, jako by to bylo něco od něho odlišného, nevede nás k podobnosti s Bohem takto; on sám je Bůh a z Boha vychází, vtiskuje se do srdcí, která ho přijímají, jako pečeť do vosku, a tak spojením se sebou vytváří přirozenou krásu podle Božího vzoru a utváří člověka k Božímu obrazu.

Setkání s Ježíšem ve slově a chlebě

Ježíš je skryt v Nejsvětější svátosti oltářní, abychom se my s ním mohli setkávat, aby byl naším pokrmem, abychom s ním byli jedno. Tím, že řekl: Beze mne nemůžete dělat nic (Jan 15,5), neodsuzuje křesťana k nečinnosti ani ho nenutí, aby jej krušně a obtížně hledal. Zůstal mezi námi a plně se nám dává k dispozici.

Když se při mši svaté shromažďujeme před oltářem, když se díváme na svatou hostii vystavenou v monstranci nebo když se jí klaníme skryté ve svatostánku, měli bychom obnovit svou víru, myslet na tento nový život, který se nám dává, a být dojati Boží láskou a něžností.

Setrvávali v apoštolském učení, v (bratrském) společenství, v lámání chleba a v modlitbách (Sk 2,42). Tak nám popisuje Písmo svaté první křesťany: jsou skrze víru apoštolů shromážděni v dokonalé jednotě, účastni na eucharistii, jednotni v modlitbě: víra, chléb, slovo.

Ježíš v eucharistii je bezpečnou zárukou své přítomnosti v našich duších, zárukou své moci, kterou podpírá svět, zárukou svých příslibů vykoupení, aby lidstvo, až přijde konec časů, věčně sídlilo v nebeském domově, spolu s Bohem Otcem, s Bohem Synem a Bohem Duchem svatým: s Nejsvětější Trojicí, jediným Bohem. To je veškerá naše víra, která se mění ve skutky, když věříme v Ježíše, v jeho skutečnou přítomnost pod způsobami chleba a vína.