Seznam bodů

Stýkat se s Ježíšem Kristem

Nemiluje Krista ten, kdo nemiluje mši svatou, kdo se nesnaží slavit ji usebraně, pozorně, zbožně a s láskou. Láska působí, že ti, kdo milují, jsou citliví a ohleduplní, projevují si malé pozornosti, které často ani nelze postřehnout, ale vždy svědčí o milujícím srdci. Podobně máme prožívat mši svatou. Mám proto podezření, že ti, kdo si přejí, aby mše svatá byla krátká a rychlá, prozrazují tímto svým málo elegantním postojem, že dosud nepochopili význam této posvátné oběti.

Láska ke Kristu, který se za nás obětuje, nás pudí, abychom několik minut po skončení mše svaté věnovali osobnímu a důvěrnému díkuvzdání, které je v mlčení srdce prodloužením onoho předchozího díkuvzdání, jímž je eucharistie. Jak se však na Ježíše obrátíme, jak ho oslovíme, jak se k němu zachováme?

Křesťanský život neběží podle vyjetých kolejí, neboť Duch svatý neřídí lidi kolektivně, ale každému jednotlivci dává takové úmysly, vnuknutí a hnutí, která mu pomohou vidět a uskutečňovat Boží vůli. Myslím však, že při díkuvzdání po mši svaté může být často jádrem našeho rozhovoru s Kristem myšlenka, že Pán je pro nás králem, lékařem, učitelem a přítelem.

Je Králem a chce panovat v našich srdcích, v srdcích Božích dětí. Ale nepředstavujme si panování lidské, jako by nás chtěl Kristus ovládat nebo se nám vnucovat, neboť nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil (Mt 20,28).

Jeho vláda je pokoj, radost, spravedlnost. Kristus, náš Král, od nás neočekává plané úvahy, ale činy, neboť ne každý, kdo mi říká: „Pane, Pane“, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce (Mt 7,21).

Kristus je Lékař a léčí naše sobectví, když dovolíme, aby jeho milost pronikla do hlubin naší duše. Ježíš nás upozornil, že nejhorší nemoc je pokrytectví, ona pýcha, která nás vede k tomu, abychom zatajovali své hříchy. U lékaře je nezbytná naprostá upřímnost; je třeba plně odhalit pravdu a říci: Domine, si vis, potes me mundare (Mt 8,2), Pane, chceš-li – a ty vždycky chceš –, můžeš mě očistit. Znáš mé nedostatky; cítím tyto a tyto příznaky, trpím těmi a těmi slabostmi; ukážeme mu prostě své vředy a také hnis, objeví-li se. Pane, tys přece uzdravil mnoho duší! Dej, když tě mám v srdci nebo když se ti klaním ve svatostánku, ať v tobě uznávám božského Lékaře.

Ježíš je Učitel oné vědy, kterou ovládá jen on; vědy bezmezné lásky k Bohu a v Bohu ke všem lidem. V Kristově škole se naučíme, že náš život nám nepatří. Kristus dal svůj život za všechny lidi, a jestliže ho budeme následovat, pochopíme, že si nesmíme život ponechat sobecky pro sebe nebo se vyhýbat nouzi druhých. Náš život patří Bohu a musíme ho dát do jeho služby tím, že se budeme velkoryse starat o lidi a slovem i příkladem jim ukazovat význam křesťanské nauky.

Ježíš očekává, že se budeme upřímně snažit osvojit si tuto vědu, takže nám bude moci říci: Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije (Jan 7,37). A my mu odpovíme: Nauč nás zapomínat na sebe a myslit na tebe a na všechny lidi. Tak nám Pán svou milostí přispěje podobně jako tehdy, kdy jsme se jako malé děti učili psát: Vzpomínáte si ještě, jak nám učitel vedl ruku? A stále více se budeme těšit z toho, že můžeme šířit svou víru, tento Boží dar; šířit ji jednoznačně křesťanským životem, z kterého mohou všichni lidé poznat velké Boží skutky.

Kristus je Přítel. Pravý přítel. Vos autem dixi amicos (Jan 15,15), nazval jsem vás přáteli, říká. Nazývá nás přáteli; učinil první krok – první nás miloval. Přesto se nám svou láskou nevnucuje; nabízí nám ji a své přátelství jasně dokazuje: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život (Jan 15,13). Byl přítelem Lazara, plakal pro něho, když viděl, že je mrtvý, a vzkřísil ho. Když vidí, že jsme chladní a rozmrzelí nebo že náš vnitřní život skomírá, potom jeho pláč bude pro nás životem: Pravím ti, příteli, vstaň – a choď (srov. Jan 11,43; Lk 5,24), zanech tohoto života, neboť to není život.

Setkání s Marií

Samovolně a přirozeně se v nás rodí přání utíkat se k Boží Matce, která je i naší Matkou. Oslovovat ji, jako se oslovuje žijící člověk: protože nad ní nezvítězila smrt, ale je se svým tělem i duší u Boha Otce, u svého Syna, u Ducha svatého.

Abychom lépe porozuměli úloze, kterou Maria hraje v křesťanském životě, abychom k ní byli přitahováni, abychom se synovskou láskou vyhledávali její milou společnost, k tomu není zapotřebí velkých vědeckých disputací, ačkoliv tajemství Božího mateřství má tak bohatý obsah, že o něm nikdy nebudeme rozjímat dosti.

Katolická víra dovedla rozpoznat v Marii výsadní znamení Boží lásky: Bůh nás už nyní nazývá svými přáteli, jeho milost v nás působí, očišťuje nás od hříchů, posiluje nás, abychom i přes své vlastní slabosti – jsme prach a nedokonalost – mohli nějakým způsobem obrážet Kristovu tvář. Nejsme jen ztroskotanci, kterým Bůh slíbil, že je spasí, ale toto spasení už v nás působí. Náš vztah k Bohu není vztahem slepce, který touží po světle, ale sténá úzkostí v temnotách, nýbrž vztahem dítěte, které ví, že ho jeho Otec miluje.

O této vroucnosti, o této důvěře, o této jistotě k nám mluví Maria. Proto její jméno proniká přímo k srdci. Vztah každého z nás k vlastní matce nám může posloužit jako vzor pro náš vztah k Paní se sladkým jménem Maria. Máme milovat Boha stejným srdcem jako své rodiče, sourozence, ostatní členy rodiny, své přátele: jiné srdce přece nemáme. A tímto srdcem bychom se měli setkat i s Marií.

Jak se chová normální syn nebo dcera ke své matce? Nejrůznějšími způsoby, ale vždy s láskou a s důvěrou. S láskou, která rozhodně poplyne určitým řečištěm, jak to přináší sám život, ale nikdy nebude chladná – jsou to srdečné zvyky domova, drobné důvěrnosti každodenního života, které dítě potřebuje sdílet se svou matkou a které matka postrádá, když na ně dítě někdy zapomene: polibek nebo pohlazení při odchodu z domova nebo při návratu, drobná pozornost, pár srdečných slov.

V našem vztahu k naší nebeské matce se také mohou vyskytovat tyto způsoby dětské zbožnosti a mohou určovat naše obvyklé chování vůči ní. Mnozí křesťané například převzali starý zvyk nosit škapulíř; nebo si zvykli zdravit – není zapotřebí slov, stačí myšlenkou – mariánské obrazy, které jsou v každé křesťanské domácnosti nebo které zdobí ulice mnoha měst; nebo se modlí onu překrásnou modlitbu svatého růžence, při které duše stále opakuje to samé, tak jako zamilovaní stále opakují totéž a nepřestane je to bavit, mají-li se rádi: při modlitbě růžence se lze naučit znovu prožívat ústřední okamžiky ze života našeho Pána; jiní zase věnují naší Paní jeden den v týdnu, obvykle právě ten, kdy jsme se sešli dnes – sobotu –, věnují jí nějakou drobnou pozornost a přemýšlejí zvláště o jejím mateřství.

Existuje ještě mnoho dalších mariánských pobožností, které není třeba nyní připomínat. Není důvodu, aby byly všechny začleněny do života každého křesťana – růst v nadpřirozeném životě je něco zcela jiného než pouze hromadění pobožností –, ale současně musím říci, že nemá plnou víru ten, kdo některé z nich nekoná, ten, kdo nějakým způsobem svou lásku k Marii neprojevuje.

Ti, kdo považují pobožnosti k Nejsvětější Panně za překonané, dávají najevo, že zapomněli na hluboký křesťanský smysl, který skrývají, a že zapomněli na zdroj, ze kterého pramení: víra ve spasitelný záměr Boha Otce, láska Boha Syna který se opravdu stal člověkem a narodil se z ženy; důvěra v Boha Ducha svatého, který nás posiluje svou milostí. Je to Bůh, kdo nám dal Marii, nemáme tedy právo ji odvrhnout, ale měli bychom se k ní radostně a se synovskou láskou utíkat.

Nechápu, že by bylo možno žít křesťansky a necítit potřebu trvalého přátelství s Ježíšem skrze slovo a chléb, skrze modlitbu a eucharistii. Ale chápu naopak velmi dobře, že během staletí chtěly generace věřících nějak vyjádřit tuto eucharistickou úctu: někdy masovými pobožnostmi a veřejným vyznáním víry, jindy v tichosti a mlčky, v posvátném klidu chrámu nebo v soukromí srdce.

My bychom měli především milovat mši svatou, která by měla být středem našeho dne. Budeme-li dobře prožívat mši, nutně pak budeme prožívat i celý den v myšlenkách na Pána, budeme toužit po tom, abychom byli stále v jeho přítomnosti, abychom pracovali, jako pracoval on, a milovali, jako miloval on. Naučíme se pak děkovat Pánu za jeho další ohleduplnost: a sice tu, že nechce omezovat svou přítomnost jen na sloužení mše svaté u oltáře, ale že se rozhodl být stále ve svatostánku ve svaté hostii.

Pro mne osobně znamenal vždy svatostánek Betánii, tiché a klidné místo, kde přebývá Kristus, kde mu můžeme vypovědět všechny své starosti, bolesti, své sny i své radosti, a to stejně prostě a přirozeně, jako s ním kdysi mluvili jeho přátelé Marta, Marie a Lazar. Proto, když jsem v nějakém městě nebo vesnici, jsem rád, když zahlédnu, byť jen z dálky, siluetu kostela: je to další svatostánek, další příležitost, jak se mohu v myšlenkách spojit se svátostným Ježíšem.