Seznam bodů

Naplnil Otcovu vůli

Jsem si jistý, že také dnes hledá Ježíš příbytek v našich srdcích. Prosme ho, aby nám odpustil naši osobní slepotu a nevděčnost. A prosme ho o milost, abychom před ním už nikdy své srdce neuzavřeli.

Pán nás nenechá v nejistotě o tom, že poslušnost, odevzdaná do Boží vůle, vyžaduje zřeknutí a oddanost, neboť láska se nedovolává svých práv: chce sloužit. Touto cestou šel jako první. Jak jsi poslouchal ty, Ježíši? Usque ad mortem, mortem autem crucis (Flp 2,8), ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Musíme se odpoutat od sebe, ochotně se „nechat vyrušit ze svého klidu“,ztratit svůj život z lásky k Bohu a k lidem. Chtěl jsi teď žít a nechtěl jsi, aby tě něco postihlo. Ale Bůh chtěl jinak. Jsou dvě vůle: tvá vůle musí být opravena, aby se sjednotila s Boží vůlí, ne abys přizpůsobil vůli Boží vůli své.

S velkou radostí jsem viděl, jak mnoho lidí dalo svůj život – jako ty, Pane: usque ad mortem, až k smrti. Svou sílu a své zaměstnání věnovali službě církvi, k prospěchu všech lidí.

Naučme se poslouchat, naučme se sloužit: není nic důstojnějšího než se dobrovolně chtít vydat a být užitečný druhým. Jestliže v nás vře pýcha a hrdost nás chce přesvědčit, že jsme nadlidé, potom přišel okamžik, abychom řekli „ne“, abychom řekli, že naše vítězství spočívá jedině v pokoře. Tím se sjednotíme s Kristem na kříži, ale ne mrzutě, úzkostlivě, nýbrž s radostným srdcem, neboť tato radost, která spočívá v zapomenutí na sebe, je nejlepším důkazem naší lásky.

Připomenout křesťanovi, že jeho život nemá jiný smysl než plnit Boží vůli, neznamená odloučit ho od ostatních lidí. Naopak, Kristovo přikázání, abychom se navzájem milovali, jako on miloval nás (srov. Jan 13,34–35), znamená pro mnoho křesťanů žít po boku svých bližních a žít jako oni, sloužit Bohu ve světě, aby tak všem lidem byla lépe hlásána Boží láska a připomenuto, že se na zemi otevřely Boží cesty.

Pán se neomezil na to, aby nám řekl, že nás miluje – dokázal nám to skutky. Nezapomeňme, že Kristus se stal člověkem, aby nás poučil o tom, co se teď máme naučit my: žít jako Boží děti. Připomeňme si úvod, kterým Lukáš začal vyprávění ze Skutků apoštolů: Ve své dřívější knize jsem pojednal, milý Theofile, o všem, co Ježíš konal a čemu učil (1,1). Přišel, aby nás poučil: jako Mistr svým jednáním a příkladem svého života.

Před Dítětem v jeslích budeme teď pokračovat ve zpytování svého svědomí a ptát se: Jsme ochotni se snažit, aby náš život sloužil jako vzor a ponaučení našim bratřím, našim bližním, lidem? Jsme rozhodnuti být druhým Kristem? Vyznat to ústy nestačí. Ptám se každého z vás a ptám se sám sebe: Ty, který jsi jako křesťan povolaný být druhým Kristem, může se o tobě říci, že se řídíš podle tohoto facere et docere, konat a učit? Že jednáš ve všem jako Boží dítě, které pozorně dbá Otcovy vůle? Že se snažíš pohnout lidi, aby se podíleli na dobrých, ušlechtilých božských a lidských dílech spásy? Prožíváš ve svém všedním dnu ve světě život Kristův?

Konat Boží skutky není žádná fráze, ne, je to pozvání stravovat se z lásky. Musíme zemřít sobě, abychom se zrodili k novému životu. Neboť tak poslouchal Ježíš, a byl poslušný až k smrti na kříži, mortem autem crucis; propter quod et Deus exaltavit illum (Flp 2,8–9), a proto ho Bůh povýšil. Budeme-li poslouchat Boží vůli, bude také pro nás kříž vzkříšením a povýšením. A krok za krokem se v nás bude projevovat Kristův život a my se budeme snažit, abychom byli dobrými Božími dětmi, které přes své četné slabosti a chyby putují po zemi jako Kristus a konají dobro.

Až přijde smrt, a přijde neúprosně, budeme ji očekávat s radostí, jak jsem to viděl u mnoha lidí, kteří svatě prožívali svůj všední den. Neboť když jsme následovali Krista v konání dobra, v poslušnosti a nesení kříže, také jako Kristus s radostí vstaneme z mrtvých, surrexit Dominus vere (Lk 24,34) – Pán skutečně vstal.

Přece vidíte, že Ježíš, který se stal dítětem, přemohl smrt. Boží Syn zvítězil svým ponížením, svým prostým životem, svou poslušností, tím, že vtiskl všednímu životu lidí božský ráz.

To je Kristovo vítězství. Pozvedl nás na svou úroveň, na úroveň božského synovství tím, že sestoupil na zem, na úroveň lidských dětí.

Když sv. Matouš vypráví ve svém evangeliu o těchto událostech, zdůrazňuje, jak Josef věrně a bez váhání plní všechny Boží příkazy, i když smysl těchto příkazů se mu jistě mohl zdát nejasný nebo mu byl skryt jejich vztah k ostatním Božím záměrům.

Církevní Otcové i duchovní autoři často vyzdvihují tuto pevnou Josefovu víru. Svatý Jan Zlatoústý říká o slovech anděla, který Josefovi poroučí utéci před Herodem do Egypta (srov. Mt 2,13) toto: Když to Josef uslyšel, nepohoršil se, ani neřekl: to vypadá jako nějaká záhada. Ty sám jsi mi přece nedávno řekl, že On zachrání svůj lid, a teď není schopen zachránit ani sám sebe, ale musíme utíkat, vydat se na cestu a snášet dlouhé cestování: to se přece vůbec neshoduje s tvým slibem. Takto Josef neuvažuje, protože má pevnou víru. Ani se neptá na dobu návratu, přestože to anděl nechává nerozhodnuto, ale jen mu říká: buď tam – v Egyptě –, dokud ti neřeknu. Přesto Josef neuvažuje o obtížích, ale poslechne a věří a s radostí snáší všechny tyto zkoušky.

Josefova víra neváhá, Josef poslechne vždy a rychle. Abychom lépe pochopili toto ponaučení, které nám tady svatý patriarcha dává, je dobré uvědomit si, že jeho víra je živá a že jeho poslušnost není poslušnost člověka, který se jen nechává strhávat událostmi. Křesťanská víra stojí v naprostém protikladu ke konformismu, nedostatku vnitřní činorodosti a energie.

Josef se bezvýhradně odevzdává do Božích rukou, ale vždy o všem, co se děje, přemýšlí, a tak získává od Boha jistý stupeň chápání Božího díla, skutečnou moudrost. Krok za krokem tedy poznává, že ony nadpřirozené záměry souvisejí s Božími plány, které jsou ovšem často v protikladu s plány lidskými.

V různých životních situacích se patriarcha Josef nevzdává přemýšlení ani své zodpovědnosti. Naopak: do služby víry zapojuje veškerou svou lidskou zkušenost. Když se vrací z Egypta, uslyšel, že je v Judsku místo svého otce Heroda králem Archelaus, bál se tam jít (Mt 2,22). Naučil se pohybovat podle Božího plánu a jako potvrzení, že Bůh opravdu chce to, co on tuší, se mu dostává pokynu, aby se uchýlil do Galileje.

Taková byla víra svatého Josefa: pevná, důvěřivá, neporušená, projevovaná rázným odevzdáním se do Boží vůle, rozumnou poslušností. A stejná jako víra byla i jeho láka a soucit. Jeho víra se spojuje s láskou: s Láskou Boha, který plnil sliby dané Abrahamovi, Jakubovi, Mojžíšovi, s láskou manžela k Marii a s otcovskou láskou k Ježíši. Víra a láska v očekávání velkého poslání, které uskutečňuje ve světě Bůh a používá při tom pro spásu lidí i jeho, galilejského tesaře.