Seznam bodů

Boží milosrdenství

Dnes začíná doba adventní a je dobře, že jsme se zamysleli nad úklady těchto nepřátel našich duší: nad neuspořádanou smyslností a pohodlnou lehkomyslností; nerozvážností rozumu, který se staví proti Pánu; nad nadutou pýchou, která dokáže zpustošit lásku k Bohu a k tvorům. Všechny tyto stavy ducha jsou očividně překážkami a jejich ničivá síla je veliká. Proto nás liturgie nabádá, abychom prosili o Boží milosrdenství: K tobě pozvedám svou duši, Hospodine, můj Bože, v tebe důvěřuji, kéž nejsem zahanben, ať nade mnou nejásají moji nepřátelé (Žl 25[24],1–2), modlili jsme se ve vstupní antifoně. A v antifoně k obětování říkáme: V tebe důvěřuji, kéž nejsem zahanben.

Teď, kdy se blíží doba spásy, se můžeme pozdržet u útěšných slov svatého Pavla: Ale pak se projevila dobrota Boha, našeho spasitele, a jeho láska k lidem; ne (snad proto), že my jsme vykonali něco dobrého, ale ze svého milosrdenství nás spasil (Tit 3,4–5).

V Písmu svatém budeme všude objevovat Boží milosrdenství a slitování: Země je plná Hospodinovy milosti (Žl 33[32],5), vztahuje se na všechny jeho děti, super omnem carmen (je soucitný ke všem tvorům) (Sir 18,13), obklopuje toho, kdo doufá v Hospodina (Žl 32[31],10), pomáhá nám (srov. Žl 35,7) a jeho milosrdenství trvá na věky (Žl 118[117],2). Když se k nám Bůh obrací jako milující Otec, pamatuje na nás ve svém milosrdenství (srov. Žl 25[24],7) – milosrdenství, které je dobrotivé (Žl 109[108],21), v době tísně jak dešťové mraky v čase sucha (Sir 35,24).

Ježíš shrne tyto dlouhé dějiny Božího milosrdenství a dovrší je: Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství (Mt 5,7). A jindy: Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec (Lk 6,36). Vedle mnoha jiných scén z evangelia se nám do srdce vtiskly: milosrdenství vůči cizoložnici, podobenství o marnotratném synu, o ztracené ovci, o věřiteli, kterému je odpuštěn dluh, vzkříšení syna vdovy z Naimu (Lk 7,11–17). Kolik důvodů spravedlnosti by mohlo být uvedeno k vysvětlení tohoto velkého zázraku! Zemřel jediný syn této vdovy, chudé vdovy, který dával smysl jejímu životu a mohl jí být oporou ve stáří. Ale Kristus nedělá zázrak kvůli spravedlnosti. Dělá jej ze soucitu, protože ho dojalo lidské utrpení.

Jakou jistotu nám musí vlít tato Pánova účast! Bude-li si mně stěžovat, vyslyším ho, neboť jsem soucitný (Ex 22,26). Je to pozvání, slib, který Pán nenechá nenaplněný. Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoli potřebujeme pomoci (Žid 4,16). Nepřátelé našeho posvěcení nic nepořídí, neboť nás ochraňuje Pánovo milosrdenství. A když padneme svou vinou a slabostí, Pán nás zachrání a napřímí. Naučil ses vyhýbat se nedbalosti, vzdalovat od sebe pýchu, získávat zbožnost, nedovolils, aby tě zajaly lidské zájmy, nedals přednost pomíjejícím věcem před věčnými. Ale protože lidská slabost nemůže udržet pevný krok v kluzkém světě, ukázal ti dobrý lékař také prostředek proti zmatku a milosrdný soudce ti neodepřel naději na odpuštění.

Dnes jako včera

Liturgie Květné neděle klade křesťanům do úst zpěv: Zdvihněte, brány, své klenby, zvyšte se, prastaré vchody, ať vejde král slávy! Kdo se usadí v baště svého sobectví, nevyleze na bojiště. Kdo dobrovolně otevře brány a vpustí krále pokoje, bude spolu s ním bojovat proti všemu ubohému, co kalí zrak a otupuje svědomí.

Zvyšte se prastaré vchody! Tato výzva k boji není v křesťanství nic nového. Je to věčná pravda. Bez boje není vítězství. Bez vítězství není pokoje. A bez pokoje je radost člověka jen klam a mam; zůstává neplodná, neprojevuje se pomáháním lidem, konáním skutků lásky a spravedlnosti, odpuštění a milosrdenství, služby Bohu.

Dnes máme dojem, že mnozí, jak vně, tak uvnitř církve, nahoře stejně jako dole, přestali bojovat, zastavili osobní boj proti vlastnímu selhání a v plné zbroji se dali do otroctví, které ponižuje duši. Toto nebezpečí hrozí nám křesťanům vždy.

Proto je nutné, abychom naléhavě prosili Nejsvětější Trojici, aby se nad námi smilovala. Když mluvíme o těchto věcech, třesu se při pomyšlení na Boží spravedlnost, utíkám se však k milosrdnému Bohu, aby nehleděl na naše hříchy, ale na zásluhy Krista a jeho svaté Matky – která je také naší Matkou – a na zásluhy svatého Josefa, který mu byl otcem, i na zásluhy všech svatých.

V dnešní den čteme v mešních textech, že Bůh bere křesťana za ruku. Všichni můžeme žít v této jistotě, jen budeme-li ochotni bojovat. Ježíš, který vjíždí do Jeruzaléma na ubohém oslu, Ježíš, který je králem pokoje, řekl: Nebeské království trpí násilí a násilníci je uchvacují (Mt 11,12). Toto násilí není zaměřeno proti druhým. Je to síla v boji proti vlastním slabostem a ubohostem, hrdinství nezastírat si osobní nevěrnosti a odvaha vyznat víru také v nepřátelském prostředí.

Dnes jako včera se od křesťana očekává, že bude žít hrdinně. Hrdinně ve velkých bojích, je-li to nutné. Hrdinně v malých všedních věcech, což bude častější. Když budeme neustále s láskou a v tom, co je zdánlivě bezvýznamné, bojovat, potom Pán svým dětem přispěje jako láskyplný pastýř: Já budu pást své stádo, já jim dám odpočinek – praví Pán, Hospodin. Budu hledat ztracené, zpět přivedu rozptýlené, obvážu zraněné, posílím slabé (…) V bezpečí budou bydlet na své půdě. Poznají, že já jsem Hospodin, až zlomím tyče jejich jařma a vysvobodím je z moci otrokářů (Ez 34,15–16.27).

Radost Zeleného čtvrtka

Snadno pochopíme, proč křesťané ve všech dobách chválili svatou hostii. Chvalte, ústa, vznešeného těla Páně tajemství, chvalte předrahou krev jeho, kterou z milosrdenství, zrozen z lůna panenského, prolil král všech království. S úctou se chceme klanět skrytému Bohu. Je to Ježíš Kristus, který se narodil z Panny Marie, tentýž Kristus, z jehož probodeného boku vytryskla krev a voda.

Je to posvátná hostina, ve které přijímáme Krista. Koná se památka jeho umučení, mysl se naplňuje milostí a dostává závdavek budoucí slávy. Církevní liturgie v krátkých slokách shrnuje vrcholné okamžiky tohoto příběhu o planoucí lásce, kterou nám dává Pán.

Bůh naší víry nežije ve vytržení, neshlíží nezúčastněně na náš osud, bídu a nouzi. Je to Otec, který tak miluje své děti, že posílá na svět Slovo, druhou osobu Nejsvětější Trojice, aby se toto Slovo stalo tělem, zemřelo za nás a vykoupilo nás. Je to tentýž milující Otec, který nás teď jemně přitahuje k sobě působením Ducha svatého, přebývajícího v našich srdcích.

Radost Zeleného čtvrtka má kořeny zde: v poznání, že se Stvořitel v přebohaté lásce sklání ke svým tvorům. Jako by tolik důkazů jeho milosrdenství nestačilo, ustanovuje náš Pán Ježíš Kristus eucharistii, abychom mohli být stále blízko u něho, a – pokud zde můžeme vůbec něco pochopit – protože ho žene láska, které nic neschází, k tomu, aby nebyl bez nás. Trojice se zcela sklání v lásce k člověku, který je povznesený na rovinu milosti, stvořený podle jejího obrazu a podoby (srov. Gn 1,26); vysvobodila člověka z hříchu – z hříchu Adamova, který přešel na celé lidské pokolení, a z osobních hříchů každého jedince – a touží po tom, aby přebývala v naší duši: Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek (Jan 14,23).

Na oné pouti, o které jsem mluvil na začátku této promluvy, když jsme putovali k poutnímu místu Sonsoles, šli jsme kolem obilných polí. Zralé obilí zářilo ve slunci, kolébáno větrem. Vzpomněl jsem si tehdy na jeden úryvek z evangelia, na několik slov, která pronesl Ježíš ke svým učedníkům: Říkáte přece: „Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.“ Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním (Jan 4,35). Pomyslel jsem si, že Pán chce vložit do našich srdcí stejnou horlivost, stejný plamen, který stravoval i jeho srdce. Sešel jsem kousek z cesty a utrhl jsem si několik klasů na památku a jako připomínku.

Je třeba otevřít oči, je třeba umět se dívat kolem sebe a vidět, jak nás Bůh volá prostřednictvím lidí z našeho okolí. Nemůžeme žít obráceni zády k lidem, uzavřeni do svého malého světa. Ježíš tak nežil. Evangelia mluví často o jeho milosrdenství, o jeho schopnosti mít účast na bolesti a na potřebách ostatních lidí: má soucit s vdovou z Naimu (srov. Lk 7,11–17), pláče nad smrtí Lazara (srov. Jan 11,35), má starost o zástupy, které jdou za ním a nemají co jíst (srov. Mt 15,32), má soucit především s hříšníky, kteří chodí po světě a neznají ani světlo, ani pravdu: Když (Ježíš) vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech (Mk 6,34).

Jsem-li opravdu Mariinými dětmi, pochopíme jednání našeho Pána a budeme mít velké a soucitné srdce. Bude nás tedy bolet utrpení, bída, omyly, samota, úzkost, bolest ostatních lidí, našich bratří. A budeme pociťovat naléhavou potřebu pomoci jim v jejich potřebách, mluvit k nim o Bohu, aby se i oni uměli na něho obracet jako děti a aby mohli poznat Mariinu mateřskou péči.

Viesť druhých ku Kristovej láske

Ale všimněte si, že Bůh nám neříká: místo srdce vám dávám pouhého ducha. Ne, on nám dává srdce, a to srdce z masa, stejné jako Srdce Kristovo. Nemám jedno zvláštní srdce, abych jím miloval Boha, a ještě druhé, kterým bych miloval lidi zde na zemi. Stejným srdcem, kterým jsem miloval své rodiče a kterým miluji své přátele, tímtéž srdcem miluji Krista, Otce i Ducha svatého a Pannu Marii. Stále to opakuji: především musíme být více lidští, protože jinak nemůžeme být Boží.

Lidská láska, láska tady na zemi, je-li opravdová, nám pomáhá okoušet lásku Boží. Můžeme tak tušit lásku, z které se budeme radovat u Boha a která bude mezi námi vládnout v nebi, až bude Bůh všechno ve všem (1 Kor 15,28). Když začneme chápat, co je to Boží láska, bude nás to nutit, abychom byli soucitnější, velkorysejší, odevzdanější.

Musíme přece dávat dál to, co jsme dostali, učit to, co jsme se naučili, zprostředkovávat svým bližním – prostě, bez jakékoliv domýšlivosti – poznání Kristovy lásky. Při své práci, svém povolání ve společnosti, můžete a máte proměňovat své zaměstnání ve službu. Dobře provedená práce, práce, která se daří a přispívá k pokroku, která má na zřeteli rozvoj kultury a techniky, splňuje velký úkol, je užitečná pro celé lidstvo, jestliže jsme vedeni ušlechtilostí, a ne sobectvím, jestliže usilujeme o dobro pro všechny, a ne o vlastní prospěch, jestliže je smysluplná z lidského i křesťanského hlediska.

V této své práci, v mezilidských vztazích, byste měli ukazovat Kristovu lásku a její konkrétní podobu, jako je přátelství, pochopení, lidská láska a pokoj. Jako Kristus, když procházel na všech cestách Palestiny, prokazoval dobrodiní (srov. Sk 10,38), tak i my na všech lidských cestách – rodinného života, občanské společnosti, pracovních vztahů, kultury a odpočinku – máme uskutečňovat velkou setbu pokoje. To bude nejlepším důkazem, že do našeho srdce přišlo Boží království: My víme, že jsme přešli ze smrti do života, píše apoštol svatý Jan, a proto milujeme bratry (1 Jan 3,14).

Ale nikdo nemůže žít tuto lásku, nenaučí-li se jí ve škole Ježíšova Srdce. Jen tehdy, když budeme hledět na Kristovo Srdce a rozjímat o něm, dosáhneme toho, že se naše vlastní srdce zbaví nenávisti a lhostejnosti, pouze tehdy budeme umět křesťansky reagovat na cizí utrpení a bolest.

Vzpomeňte si na scénu, kterou nám líčí svatý Lukáš, když Kristus kráčel do Naimu (srov. Lk 7,11–17). Ježíš vidí zármutek lidí, s kterými se náhodně setkává. Mohl je klidně minout a jít dál nebo počkat na vyzvání, prosbu. Ale nejde dál, ani na nic nečeká. Sám se ujímá iniciativy, dojat zármutkem vdovy, která ztratila to jediné, co měla – svého syna.

Evangelista vysvětluje, že Ježíšovi jí bylo líto, snad své dojetí projevil – jako při smrti Lazara – i nějakým vnějším gestem. Ježíš Kristus nebyl a není necitelný k lidskému utrpení, které vychází z lásky, ani mu nedělá potěšení oddělovat děti od rodičů; přemáhá smrt, aby dal život, aby zase byli spolu ti, kdo se milují, vyžaduje ovšem předtím nebo současně prvenství Boží lásky, která má utvářet opravdový křesťanský život.

Kristus ví, že je obklopen zástupy lidí, kteří budou tímto zázrakem udiveni a rozhlásí ho po celém kraji. Ale Pán nejedná, jen aby se zalíbil, je pouze dojat bolestí té ženy a nemůže ji nechat bez útěchy. A tak k ní skutečně přistoupil a řekl: Neplač! (Lk 7,13). Je to, jako by jí chtěl dát na srozuměnou toto: nechci tě vidět uplakanou, protože já jsem přinesl na svět radost a pokoj. A pak nastává zázrak, jako projev božské Kristovy moci, jedná jako Bůh. Ale dříve tady bylo pohnutí jeho duše, jako důkaz lásky Ježíšova lidského srdce, kdy jedná jako člověk.

Že mnoho lidí zatvrzele jedná nespravedlivě? Jistě, ale Pán naléhá: Požádej mě, a dám ti v majetek národy, do vlastnictví končiny země. Můžeš je roztlouci železným prutem, jako hliněnou nádobu je můžeš rozbít (Žl 2,8–9). Jsou to od Boha velké sliby, nelze je přeslechnout. Kristus není nadarmo spasitelem světa a kraluje svrchovaně po pravici Otce. Je to hrozná předpověď toho, co každého člověka očekává, až život pomine – a on opravdu pomine –, co čeká všechny, až skončí dějiny, jestliže jejich srdce ztvrdne zlem a beznadějí.

Ale Bůh, který vždy může zvítězit silou, raději přesvědčuje: Nuže, králové, pochopte! Dejte si říci, vladaři země! V bázni se podrobte Hospodinu, s chvěním ho poslouchejte, aby se nerozhněval k vaší zhoubě, protože jeho hněv se roznítí rychle (Žl 2,10–12). Kristus je Pán a Král. A my vám hlásáme radostnou zvěst, že ta zaslíbení, která Bůh dal našim otcům, vyplnil na jejich dětech, na nás, když vzkřísil Ježíše. Tak je i psáno v druhém žalmu: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil.“

Ať je vám tedy známo, bratři, že skrze něho se vám hlásá odpuštění hříchů. Mojžíšský Zákon neměl tu sílu, aby vás osvobodil od viny. Skrze něho (Krista) je však od viny osvobozován každý, kdo věří. Hleďte tedy, aby vás nepostihlo to, co je řečeno v Prorocích: „Dívejte se, vy, kteří (mnou) pohrdáte, užasněte a zmizte! Já vykonám dílo ve vašich dnech, (takové) dílo, že nebudete věřit, když vám o něm bude někdo vypravovat!“ (Sk 13,32–33; 38–41).

Kristovo království v srdcích je dílem spásy, projevem Božího milosrdenství. Blaze všem, kdo se k němu uchylují! (Žl 2,12). My křesťané máme právo velebit Kristův královský majestát, protože, i když je hodně nespravedlnosti, i když je mnoho těch, kdo si toto království lásky nepřejí, v dějinách lidstva, které jsou plny zla, se přece jen pomalu spřádá dílo věčné spásy.