Seznam bodů

Ačkoli jsme hříšní, nemáme pochybovat o svém poslání. Naše hříchy nám samozřejmě ztěžují poznání Krista. Proto se musíme snažit bojovat se svými osobními prohřešky, hledat očištění. Vždyť víme, že Bůh nám v tomto životě neslíbil absolutní vítězství, ale žádá od nás boj. „Sufficit tibi gratia mea“ (2 Kor 12,9), stačí ti moje milost, odpovídá Bůh Pavlovi, když prosí, aby byl zbaven ostnu, který ho sužuje.

Boží síla a moc se projevuje v naší slabosti a nutí nás bojovat proti našim chybám, i když víme, že na své pozemské pouti nikdy úplného vítězství nedosáhneme. Křesťanský život znamená neustále začínat znovu a znovu, denně se obnovovat.

Kristus i v nás vstane z mrtvých, budeme-li mít účast na jeho kříži a smrti. Měli bychom tedy milovat kříž, oběť, umrtvování. Křesťanský optimismus není žádný slaďounký optimismus ani pouhá lidská naděje, že všechno dobře dopadne. Je to optimismus založený na vědomí svobody a na víře v milost. Je to optimismus, který na nás klade velké nároky a vede nás k tomu, abychom dovedli odpovídat na Boží volání.

A tak ne pro naši slabost, ale svým způsobem skrze naši slabost, skrze náš život lidí z masa a hlíny, se zjevuje Kristus: v úsilí o snahu být lepší, uskutečňovat jeho lásku, která usiluje o čistotu, v úsilí ovládat sobectví, plně se dávat ostatním lidem, tak aby se náš život stal neustálou službou.

Plody eucharistie

Když Pán ustanovil při poslední večeři Nejsvětější svátost, byla tma, což – jak říká svatý Jan Zlatoústý – ukazovalo na to, že čas se naplnil. Na světě se setmělo, protože staré obřady, dávná znamení nekonečného Božího milosrdenství vůči lidstvu, se pomalu začínala naplňovat, nastávalo opravdové svítání: přicházejí nové velikonoce. Eucharistie byla ustanovena v noci – připravovalo se tak ráno vzkříšení.

I my bychom měli ve svém životě připravovat toto svítání, tento rozbřesk. Všechno staré, škodlivé, vše, co nenese žádný užitek – malomyslnost, nedůvěra, smutek, zbabělost –, to vše bychom měli odhodit pryč. Eucharistie přináší Božím dětem novou zvěst a měli bychom na ni odpovídat in novitate sensus (srov. Řím 12,2), s obnoveným smýšlením i jednáním. Byl nám dán nový zdroj energie, mohutný kořen napojený na Pána. Nemůžeme použít znovu starý kvas, máme přece Chléb dnešní i věčný.

Bůh Otec nám dává ve svém milosrdenství v Srdci svého Syna infinitos dilectionis thesauros, nevyčerpatelný zdroj darů a milostí. Chceme-li důkaz o tom, že nás Bůh miluje – že nejenže vyslýchá naše modlitby, ale ještě je předchází –, stačí přečíst si u svatého Pavla: Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní (Řím 8,32).

Milost obnovuje člověka zevnitř a dělá z něho – z člověka hříšného a zatvrzelého – dobrého a věrného služebníka (srov. Mt 25,21). A pramenem všech milostí je láska, kterou Bůh projevuje nejen slovy, ale i skutky. Boží láska působí, že druhá osoba Nejsvětější Trojice, Slovo, Syn Boha Otce, bere na sebe naše tělo, to znamená naši lidskou přirozenost, kromě hříchu. A toto Slovo je Verbum spirans amorem, Slovo, které je původcem lásky.

Tato láska se nám zjevuje ve vtělení, ve spasitelském úsilí Ježíše Krista na této zemi, až po oběť nejvyšší na kříži. A na kříži se projevuje dalším znamením: jeden z vojáků mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda (Jan 19,34). Voda a krev Ježíše Krista k nám mluví o naprostém odevzdání se z lásky až do krajnosti, až k onomu consummatum est (Jan 19,30), dokonáno je!

Když se o dnešním svátku zamýšlíme nad hlavními tajemstvími naší víry, žasneme nad tím, jak tyto nejzákladnější pravdy – láska Boha Otce, která dává svého Syna, a láska Syna, která ho vede na Golgotu – jsou vyjádřeny velmi lidskými gesty. Bůh se na nás neobrací jako mocný vládce, ale přichází k nám a bere na sebe přirozenost služebníka, stává se jedním z lidí (srov. Flp 2,7). Ježíš se nikdy nechová cize nebo povýšeně, i když v letech jeho působení lze někdy vidět, že je rozhořčen, protože ho bolí lidská zloba. Ale jestliže budeme jenom trochu pozorní, hned uvidíme, že jeho rozhořčení a jeho hněv vycházejí z lásky. Jsou pro nás další výzvou, mají nás vyrvat z nevěry a hříchu. Vždyť nemám zálibu ve smrti toho, který má umřít – praví Pán, Hospodin. Obraťte se a budete žít! (Ez 18,32). Tato slova nám objasňují celý Kristův život a my tak můžeme pochopit, proč k nám přichází se srdcem z masa, se srdcem, jako je to naše, a že je to opravdový důkaz lásky, svědčící o nevýstižném tajemství Boží lásky.

Před chvílí jsme si připomněli události v Naimu. Teď bychom mohli uvést ještě další, protože evangelia jsou plná podobných scén. Tyto příběhy dojímaly a stále budou dojímat lidská srdce, protože neukazují pouhé upřímné gesto člověka, který má soucit se svými bližními, ale protože nám ukazují nesmírnou lásku našeho Pána. Ježíšovo Srdce je srdce vtěleného Boha, Emanuele, Boha s námi.

Církev sjednocená s Kristem se rodí z jeho probodeného Srdce. Z tohoto dokořán otevřeného Srdce je nám předáván život. Jak na tomto místě nevzpomenout, byť jen krátce, svátosti, skrze které v nás působí Bůh a činí nás účastnými na spasitelském Kristově díle? Jak se zvláštní vděčností nevzpomenout na Nejsvětější svátost oltářní, nejsvětější kalvárskou oběť a její neustálé nekrvavé zpřítomňování v naší mši svaté? Ježíš se nám dává za pokrm. Protože k nám přichází, vše se změnilo a v nás se projevuje jeho síla – pomoc Ducha svatého, který naplňuje naši duši, vede naše činy, naše myšlení i city. Kristovo Srdce znamená pro křesťana pokoj.

Odevzdanost, kterou od nás Pán žádá, se nezakládá jen na našem přání ani na našich silách, tak často nedostatečných a bezmocných: v první řadě se opírá o milosti, které nám získala láska srdce Boha, který se stal člověkem. Proto můžeme a musíme vytrvat ve svém vnitřním životě dětí našeho Otce, který je na nebesích, aniž bychom si připouštěli nějakou malomyslnost nebo skleslost. Chci připomenout, že každý křesťan svým běžným všedním životem, i těmi nejmenšími maličkostmi, svou běžnou normální prací prakticky žije svou víru, lásku i naději, protože právě tady je podstata jednání člověka, který počítá s Boží pomocí a který v uskutečňování těchto božských ctností nachází radost, sílu a vyrovnanost.

To jsou tedy plody Kristova pokoje, který nám poskytuje jeho Nejsvětější Srdce. Protože – řekněme to ještě jednou – Ježíšova láska k lidem je nevyzpytatelnou součástí božského tajemství, lásky Syna vůči Otci a Duchu. Duch svatý, spojení lásky mezi Otcem a Synem, nachází ve Slově lidské srdce.

Nelze mluvit o těchto základních pravdách naší víry, aniž bychom neupozornili na nedokonalost našeho chápání a na vznešenost Zjevení. Ale i když nemůžeme tyto pravdy obsáhnout, i když náš rozum nad nimi žasne, pokorně a pevně jim věříme: víme, opírajíce se o Kristovo svědectví, že je tomu tak. Že láska se z lůna Nejsvětější Trojice rozlévá na všechny lidi skrze lásku Ježíšova Srdce.

Království v srdci

Jak velký jsi, náš Pane a Bože! Ty dáváš našemu životu nadpřirozený smysl a Boží rozměr. Ty působíš, že skrze lásku tvého Syna můžeme celou svou bytostí opakovat: Oportet illum regnare! (On totiž musí kralovat), zatímco zní obehraná písnička o naší slabosti, protože ty víš, že jsme jen tvorové, a jací tvorové – utvořeni z hlíny, a to nejenom naše nohy (srov. Dan 2,33), ale naše srdce i hlava. Božskou melodii můžeme hrát jen skrze tebe.

Kristus musí kralovat především v našem srdci. Ale co bychom mu asi odpověděli, kdyby se zeptal: „A jak mě necháš v sobě kralovat?“ Já bych mu odpověděl, že k tomu, aby u mne kraloval, potřebuji hojnost jeho milosti. Jedině tak i poslední zabušení srdce, poslední výdech, skomírající pohled, to nejobyčejnější slovo, ta nejprostší myšlenka bude vyjadřovat slavné Hosana na počest mého Krista Krále.

Jestliže chceme, aby Kristus kraloval, musíme být důslední. Měli bychom začít tím, že mu odevzdáme své srdce. Kdybychom to neudělali, pak mluvit o Kristově kralování by bylo pouhým nekřesťanským pokřikováním, bylo by vnějším projevem neexistující víry, zneužíváním Božího jména pro lidské čachry.

Kdyby podmínkou Kristova kralování v mém i tvém srdci bylo to, že tam najde dokonale připravené místo, měli bychom důvod k zoufalství. Ale neboj se, siónská dcero! Hle, tvůj král přichází, sedí na oslátku (Jan 12,15). Vidíte? Ježíš se spokojí s obyčejným zvířetem, které mu má sloužit jako trůn. Nevím, jak vy se na to díváte, ale mě osobně nepokořuje uznat, že jsem v očích Pána osel: Byl jsem před tebou podobný němé tváři. Já však chci stále být u tebe: uchopils mě za pravici (Žl 73[72],22–23), povedeš mě za ohlávku.

Přemýšlejte, jaké má takový osel vlastnosti, i když je jich dnes už tak málo. Nepředstavujte si ovšem osla starého, tvrdohlavého a pomstychtivého, který se umí pomstít zrádným kopancem, představte si mladého oslíka s ušima napnutýma jako tykadla, nenáročného na jídlo a těžce pracujícího, energicky a vesele klusajícího. Jsou jistě stovky zvířat krásnějších, schopnějších a neústupnějších. Kristus si však zvolil osla, aby se na něm ukázal jako král před lidmi, kteří mu provolávali slávu, protože nechce mít nic společného s vypočítavou prohnaností, s bezcitností chladných srdcí, s okázalou, ale prázdnou krásou. Náš Pán si váží radosti mladého srdce, prostého kroku, upřímného hlasu, čistých očí, sluchu pozorného k jeho slovům lásky. Tak kraluje v duši.