Seznam bodů

Učme se z tohoto Ježíšova postoje. Za svého pobytu na zemi nechtěl ani slávu, která mu příslušela; neboť ačkoli měl právo, aby se s ním jednalo jako s Bohem, přijal podobu služebníka (srov. Flp 2,6–7). Každý křesťan teď ví, že všechna sláva patří Bohu a že nikdo nesmí zneužít vznešenosti a velikosti evangelia pro zištnost a lidskou ctižádost.

Učme se od Ježíše. Jeho postoj – stavící se proti každé lidské poctě – je dokonale v souladu s velikostí jeho jedinečného poslání, poslání milovaného Božího Syna, který přijal pro spásu lidí tělo; poslání, které Otcova láska zahrnula projevy nekonečné péče. Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil. Požádej mě, a dám ti v majetek národy, do vlastnictví končiny země (Žl 2,7–8).

Křesťan, následuje-li Krista a dokonale se klaní Otci, uslyší také od Pána slova láskyplné péče: Vysvobodím ho, protože lne ke mně, ochráním ho, protože zná mé jméno (Žl 91[90],14).

Jako každý křesťanský svátek, tak také dnešní den je zvláštním způsobem svátkem pokoje. S prastarou symbolikou nám palmové ratolesti připomínají onu scénu z 1. knihy Mojžíšovy: Noe čekal ještě dalších sedm dní a znovu vypustil holubici z archy. Vrátila se k němu večer – a hle, v zobáku měla čerstvý list olivy. Z toho Noe poznal, že už je na zemi málo vody (8,10–11). A také si připomínáme, že byla uzavřena smlouva mezi Bohem a jeho lidem v Kristu, neboť on je náš pokoj (Ef 2,14). V liturgii naší svaté katolické církve se podivuhodně prolíná nové se starým; a tak dnes s velkou radostí čteme: Vítaly ho jeruzalémské děti. Mávaly ratolestmi a volaly vstříc vítězi nad smrtí: Hosana na výsostech.

V naší duši se tato chvála spojuje s jásavým voláním při Kristově narození v Betlémě. Svatý Lukáš vypráví: Jak se ubíral dál, prostírali mu na cestu své pláště. Když se už blížil ke svahu Olivové hory, začal celý zástup učedníků radostně a hlasitě chválit Boha za všechny zázraky, které viděli na vlastní oči, a provolávali: „Požehnaný, který přichází jako král ve jménu Páně! Na nebi pokoj a sláva na výsostech!“ (19,36–38).

Pokoj na zemi

Pax in coelo, pokoj na nebi. Ale nezapomeňme na svět. Proč není na zemi pokoj? Vskutku, nevládne pravý pokoj, jen pokoj zdánlivý, rovnováha strachu, nestálé kompromisy. Pokoj není ani v církvi. Je poznamenaná napětími, která hrozí roztrhnout neposkvrněné roucho Kristovy nevěsty. Právě tak není pokoj v mnoha srdcích, která se marně snaží přehlušit neklid v duši neustálou činností, laciným požitkem z věcí, které nenasytí, protože vždy zanechají smutnou a hořkou pachuť.

Svatý Augustin píše: Palmové ratolesti znamenají úctu, protože jsou znamením vítězství. Pán byl blízko vítězství, když umíral na kříži. Ve znamení kříže přemohl ďábla, knížete smrti. Kristus je náš pokoj, protože zvítězil. A zvítězil, protože neúprosně bojoval proti každé zlobě v lidském srdci.

Kristus, náš pokoj, je také cesta (srov. Jan 14,6). Chceme-li pokoj, musíme jít v jeho stopách. Pokoj je výsledek zápasu, boje, asketického boje, který musí každý křesťan vybojovat ve svém nitru proti všemu, co v jeho životě není z Boha: proti pýše, proti smyslnosti, sobectví, povrchnosti a úzkoprsosti. Je marné volat po vnějším pokoji, není-li klid ve svědomí, v hloubi duše, neboť ze srdce vystupují špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, krádeže, křivá svědectví, rouhání (Mt 15,19).

Prožívat mši svatou znamená neustále setrvávat v modlitbě; být přesvědčen, že se každý z nás osobně setkává s Bohem – klaníme se mu, chválíme ho, prosíme ho, děkujeme mu, usmiřujeme své hříchy a cítíme, že v Kristu jsme spojeni se všemi křesťany.

Snad jsme se už někdy ptali, jak se máme Bohu odvděčit za tolik lásky; snad cítíme i touhu po přesném a jasném návodu na křesťanský život. Řešení je prosté a dosažitelné pro všechny věřící: s láskou prožívat mši svatou, ve mši svaté se učit setkávat se s Bohem, neboť v této oběti je obsaženo všechno, co od nás Pán chce.

Teď bych vám chtěl ještě připomenout to, co jste často pozorovali: průběh liturgických obřadů. Jestliže je budeme sledovat krok za krokem, dost možná, že Pán každému z nás ukáže, v čem se musíme polepšit, jaké chyby musíme odstranit, co máme dělat, abychom se chovali jako bratři všech lidí.

Kněz se obrací k oltáři, k Bohu, který obveseluje mladost mou! Mše svatá začíná výzvou k radosti, neboť je zde přítomen Bůh. Tato radost se projevuje úctou a láskou při políbení obětního stolu – symbolu Krista a připomínky svatých: malé, ale posvěcené místo, protože zde se koná svátost, která má nekonečnou účinnost.

Confiteor (úkon kajícnosti) nás upozorňuje na naši nehodnost; není to abstraktní, nýbrž konkrétní připomínka našich hříchů a chyb. Proto opakujeme: Kyrie eleison, Christe, eleison, Pane, smiluj se, Kriste, smiluj se. Kdyby bylo odpuštění, které potřebujeme, závislé na našich zásluhách, naši duši by teď naplnil zármutek a hořkost. Ale pro Boží dobrotu dostáváme odpuštění na základě milosrdenství Boha, a tak jej hned potom chválíme: Gloria! – neboť ty jediný jsi svatý; ty jediný jsi Pán, ty jediný jsi svrchovaný, Ježíši Kriste, se svatým Duchem ve slávě Boha Otce.

Život modlitby

Za noci mu budu zpívat a chválit ho, neboť mi dává život (Žl 42[41],9). Jestliže Bůh pro nás znamená život, nesmí nás udivovat, že náš křesťanský život by měl být protkán modlitbou. Ale nemyslete si, že modlitba je jen nějaký úkon, který si odbudeme, a tím to končí. Spravedlivý má zalíbení v Hospodinově zákoně a o jeho zákoně přemítá dnem i nocí (Žl 1,2). Ráno na tebe myslím (srov. Žl 63[62],7), k večeru jako kadidlo stoupá má modlitba k tobě (srov. Žl 141[140],2). Celý den může být dobou modlitby: od večera do rána a od rána do večera. Písmo nám dokonce připomíná, že i spánek má být modlitbou (srov. Dt 6,6–7).

Vzpomeňte si, co o Ježíši vyprávějí evangelia. Často strávil celou noc v důvěrném rozhovoru se svým Otcem. A vzpomeňme, jak na první učedníky zapůsobila postava modlícího se Krista! Pozorovali stále svého Mistra a pak mu řekli: Domine doce nos orare (Lk 11,1), Pane, nauč nás modlit se.

Svatý Pavel – orationi instantes (Řím 12,12), v modlitbě buďte vytrvalí – všude šíří živý příklad Krista. A sv. Lukáš mistrovsky načrtává chování prvních učedníků: jednomyslně setrvávali v modlitbách (Sk 1,14).

Charakter dobrého křesťana se získává milostí v kovárně modlitby. A modlitba, má-li být opravdu živá, se nerozvíjí jen jedním směrem. Člověk obvykle uleví svému srdci slovy modliteb, která nás naučil sám Pán – Otče náš – nebo jeho andělé – Ave Maria. Jindy se uchýlíme ke starým osvědčeným modlitbám, do kterých vyústila zbožnost milionů bratří ve víře: jsou to liturgické modlitby – lex orandi – modlitby, které se zrodily z milujícího srdce, jako tolik mariánských antifon – Sub tuum praesidium… (Pod ochranu tvou), Memorare… (Pamatuj, láskyplná Panno Maria), Salve Regina… (Zdrávas Královno).

Při některých příležitostech nám budou stačit dvě nebo tři střelné modlitby, vyslané k Pánu jako šíp, iaculata – jsou to krátké vroucí modlitby, které se naučíme při četbě evangelia: Domine, si vis, potes me mundare (Mt 8,2), Pane, chceš-li, můžeš mě očistit; Domine, tu omnia nosti, tu scis quia amo te (Jan 21,17), Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě miluji; Credo, Domine, sed adiuva incredulitatem meam (Mk 9,24), Věřím, Pane, pomoz mé slabé víře; Domine non sum dignus (srov. Mt 8,8), Pane, nezasloužím si; Dominus meus et Deus meus (Jan 20,28), Pán můj a Bůh můj… Mohou to však být i jiné krátké a vroucí věty, které vytrysknou z vnitřní potřeby duše v nějaké konkrétní situaci.

Život modlitby by měl být založen na několika denních chvílích, věnovaných výhradně setkání s Bohem – na chvílích rozhovoru bez hluku slov, vždy, kdy je to jen možné před svatostánkem, abychom tam vzdávali díky Pánu, který čeká – tak sám! – už 20 století. Rozjímavá modlitba je rozhovor s Bohem, od srdce k srdci, kterého se účastní celá duše: rozum i představivost, paměť i vůle. Je to rozjímání, které pomůže dodat našemu ubohému lidskému všednímu životu nadpřirozenou hodnotu.

Díky těmto chvílím rozjímání, díky ústním a střelným modlitbám, budeme schopni zcela přirozeně a neokázale proměňovat své dny v neustálou chválu Boží. Budeme žít a pracovat stále v Boží přítomnosti, tak jako zamilovaní se v myšlenkách neustále obracejí k osobě, kterou milují, a všechna naše činnost a práce, byť by byla naprosto bezvýznamná, přinese duchovní plody.

Proto, když se křesťan vydá na tuto cestu nepřetržitého styku s Pánem – a může to být cesta pro všechny, nejen pro vyvolené –, poroste jeho vnitřní život a on bude schopen dokonale plnit Boží vůli.

A skrze modlitbu můžeme pochopit i druhé téma, které nám nabízí dnešní slavnost: apoštolát, to znamená uskutečňování Ježíšova učení, které zanechal svým učedníkům krátce před svým nanebevstoupením: Budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země (Sk 1,8).

Království v srdci

Jak velký jsi, náš Pane a Bože! Ty dáváš našemu životu nadpřirozený smysl a Boží rozměr. Ty působíš, že skrze lásku tvého Syna můžeme celou svou bytostí opakovat: Oportet illum regnare! (On totiž musí kralovat), zatímco zní obehraná písnička o naší slabosti, protože ty víš, že jsme jen tvorové, a jací tvorové – utvořeni z hlíny, a to nejenom naše nohy (srov. Dan 2,33), ale naše srdce i hlava. Božskou melodii můžeme hrát jen skrze tebe.

Kristus musí kralovat především v našem srdci. Ale co bychom mu asi odpověděli, kdyby se zeptal: „A jak mě necháš v sobě kralovat?“ Já bych mu odpověděl, že k tomu, aby u mne kraloval, potřebuji hojnost jeho milosti. Jedině tak i poslední zabušení srdce, poslední výdech, skomírající pohled, to nejobyčejnější slovo, ta nejprostší myšlenka bude vyjadřovat slavné Hosana na počest mého Krista Krále.

Jestliže chceme, aby Kristus kraloval, musíme být důslední. Měli bychom začít tím, že mu odevzdáme své srdce. Kdybychom to neudělali, pak mluvit o Kristově kralování by bylo pouhým nekřesťanským pokřikováním, bylo by vnějším projevem neexistující víry, zneužíváním Božího jména pro lidské čachry.

Kdyby podmínkou Kristova kralování v mém i tvém srdci bylo to, že tam najde dokonale připravené místo, měli bychom důvod k zoufalství. Ale neboj se, siónská dcero! Hle, tvůj král přichází, sedí na oslátku (Jan 12,15). Vidíte? Ježíš se spokojí s obyčejným zvířetem, které mu má sloužit jako trůn. Nevím, jak vy se na to díváte, ale mě osobně nepokořuje uznat, že jsem v očích Pána osel: Byl jsem před tebou podobný němé tváři. Já však chci stále být u tebe: uchopils mě za pravici (Žl 73[72],22–23), povedeš mě za ohlávku.

Přemýšlejte, jaké má takový osel vlastnosti, i když je jich dnes už tak málo. Nepředstavujte si ovšem osla starého, tvrdohlavého a pomstychtivého, který se umí pomstít zrádným kopancem, představte si mladého oslíka s ušima napnutýma jako tykadla, nenáročného na jídlo a těžce pracujícího, energicky a vesele klusajícího. Jsou jistě stovky zvířat krásnějších, schopnějších a neústupnějších. Kristus si však zvolil osla, aby se na něm ukázal jako král před lidmi, kteří mu provolávali slávu, protože nechce mít nic společného s vypočítavou prohnaností, s bezcitností chladných srdcí, s okázalou, ale prázdnou krásou. Náš Pán si váží radosti mladého srdce, prostého kroku, upřímného hlasu, čistých očí, sluchu pozorného k jeho slovům lásky. Tak kraluje v duši.