Seznam bodů

Začíná liturgický rok, introit, vstupní modlitba dnešní neděle, nás vybízí, abychom se zamysleli nad skutečností, která úzce souvisí se začátky našeho křesťanského života: nad povoláním, které jsme dostali: Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě o svých stezkách (Žl 25[24],4). Prosíme Pána, aby nás vedl, aby nám ukazoval své cesty, abychom mohli dospět k oné dokonalosti jeho přikázání, kterou je láska (srov. Mt 22,37; Mk 12,30; Lk 10,27).

Když pomyslíte na okolnosti, které provázely vaše rozhodnutí, že se budete snažit vést pravý život z víry, potom budete – jako já – s upřímným přesvědčením a bez falešné pokory Bohu velmi děkovat, poněvadž to nebyla vaše zásluha. Mluvit k Bohu jsme se obvykle naučili v dětství, z úst křesťanských rodičů; později nám učitelé, kolegové a známí mnohokrát pomohli, abychom Ježíše Krista neztratili z očí.

Jednoho dne – nechci zevšeobecňovat, otevíráš Pánu své srdce sám a vyprávíš mu svůj příběh – byl to snad přítel, obyčejný křesťan jako ty, kdo ti dal hlouběji pochopit evangelium, tak nové, a přece tak staré. Ukázal ti možnost, vážně se snažit následovat Krista a stát se apoštolem. Možná, že jsi pak ztratil svůj klid a nevrátil se ti proměněný v pokoj, dokud jsi Bohu svobodně neodpověděl „ano“, neboť ti dal tuto touhu – což je velmi nadpřirozený důvod. Potom přišla radost, ona velká a trvalá radost, která zmizí jen tehdy, když se od Boha odvrátíš.

Nerad mluvím o vyvolených a privilegovaných; ale sám Kristus o nich mluvil a volil si je. Písmo svaté, konkrétně v listě svatého Pavla, říká: Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí (Ef 1,4). Vím, že tě to nesvede k pýše a že se kvůli tomu nebudeš považovat za lepšího než jiní lidé. Právě toto vyvolení, kořen povolání, má být základem tvé pokory. Byl někdy postaven pomník štětci nějakého velkého malíře? Sloužil k tomu, aby vytvořil mistrovská díla, ale zásluha patří umělci. My křesťané jsme jen nástroji Stvořitele světa, Vykupitele všech lidí.

Kristovo pokušení

Postní doba nám připomíná, že Ježíš prožil čtyřicet dní na poušti, kde se připravoval na léta své veřejné činnosti, která vrcholí na kříži a ve slávě vzkříšení. Čtyřicet dní modlitby a pokání. Na konci je ona událost, kterou nám ukazuje evangelium dnešní neděle: Kristovo pokušení (srov. Mt 4,1–11).

Tuto tajemnou scénu se my lidé marně snažíme pochopit. Bůh dovoluje Zlému, aby ho pokoušel. Ale můžeme si ji přiblížit v rozjímání a prosit Pána, aby nám dal pochopit ponaučení, které obsahuje.

Ježíš Kristus je pokoušen. Tradice osvětluje tuto scénu úvahou, že Pán, aby nám dal příklad, chtěl na sebe vzít také pokušení. Je tomu tak, neboť Kristus byl ve všem člověk jako my, vyjma hříchu (srov. Žid 4,15). Po čtyřicetidenním postu, při kterém jedl jen byliny, kořínky a trochu vody, měl jako každý jiný tvor skutečný hlad. A když mu ďábel nabídl, aby proměnil kameny v chleby, Pán nejenže tento pokrm, po kterém jeho tělo touží, odmítne, ale postaví se proti mnohem většímu pokušení, proti pokušení použít pro sebe božskou moc, aby takříkajíc rozřešil svůj osobní problém.

V evangeliu jste zpozorovali, že Ježíš nedělá zázraky pro vlastní prospěch. Proměňuje vodu ve víno pro novomanžele v Káně (srov. Jan 2,1–11), chleby a ryby promění, aby nasytil hladové zástupy (srov. Mk 6,33–46). Na svůj chléb si však po dlouhá léta vydělává prací vlastních rukou. A později, když putuje po izraelských zemích, žije z pomoci těch, kdo ho následovali (srov. Mt 27,55).

Svatý Jan vypráví, že se Ježíš po dlouhé cestě zastavil u studny v Sycharu a učedníky poslal do vsi, aby nakoupili něco k jídlu. Když přišla Samaritánka, prosí ji o vodu, protože nemá, čím by vodu nabral (srov. Jan 4,4nn). Jeho tělo unavené po dlouhé cestě cítí slabost. Jindy zase načerpá síly ve spánku (srov. Lk 8,23). Zde se ukazuje šlechetnost Pána, který se ponížil a bezvýhradně přijal lidskou přirozenost, který nepoužívá své Boží moci, aby se vyhnul potížím a námahám. Učí nás, že máme být skromní, milovat práci a vážit si Boží a lidské ušlechtilosti, která zakouší všechny důsledky sebeobětování.

Když ďábel při druhém pokušení Pánovi navrhuje, aby seskočil z chrámového cimbuří, Ježíš rovněž odmítne a nepoužije svou božskou moc. Kristus nebaží po marnivosti, nádheře nebo okázalosti, nebaží po ničem, co by mohlo jeho božskou přirozenost zneužít pro domýšlivost nebo sebechválu. Ježíš chce splnit Otcovu vůli, nechce předběhnout čas ani učinit zázrak dřív, než přijde stanovený okamžik. Chce jít krok za krokem po tvrdé cestě lidí, po milované cestě kříže.

Zcela podobné je třetí pokušení. Je mu nabídnuto království, moc a sláva. Ďábel chce dát lidské ctižádosti místo, které je vyhrazeno jedině Bohu; slibuje lehký život tomu, kdo se jemu, modle, pokloní. Náš Pán navrací klanění jeho jedinému a pravému cíli, Bohu, a znovu stvrzuje svou ochotu sloužit. Odejdi, satane! Neboť je psáno: „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit“ (Mt 4,10).

Být apoštolem apoštolů

Naplňovat svět světlem, být solí a světlem (srov. Mt 5,13–14): tak popsal Pán poslání svých učedníků. Přinášet do všech končin země dobrou zvěst o Boží lásce. Tomu bychom měli, všichni křesťané, tím či oním způsobem zasvětit svůj život.

A ještě víc. Neměli bychom zůstávat sami, měli bychom povzbuzovat ostatní, aby i oni přispívali svými silami k onomu božskému poslání přinášet lidským srdcím radost a pokoj. A jak půjdete kupředu, přitáhnete k sobě i ostatní, píše svatý Řehoř Veliký; chtějte mít společníky na cestě k Pánu.

Ale mějte na zřeteli, že cum dormirent homines, zatímco lidé spali, přišel rozsévač plevele, říká Pán v jednom podobenství (srov. Mt 13,25). My lidé jsme vystavení nebezpečí, že se necháme svést spánkem sobectví, povrchnosti, že své srdce necháme rozptylovat spoustou prchavých zážitků, že budeme utíkat od hlubokého pochopení pravého smyslu pozemských záležitostí. Je špatný takový spánek, který dusí lidskou důstojnost a dělá z člověka otroka smutku.

Zvláště by nás měl bolet postoj těch křesťanů, kteří by mohli dávat víc, ale jsou nerozhodní, těch, kteří by se mohli zcela odevzdat a prožívat všechny důsledky povolání Božích dětí, ale brání se být velkorysí. Musí nás to mrzet, protože milost víry nám nebyla dána, aby zůstala ukryta, ale aby zářila před lidmi (srov. Mt 5,15–16), protože je ve hře také časné i věčné štěstí těch, kdo takto jednají. Křesťanský život je úžasný Boží dar s bezprostředním příslibem uspokojení a pokoje, avšak za podmínky, že umíme tento Boží dar ocenit (srov. Jan 4,10) tím, že jsme nezměrně velkorysí.

Je tedy třeba probudit ty, kdo upadli do tohoto zlého spánku: připomenout jim, že život není hra, ale božský poklad, který by měl přinášet užitek. Je třeba ukázat cestu i těm, kdo mají dobrou vůli a dobrá předsevzetí, ale nevědí, jak je uskutečňovat. Kristus na nás naléhá. Každý z vás má být nejen apoštolem, ale také apoštolem apoštolů, který by strhl druhé, který by ostatní pohnul, aby i oni učili druhé poznávat Ježíše Krista.