Seznam bodů

Jako o každé jiné události v Ježíšově životě, ani o těchto skrytých letech nemáme nikdy rozjímat, aniž bychom nepociťovali dojetí, aniž bychom je neuznali za to, co jsou: Pánovou výzvou, abychom překonali své sobectví a svou pohodlnost. Pán ví, že jsme omezení, sobečtí a ctižádostiví, ví, jak těžko zapomínáme na sebe a obětujeme se pro druhé. Ví, co to znamená, vždyť nenašel lásku a musil zakusit, že i ti, kteří prohlašovali, že ho následují, to dělali jen napůl. Vzpomeňme si jen na tu trapnou scénu v evangeliu, která nám ukazuje apoštoly ještě zcela v zajetí světských tužeb a ryze pozemských představ. Ale Ježíš si je vyvolil. Ponechal je u sebe a dal jim poslání, které dostal od Otce.

Také nás Ježíš volá, také nás se Ježíš ptá, jako se ptal Jakuba a Jana: Můžete pít kalich, který já budu pít? (Mt 20,22). Můžete pít tento kalich dokonalé oddanosti do Otcovy vůle? Můžeme, odpověděli Jan a Jakub. Jsme všichni, vy a já, opravdu ochotni plnit ve všem Boží vůli? Je naše srdce zcela oddané Pánu? Nebo ještě lpíme na sobě, na svých zájmech, na své pohodlnosti, na své sebelásce? Je v nás ještě něco, co se neshoduje s křesťanstvím a co nám brání se očistit? Dnes máme příležitost to odložit.

Nejdřív si připomeňme, že tyto otázky nám dává sám Ježíš. On se ptá, ne já! Ano, já bych se ani neodvážil takové otázky si klást. Pokračuji jen hlasitě ve své modlitbě, a vy, každý z vás, ať ve svém nitru vyzná Pánu: Pane, jak málo jsem se snažil, jak často jsem byl zbabělý! Kolika chyb jsem se dopustil při té nebo oné příležitosti, tu a tam! A přesto můžeme říci: Děkuji ti, Pane, že jsi mě držel za ruku, neboť vidím, že jsem schopen všech hanebností. Drž mě pevně – neopouštěj mě! Dohlédni na mě jako na dítě. Abych byl silný, statečný, pevný. Pomoz mně, neobratnému tvoru, vezmi mě za ruku, Pane, a dovol, aby mi též tvá Matka stále po boku a ochraňovala mě. A pak: possumus (můžeme)! Potom si tě dokážeme vzít za vzor.

Tvrzení possumus není domýšlivostí. Této božské cestě nás učí Ježíš Kristus a žádá, abychom se na ni vydali, neboť ji učinil cestou lidskou a zpřístupnil naší slabosti. Proto se také tak velice ponížil. Proto tedy sám sebe zmařil a přijal podobu služebníka ten, který v podobě Boha je roven Otci; ale zbavil se velebnosti a moci, nikoliv dobroty a milosrdenství.

Boží dobrota nám chce usnadnit cestu. Neodmítejme Ježíšovo pozvání, nevzpírejme se mu a nestavme se vůči jeho výzvě hluší; nemůžeme se vymlouvat, nemůžeme tvrdit, že bychom to nedokázali – přece nás předešel svým příkladem. Snažně vás tedy prosím a naléhám, bratři, nedovolte, aby byl zbytečný ten drahocenný příklad, který vám byl dán, ale připodobňujte se mu a obnovujte v duchu své smýšlení.

Kristovo pokušení

Postní doba nám připomíná, že Ježíš prožil čtyřicet dní na poušti, kde se připravoval na léta své veřejné činnosti, která vrcholí na kříži a ve slávě vzkříšení. Čtyřicet dní modlitby a pokání. Na konci je ona událost, kterou nám ukazuje evangelium dnešní neděle: Kristovo pokušení (srov. Mt 4,1–11).

Tuto tajemnou scénu se my lidé marně snažíme pochopit. Bůh dovoluje Zlému, aby ho pokoušel. Ale můžeme si ji přiblížit v rozjímání a prosit Pána, aby nám dal pochopit ponaučení, které obsahuje.

Ježíš Kristus je pokoušen. Tradice osvětluje tuto scénu úvahou, že Pán, aby nám dal příklad, chtěl na sebe vzít také pokušení. Je tomu tak, neboť Kristus byl ve všem člověk jako my, vyjma hříchu (srov. Žid 4,15). Po čtyřicetidenním postu, při kterém jedl jen byliny, kořínky a trochu vody, měl jako každý jiný tvor skutečný hlad. A když mu ďábel nabídl, aby proměnil kameny v chleby, Pán nejenže tento pokrm, po kterém jeho tělo touží, odmítne, ale postaví se proti mnohem většímu pokušení, proti pokušení použít pro sebe božskou moc, aby takříkajíc rozřešil svůj osobní problém.

V evangeliu jste zpozorovali, že Ježíš nedělá zázraky pro vlastní prospěch. Proměňuje vodu ve víno pro novomanžele v Káně (srov. Jan 2,1–11), chleby a ryby promění, aby nasytil hladové zástupy (srov. Mk 6,33–46). Na svůj chléb si však po dlouhá léta vydělává prací vlastních rukou. A později, když putuje po izraelských zemích, žije z pomoci těch, kdo ho následovali (srov. Mt 27,55).

Svatý Jan vypráví, že se Ježíš po dlouhé cestě zastavil u studny v Sycharu a učedníky poslal do vsi, aby nakoupili něco k jídlu. Když přišla Samaritánka, prosí ji o vodu, protože nemá, čím by vodu nabral (srov. Jan 4,4nn). Jeho tělo unavené po dlouhé cestě cítí slabost. Jindy zase načerpá síly ve spánku (srov. Lk 8,23). Zde se ukazuje šlechetnost Pána, který se ponížil a bezvýhradně přijal lidskou přirozenost, který nepoužívá své Boží moci, aby se vyhnul potížím a námahám. Učí nás, že máme být skromní, milovat práci a vážit si Boží a lidské ušlechtilosti, která zakouší všechny důsledky sebeobětování.

Když ďábel při druhém pokušení Pánovi navrhuje, aby seskočil z chrámového cimbuří, Ježíš rovněž odmítne a nepoužije svou božskou moc. Kristus nebaží po marnivosti, nádheře nebo okázalosti, nebaží po ničem, co by mohlo jeho božskou přirozenost zneužít pro domýšlivost nebo sebechválu. Ježíš chce splnit Otcovu vůli, nechce předběhnout čas ani učinit zázrak dřív, než přijde stanovený okamžik. Chce jít krok za krokem po tvrdé cestě lidí, po milované cestě kříže.

Zcela podobné je třetí pokušení. Je mu nabídnuto království, moc a sláva. Ďábel chce dát lidské ctižádosti místo, které je vyhrazeno jedině Bohu; slibuje lehký život tomu, kdo se jemu, modle, pokloní. Náš Pán navrací klanění jeho jedinému a pravému cíli, Bohu, a znovu stvrzuje svou ochotu sloužit. Odejdi, satane! Neboť je psáno: „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit“ (Mt 4,10).

Uvažujme však dále, jak podivuhodné jsou svátosti. Ve svátosti nemocných zakoušíme láskyplnou přípravu na cestu, která skončí v Otcově domě. V posvátné eucharistii konečně – tuto svátost můžeme nazvat svátostí marnivé Boží velkorysosti – nám Bůh dopřává svou milost a dává nám sám sebe: Ježíš Kristus je v eucharistii skutečně přítomný (nejen při mši svaté) se svým tělem a se svou krví, se svou duší a se svým božstvím.

Myslím často na kněze, kteří mají odpovědnost zajistit všem křesťanům tento Boží proud milosti, vycházející ze svátostí. Boží moc přichází na pomoc každé duši. Každý tvor potřebuje zcela určitou, osobní pomoc. Duším se nelze věnovat hromadně! Kněz by urazil důstojnost člověka a důstojnost Božích dětí, kdyby se nechtěl věnovat každému jedinci zvlášť – v pokorném vědomí, že je jen nástroj a prostředník Kristovy lásky; neboť každá duše je úžasný poklad, každý člověk je jedinečný a nenahraditelný, každý člověk má hodnotu veškeré krve Kristovy.

Mluvili jsme o boji. Boj však vyžaduje cvik, správnou výživu a okamžitou péči při nemoci, poraněních a ranách. Svátosti, hlavní prostředky církve, nejsou žádný přepych. Kdo se jich vědomě zříká, nedokáže už udělat ani krok dopředu na cestě následování Krista. Potřebujeme je jako dýchání, jako krevní oběh, jako světlo, abychom mohli vždy poznat, co od nás Pán chce.

Askeze křesťana vyžaduje sílu, a tuto sílu dostane od Stvořitele. My jsme tma, on je nejjasnější světlo. My jsme nemoc, on je nezranitelné zdraví. My jsme chudoba, on je nekonečné bohatství. My jsme slabost, on je naše opora, quia tu es, Deus, fortitudo mea (Žl 43[42],2), Bože, vždyť ty jsi má síla – naše síla. Nic na tomto světě se nemůže protivit výkupnému a nikdy nevysychajícímu proudu Kristovy spásné krve. Avšak lidská nízkost nám může zakalit oči, takže nezpozorují velikost Boha. Všichni věřící, a zvláště ti, kteří jsou pověřeni duchovně vést Boží lid – sloužit mu –, jsou odpovědni za to, že nedovolí, aby tyto zdroje milosti vyschly; proto se nesmí stydět za Kristův kříž.

Ačkoli jsme hříšní, nemáme pochybovat o svém poslání. Naše hříchy nám samozřejmě ztěžují poznání Krista. Proto se musíme snažit bojovat se svými osobními prohřešky, hledat očištění. Vždyť víme, že Bůh nám v tomto životě neslíbil absolutní vítězství, ale žádá od nás boj. „Sufficit tibi gratia mea“ (2 Kor 12,9), stačí ti moje milost, odpovídá Bůh Pavlovi, když prosí, aby byl zbaven ostnu, který ho sužuje.

Boží síla a moc se projevuje v naší slabosti a nutí nás bojovat proti našim chybám, i když víme, že na své pozemské pouti nikdy úplného vítězství nedosáhneme. Křesťanský život znamená neustále začínat znovu a znovu, denně se obnovovat.

Kristus i v nás vstane z mrtvých, budeme-li mít účast na jeho kříži a smrti. Měli bychom tedy milovat kříž, oběť, umrtvování. Křesťanský optimismus není žádný slaďounký optimismus ani pouhá lidská naděje, že všechno dobře dopadne. Je to optimismus založený na vědomí svobody a na víře v milost. Je to optimismus, který na nás klade velké nároky a vede nás k tomu, abychom dovedli odpovídat na Boží volání.

A tak ne pro naši slabost, ale svým způsobem skrze naši slabost, skrze náš život lidí z masa a hlíny, se zjevuje Kristus: v úsilí o snahu být lepší, uskutečňovat jeho lásku, která usiluje o čistotu, v úsilí ovládat sobectví, plně se dávat ostatním lidem, tak aby se náš život stal neustálou službou.

Řekl bych, že z darů Ducha svatého my křesťané potřebujeme hlavně dar moudrosti, abychom dovedli poznávat Boha, zamilovali si ho, a tak uměli správně hodnotit různé životní situace a záležitosti. Kdybychom byli ve své víře důslední, pak bychom při pohledu na své okolí a při pozorování dějin světa museli cítit, jak se v našich srdcích probouzejí stejné pocity jako u Ježíše Krista: Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře (Mt 9,36).

Nejde o to, že by si křesťan neměl všímat všeho hezkého, co ho obklopuje, že by neměl oceňovat čistou radost, že by neměl mít účast na pozemských snahách a ideálech. Právě naopak, v hloubi srdce to vše vnímá, sdílí a hluboce prožívá, neboť zná víc než kdokoliv jiný hlubiny lidské duše.

Křesťanská víra neubírá odvahy ani neomezuje ušlechtilé duševní pohnutky, naopak je umocňuje, když odhaluje jejich opravdový a skutečný smysl: nejsme určeni pro pomíjivé štěstí, protože jsme byli povolání k důvěrnému přátelství s Bohem, abychom poznávali a milovali Boha Otce, Boha Syna i Boha Ducha svatého a v trojjediném Bohu anděly i všechny lidi.

Veliká smělost křesťanské víry spočívá v tom, že hlásá hodnotu a důstojnost lidské přirozenosti a učí, že prostřednictvím milosti, která nás povznáší do řádu nadpřirozeného, jsme byli stvořeni jako důstojné Boží děti. Byla by to jistě neuvěřitelná smělost, kdyby nebyla bývala založena na spasitelném rozhodnutí Boha Otce, stvrzena Kristovou krví a kdyby nebyla znovu potvrzována a usměrňována neustálým působením Ducha svatého.

Máme žít z víry, růst ve víře tak, aby se o každém z nás, o každém křesťanu, dalo říci to, co před staletími napsal jeden z velkých církevních otců východní církve: Stejně jako průhledná a čistá tělesa, když na ně dopadají světelné paprsky, lesknou se a září, tak i duše vedené a poučované Duchem svatým se stávají duchovnějšími a předávají ostatním světlo milosti. Od Ducha svatého pochází poznání věcí budoucích, chápaní tajemství, pochopení skrytých pravd, udílení darů, společenství se svatými a anděly. Od něho je i nikdy nekončící radost, pevnost ve víře v Boha, podobnost s Bohem a v tom nejvznešenějším smyslu slova dokonce ztotožnění se s Bohem.

Vědomí velikosti lidské důstojnosti – nevypočitatelným a znamenitým způsobem založené na působení milosti v Božích dětech – spolu s pokorou vytváří u křesťana jedno jediné, a sice že to nejsou naše vlastní síly, které nám dávají spásu a život, ale Boží milost. Na tuto pravdu nesmíme nikdy zapomínat, protože jinak by se ono naše „zbožštění“ mohlo zvrhnout v domýšlivost, pýchu a posléze, dříve či později, v duchovní zhroucení tváří v tvář zkušenosti s vlastní slabostí a nedostatečností.

Mám se odvážit říkat: jsem svatý? – ptá se sv. Augustin. Kdybych říkal svatý ve smyslu, že posvěcuji a nepotřebuji, aby mne někdo posvěcoval, byl bych pyšným lhářem. Ale když pod pojmem svatý rozumíme posvěcovaný, jak čteme ve třetí knize Mojžíšově (Leviticus): buďte svatí, protože já, Bůh, jsem svatý; tedy i Tělo Kristovo až do posledního člověka, ať žije kdekoliv na této zemi, každý ať směle říká spolu s církví: jsem svatý.

Mějte v lásce třetí božskou osobu Nejsvětější Trojice: naslouchejte pozorně Božím vnuknutím ve svých srdcích – povzbuzením i výčitkám –, kráčejte po této zemi s duší osvěcovanou Duchem svatým: a Bůh, dárce naděje nás naplní veškerým pokojem, abychom prospívali v naději s mocnou pomocí Ducha svatého (srov. Řím 15,13).