Seznam bodů

Rodiče vychovávají především svým chováním. Synové a dcery očekávají od svých rodičů podstatně víc než jen rozšíření svých dosud omezených vědomostí nebo nějaké více méně dobré rady. Hledají u nich svědectví o hodnotě a smyslu života, a to v konkrétním životě a v různých okolnostech a situacích, které nastanou v průběhu dalších let.

Kdybych měl dát rodičům radu, řekl bych jim především toto: Ukažte svým dětem – od malička to ostatně vidí a dělají si o tom svůj úsudek, tady si nedělejte žádné iluze – ukažte jím, že se snažíte žít podle své víry, že Bůh je nejen ve vašich ústech, ale také ve vašich skutcích, že se snažíte být upřímní a čestní, že je máte rádi.

Tak nejlépe přispějete k tomu, abyste z nich vychovali pravé křesťany, poctivé muže a ženy, kteří budou schopni zdárně zvládnout situace, před které je život postaví, sloužit svým spoluobčanům, přispívat k řešení naléhavých problémů lidstva a vydávat svědectví o Kristu tam, kde se později octnou – ve společnosti.

Naslouchejte dobře svým dětem a věnujte jim také svůj čas. Mějte k nim důvěru, věřte tomu, co vám říkají, i když vás někdy podvedou; neděste se jejich vzpurnosti, neboť vy jste se v onom věku také více nebo méně bouřili. Vyjděte jim napůl cesty vstříc a modlete se za ně; jestliže budete jednat křesťansky, můžete se spolehnout, že se vaše děti obrátí se svou oprávněnou přirozenou zvídavostí na rodiče, a ne na necitlivé a brutální „přátele“. Upřímností k vám budou opětovat vaši důvěru a vaše přátelské chování. A to je pokoj v rodině, to je křesťanský život, i když se vám nevyhnou malé spory a nedorozumění.

Jak popíši štěstí tohoto manželství, ptá se autor prvních křesťanských staletí, církev je sjednocuje, oddanost stvrzuje, požehnání zpečeťuje, andělé hlásají a Bůh Otec přijímá jako platné?… Oba manželé jsou jako bratři, jako vzájemní služebníci, nic je nerozděluje – ani tělo, ani duch. Neboť jsou opravdu dva jedno tělo, a jako je jen jedno tělo, tak smí být také jen jeden duch… Kristus se raduje, když na ně hledí a posílá jim svůj pokoj; kde jsou dva, tam je také on, a kde je on, tam není místo pro zlo.

Ale jestliže se Josef naučil od Ježíše žít podle Boží vůle, odvážil bych se říci, že po lidské stránce on zase naučil mnoho věcí Božího Syna. Na tom, že se Josef často nazývá nevlastním otcem, se mi stále něco nechce líbit, protože je zde nebezpečí, že pak si někdo může myslet, že vztahy mezi Josefem a Ježíšem byly chladné a povrchní. Samozřejmě, naše víra nám říká, že nebyl pokrevním otcem, ale to přece není to jediné možné otcovství.

Josefovi – čteme v jednom kázání sv. Augustina – nejen že náleží jméno otec, ale náleží mu více než komukoli jinému. A dále dodává: Jakým byl otcem? Tím opravdovějším otcem, čím čistší bylo jeho otcovství. Někteří se domnívali, že byl otcem našeho Pána Ježíše Krista stejným právem jako ti, kdo zplodí své děti tělesně, ale nepřijmou je jako plod své duchovní lásky. Proto říká sv. Lukáš: Myslelo se, že je Ježíšův otec. Proč říká pouze: Myslelo se? Protože lidské myšlení a úsudek se vztahují k tomu, k čemu obvykle u lidí dochází. A Pán se nenarodil z Josefa. Nicméně zbožnému a láskyplnému Josefovi se narodil syn z Marie Panny a ten byl Boží Syn.

Josef měl rád Ježíše, jako má rád své dítě každý otec, dával mu to nejlepší, co měl, staral se o toto dítě, jak mu bylo přikázáno, vychoval z Ježíše řemeslníka: předal mu své řemeslo. Proto nazaretští občané budou Ježíše nepřesně nazývat faber et fabri filius (srov. Mk 6,3), tesař a syn tesařův. Ježíš pracoval v Josefově dílně a s Josefem. Jaký asi byl Josef, jak v něm asi působila milost, aby byl schopen splnit svou úlohu a vychovat Božího Syna po lidské stránce?

Ježíš se totiž nutně musel podobat Josefovi: ve způsobu práce, v některých rysech povahy, ve způsobu mluvy. V Ježíšově realistickém pohledu, v dobré pozorovací schopnosti, ve způsobu, jak si sedal ke stolu a lámal chléb, v jeho zálibě vykládat své učení věcně a uvádět příklady z běžného života se odráží Ježíšovo dětství a mládí, a tím i jeho styk s Josefem.

Nelze popřít vznešenost tohoto tajemství. Ten Ježíš, který je mužem mluvícím s přízvukem určitého izraelského kraje, který se podobá řemeslníkovi jménem Josef, ten je Božím Synem. A kdo může Boha něco učit? Ježíš je však také skutečným člověkem a žije jako každý normální člověk: nejprve jako dítě, potom jako chlapec, který pomáhá v Josefově dílně, konečně jako zralý muž na vrcholu svých sil. Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí (Lk 2,52).