Seznam bodů

Božský smysl Ježíšova pozemského putování

Vždy, když mluvím před jesličkami, snažím se hledět na Krista, našeho Pána, ležícího na slámě a zabaleného do plenek. Ačkoli je ještě dítě, které nemůže mluvit, vidím v něm už učitele a mistra. Musím se na něho tak dívat, neboť se od něho mám učit. A k tomu musím poznat jeho život, číst evangelium, ponořit se do událostí Nového zákona, a tak pochopit božský smysl Ježíšova života na zemi.

V našem životě se má obrážet život Ježíšův; stane se tak, seznámíme-li se s Kristem, budeme-li znovu a znovu číst Písmo svaté a rozjímat o něm, modlit se a znovu a znovu se modlit jako právě teď před jesličkami. Pokusme se pochopit poučení, které nám Ježíš už teď dává: jako dítě, jako novorozeně, jehož oči se právě teď otevřely, aby byla požehnána země lidí.

Když Ježíš rostl a žil jako jeden z nás, zjevil nám, že lidská existence, obyčejné a všední jednání má jistý božský smysl. Kdykoli jsme o této pravdě rozjímali, vždy nás uváděla v úžas myšlenka na třicet let jeho obyčejného, skrytého života, na oněch třicet let, která tvoří největší část jeho pozemského přebývání mezi lidmi, jeho bratry. Jsou to roky ve stínu, ale pro nás jasné jako sluneční svit. Nebo lépe jako záře, osvěcující naše dny a dávající jim jejich skutečný smysl; neboť jsme obyčejní křesťané, kteří vedou normální život jako milióny lidí na nejrůznějších místech země.

Ježíš tak žil třicet let jako fabri filius (Mt 13,55), jako syn tesařův. Pak teprve přijdou tři roky veřejného života mezi hlučnými davy. Lidé se s úžasem ptají: Kdo to je, odkud to všechno zná? Byl přece jedním z nich, žil jako lidé jeho země. Byl faber, filius Mariae (Mk 6,3), tesař, syn Marie. A byl Bůh, který přišel, aby vykoupil lidské pokolení a přitáhl všechny k sobě (Jan 12,32).

Rozjímání o Kristově životě

Každý z nás má usilovat o uskutečňování Kristovy lásky ve svém vlastním životě, ve svém okolí. Ale aby člověk byl ipse Christus (sám Kristus), je třeba brát si z něho příklad. Nestačí mít jakési povšechné povědomí o Kristově duchu, ale je třeba naučit se od něho přesným postojům a chování. A především je třeba rozjímat o jeho životě na této zemi, sledovat jeho stopa, a tak čerpat sílu, světlo, radost a pokoj.

Jestliže někoho opravdu milujeme, chceme se seznámit i s nejmenšími podrobnostmi jeho života a povahy, abychom se s ním mohli zcela ztotožnit. Proto musíme rozjímat o Kristově životě od jeho narození v jeslích až po jeho smrt a vzkříšení. V prvních letech svého kněžského působení jsem často dával jako dárek evangelium nebo jinou knihu, kde se vyprávělo o Ježíšově životě. Protože je třeba, abychom ho dobře poznali, abychom jej měli v hlavě i v srdci – tak, abychom ho mohli kdykoliv, aniž bychom k tomu potřebovali nějakou knihu, sledovat se zavřenýma očima jako ve filmu, aby v různých situacích našeho života nám přišly samy od sebe na mysl slova i skutky našeho Pána.

Tak se budeme cítit vtaženi do jeho života. Protože nejde jen o to na Ježíše myslet a představovat si různé výjevy z jeho života. Musíme je začít spoluprožívat, stát se jejich skutečnými spoluúčastníky. Musíme se snažit následovat Krista z takové blízkosti jako Panna Maria, jeho Matka, jako prvních dvanáct apoštolů, jako zbožné ženy, jako onen dav lidí, který ho obklopoval. Budeme-li takto jednat, Kristova slova proniknou až do naší duše a budou nás proměňovat. Protože Boží slovo je (plné) života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími (Žid 4,12).

Chceme-li přivést k Pánu ostatní lidi, musíme vzít evangelium a rozjímat o Kristově lásce. Můžeme si povšimnout vrcholných scén umučení, protože, jak on sám řekl: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život (Jan 15,13). Ale stejně tak můžeme rozjímat o celém jeho životě, o jeho chování k těm, s kterými se setkával.

Kristus, dokonalý Bůh a dokonalý člověk, se choval jako Bůh i jako člověk, aby přivedl lidi k víře ve spasení a aby jim ukázal Boží lásku. Bůh, mající porozumění pro člověka, na sebe bezvýhradně bere naši přirozenost, kromě hříchu.

Naplňuje mě velikou radostí, že Kristus chtěl být plně člověkem s lidským tělem. S dojetím rozjímám o úžasném Bohu, který miluje lidským srdcem.

Před chvílí jsme si připomněli události v Naimu. Teď bychom mohli uvést ještě další, protože evangelia jsou plná podobných scén. Tyto příběhy dojímaly a stále budou dojímat lidská srdce, protože neukazují pouhé upřímné gesto člověka, který má soucit se svými bližními, ale protože nám ukazují nesmírnou lásku našeho Pána. Ježíšovo Srdce je srdce vtěleného Boha, Emanuele, Boha s námi.

Církev sjednocená s Kristem se rodí z jeho probodeného Srdce. Z tohoto dokořán otevřeného Srdce je nám předáván život. Jak na tomto místě nevzpomenout, byť jen krátce, svátosti, skrze které v nás působí Bůh a činí nás účastnými na spasitelském Kristově díle? Jak se zvláštní vděčností nevzpomenout na Nejsvětější svátost oltářní, nejsvětější kalvárskou oběť a její neustálé nekrvavé zpřítomňování v naší mši svaté? Ježíš se nám dává za pokrm. Protože k nám přichází, vše se změnilo a v nás se projevuje jeho síla – pomoc Ducha svatého, který naplňuje naši duši, vede naše činy, naše myšlení i city. Kristovo Srdce znamená pro křesťana pokoj.

Odevzdanost, kterou od nás Pán žádá, se nezakládá jen na našem přání ani na našich silách, tak často nedostatečných a bezmocných: v první řadě se opírá o milosti, které nám získala láska srdce Boha, který se stal člověkem. Proto můžeme a musíme vytrvat ve svém vnitřním životě dětí našeho Otce, který je na nebesích, aniž bychom si připouštěli nějakou malomyslnost nebo skleslost. Chci připomenout, že každý křesťan svým běžným všedním životem, i těmi nejmenšími maličkostmi, svou běžnou normální prací prakticky žije svou víru, lásku i naději, protože právě tady je podstata jednání člověka, který počítá s Boží pomocí a který v uskutečňování těchto božských ctností nachází radost, sílu a vyrovnanost.

To jsou tedy plody Kristova pokoje, který nám poskytuje jeho Nejsvětější Srdce. Protože – řekněme to ještě jednou – Ježíšova láska k lidem je nevyzpytatelnou součástí božského tajemství, lásky Syna vůči Otci a Duchu. Duch svatý, spojení lásky mezi Otcem a Synem, nachází ve Slově lidské srdce.

Nelze mluvit o těchto základních pravdách naší víry, aniž bychom neupozornili na nedokonalost našeho chápání a na vznešenost Zjevení. Ale i když nemůžeme tyto pravdy obsáhnout, i když náš rozum nad nimi žasne, pokorně a pevně jim věříme: víme, opírajíce se o Kristovo svědectví, že je tomu tak. Že láska se z lůna Nejsvětější Trojice rozlévá na všechny lidi skrze lásku Ježíšova Srdce.