Seznam bodů

Není to tak dávno, co jsem viděl mramorový reliéf, znázorňující, jak se mudrci z východu klaní Dítěti – Bohu – v jeslích. Rám tvořila další zobrazení: čtyři andělé, každý s jedním symbolem. Jeden s čelenkou, druhý se zeměkoulí, korunovanou křížem, třetí s mečem a čtvrtý se žezlem. Tyto známé symboly velmi působivě znázorňují událost, kterou dnes slavíme. Moudří mužové – podle tradice to byli králové – padli před Dítětem na kolena, když se před tím v Jeruzalémě zeptali: Kde je ten narozený židovský král? (Mt 2,2).

Tato otázka vede i mě, abych teď rozjímal o Ježíši, položeném v jeslích (Lk 2,12), na místě, které je vlastně určeno pro zvířata. Kde je, Pane, tvá královská důstojnost, kde je čelenka, meč a žezlo? Patří mu, ale on je nechce, vládne zavinutý do plenek. Je to bezbranný král a ukazuje se nám v bezmocnosti malého dítěte. Nevnucují se zde slova apoštola: Sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka (Flp 2,7)?

Pán přijal tělo, aby nám sdělil Otcovu vůli. A poučuje nás už zde v kolébce. Ježíš Kristus nás hledá – povoláním, které je povoláním ke svatosti –, abychom spolu s ním dovršili vykoupení. Pozorujte první bod jeho učení. Spolupracujeme na díle vykoupení nikoli tím, že hledíme zvítězit nad svými bližními, ale tím, že zvítězíme sami nad sebou. Abychom je přiblížili k Bohu, musíme se jako Kristus zříci sebe, považovat se za služebníky druhých.

Kde je král? Není tomu tak, že Ježíš nechce kralovat nikde jinde než v srdcích, ve tvém srdci? Proto se stal dítětem. Neboť kdo by neměl rád takového malého tvorečka? Kde je král? Kde je Kristus, kterého chce Duch svatý stvořit v naší duši? Ne v pýše, která nás odlučuje od Boha, ne v nedostatku lásky, který nás izoluje od ostatních. Tam Kristus být nemůže, neboť tam je jen člověk.

U nohou Dítěte, před králem bez vnějších znaků jeho důstojnosti, můžeme říci v den Zjevení: Pane, osvoboď můj život od vší zpupnosti, prolom mou sebelásku, tuto touhu prosadit se za každou cenu a vnutit svou vůli druhým. Dej, ať základem mé osobnosti je ztotožnění se s tebou.

Cesta víry

Ztotožnit se s Kristem není jistě snadné, ale také to není tak těžké, jestliže žijeme, jak nás naučil náš Pán. Když se budeme denně utíkat k jeho slovu, celý svůj život pronikneme svátostnou eucharistií, kterou nám zanechal jako pokrm; neboť cesta křesťana je schůdná cesta, jak se říká v jedné staré písni v mé zemi. Bůh nás jasně a neodvolatelně povolal. Jako moudří králové jsme objevili na obzoru své duše hvězdu, která svítí a ukazuje směr.

Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit (Mt 2,2). Totéž jsme zakusili i my. Také my jsme zpozorovali, jak se postupně v naší duši rozzářilo. Zatoužili jsme po tom, abychom vzali Boha zcela vážně. Kdyby v tomto okamžiku každý z nás nahlas pověděl, jak v jeho nitru začalo klíčit nadpřirozené povolání, ostatní by to všechno pokládali za Boží dílo. Děkujme Bohu Otci, Bohu Synu, Bohu Duchu svatému a Panně Marii, jejímž prostřednictvím jsme přijali všechna dobrodiní z nebe, děkujme za tento největší dar, který Pán vedle víry může nějakému tvoru dopřát: vytrvale usilovat o plnost lásky, pevně být přesvědčen, že svatost je uprostřed pracovních a společenských úkolů nejen možná, ale také nutná.

Hleďte, s jakou jemností nás Pán zve! Mluví lidskými slovy jako nějaký zamilovaný: Dal jsem ti jméno, jsi můj (Iz 43,1). Bůh, který je krása, velikost a moudrost, nám říká, že jsme jeho, že si nás vyvolil, aby nám projevil svou nekonečnou lásku. Musíme opravdu žít z víry, nemáme-li promarnit tento skvělý dar, který nám prozřetelnost svěřila. Musíme mít víru jako oni králové, musíme být přesvědčeni, že ani poušť ani nečas, ani klid oázy nám nemůže zabránit, abychom došli do věčného Betléma, do konečného života s Bohem.

Cesta víry je cesta oběti. Křesťanské povolání nás nevzdaluje od místa, kde žijeme, avšak vyžaduje od nás, abychom se vzdali všeho, co stojí v cestě Boží vůli. Příchod světla je jen začátek. Musíme se jím řídit, chceme-li, aby se jeho záře stala pro nás hvězdou, ba sluncem. Svatý Jan Zlatoústý píše: Pokud mudrci byli v Persii, neviděli nic jiného než hvězdu. Ale když opustili svou vlast, uviděli samo slunce spravedlnosti. Můžeme říci, že kdyby zůstali ve své zemi, už by hvězdu neviděli. Také my si pospěšme! I kdyby nám v tom všichni bránili, rozběhněme se k domu tohoto Dítěte.

Upevnění v povolání

Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit. Když to uslyšel král Herodes, ulekl se a s ním celý Jeruzalém (Mt 2,2–3). Ještě dnes se tato událost opakuje. Přes Boží velikost, přes lidsky upřímné a hluboce křesťanské rozhodnutí, že budeme důsledně žít podle své víry, se stále vyskytují lidé, kteří se tomu diví, ano, jsou pobouřeni a zaraženi. Mohli bychom říci, že neznají žádnou jinou skutečnost než tu, která zapadá do jejich omezeného obzoru. Když zpozorují velkorysé chování těch, kteří zaslechli Pánovu výzvu, pohrdavě se usmívají, lekají se nebo zaměřují – v případech, které vypadají přímo chorobně – všechno své úsilí k tomu, aby člověku, který se ve svědomí svobodně rozhodl pro svatou věc, překazili cestu.

Sám jsem jednou zažil něco jako všeobecnou mobilizaci proti těm, kdo se rozhodli, že celý svůj život dají do služby Bohu a bližním. Mnozí se domnívají, že Pán nemůže povolat toho, koho chce, když si před tím od nich nevyžádal dovolení. Navíc jsou přesvědčeni, že člověk se nedokáže dokonale svobodně rozhodnout, aby svým „ano“ přijal nebo odmítl lásku. Pro ty, kdo takto smýšlejí, je nadpřirozený život duše zcela druhořadý. Sice také připouštějí, že se o něj člověk musí starat, ale až poté, co bylo vyhověno jejich pohodlnosti a sobectví. Co by ještě zbylo z křesťanství, kdyby to bylo správné? Máme milá a zároveň náročná slova Ježíšova jen poslouchat, nebo je máme slyšet a uskutečňovat? Řekl: Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec (Mt 5,48).

Náš Pán vybízí všechny lidi, aby ho hledali, aby se stali svatými. Povolává nejen krále od východu, kteří byli moudří a mocní. Předtím poslal pastýřům sice ne hvězdu, ale svého anděla (srov. Lk 2,9). Všichni, chudí nebo bohatí, moudří nebo méně moudří, mají mít pokornou a bdělou duši, aby uslyšeli Boží hlas.

Podívejte se, jak dopadl Herodes! Byl jedním z mocných této země a mohl využit spolupráce učenců: Svolal všechny velekněze a učitele Zákona z lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit (Mt 2,4). Ale jeho moc a vědomosti byly pro jeho zatvrzelé srdce jen prostředkem ke zlému. Nesmyslně si přál zničit Boha, pohrdal životem hrstky nevinných dětí.

V evangeliu čteme dále, že mu řekli: V Betlémě v Judsku, neboť tak je psáno u proroka: „A ty, Betléme v judské zemi, nejsi vůbec nejmenší mezi judskými předními městy, protože z tebe vyjde vládce, který bude panovat mému izraelskému lidu“ (Mt 2,5–6). Nesmíme přehlédnout tento detail Božího milosrdenství: Ten, který chtěl vykoupit svět, se narodí v zapadlé vesnici. A, jak Písmo důrazně opakuje, u Boha neexistuje ohled na osoby (srov. 2 Kron 19,7; Řím 2,11; Ef 6,9; Kol 3,25 atd.). Povolává člověka k životu na základě víry bez ohledu na bohatství, původ, vědu. Povolání předchází každou zásluhu. A hle – hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě (Mt 2,9).

Nejdříve je povolání; dřív, než vůbec víme, jak se k němu obracet, nás už Bůh miluje a dává nám lásku, kterou mu nemůžeme splatit. Boží otcovská dobrota nám vychází v ústrety (srov. Žl 79[78],8). Náš Pán je mnohem více než jen spravedlivý, je milosrdný. Nečeká, až k němu přijdeme. Předchází nás neklamnými důkazy své otcovské lásky.