Seznam bodů

Boží síla a lidská slabost

Non est abbreviata manus Domini, není krátká Hospodinova ruka (Iz 59,1). Bůh je dnes jako i v jiných dobách stále stejně mocný, stejná je i jeho velká láska k lidem. Naše víra nás učí, že všechno tvorstvo, pohyb země i pohyb hvězd, ušlechtilá lidská činnost, veškerý dějinný pokrok – jedním slovem všechno – je od Boha a k Bohu směřuje.

Může se stát, že nerozpoznáme působení Ducha svatého, protože Bůh nám nedá poznat své plány a protože lidský hřích zatemňuje a zahaluje Boží dary. Ale víra nám připomíná, že Bůh stále působí: to on nás stvořil a udržuje nás při životě, on svou milostí vede všechno tvorstvo ke svobodě a slávě Božích dětí (srov. Řím 8,21).

Proto křesťanská tradice shrnuje postoj, který bychom měli zaujmout k Duchu svatému, do jediného slova: poslušnost. Máme být citliví na podněty, kterými Duch Boží působí v našem okolí i v nás samých, měli bychom citlivě vnímat dary, které uděluje, hnutí a instituce, které vyvolává v život, naslouchat a reagovat na pohnutky a rozhodnutí, kterým dává vzniknout v našem srdci. Duch Svatý uskutečňuje ve světě Boží dílo. On je, jak říká liturgický hymnus, dárce milostí, světlo srdcí, host duší, poskytuje odpočinek po práci, útěchu v pláči. Bez jeho pomoci člověk ztrácí nevinnost a sílu, neboť on smývá to, co je poskvrněno, on uzdravuje to, co je nemocné, on zahřívá to, co je studené, on napravuje to, co je pokřiveno, on vede lidi k přístavu spásy a věčné radosti.

Ale tato víra v Ducha svatého by měla být pravá a úplná: ne nějaká mlhavá víra v jeho přítomnost ve světě, ale vděčné přijímání všech znamení a událostí, se kterými zvláštním způsobem spojuje svou sílu. Až přijde Duch pravdy – řekl Ježíš – on mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí (Jan 16,14). Duch svatý je duch poslaný Kristem, aby v nás mohlo působit posvěcení, o které se nám on zasloužil zde na zemi.

Nemůže tedy existovat víra v Ducha svatého, jestliže neexistuje víra v Krista, v Kristovo učení, v Kristovy zázraky, v Kristovu církev. Není v souladu s křesťanskou vírou ten, kdo opravdu nevěří v Ducha svatého, kdo nemiluje církev, kdo v ni nemá důvěru, ten, komu vyhovuje jen ukazovat na chyby a omezenost jejích představitelů, ten, kdo ji soudí zvenčí a není schopen cítit se jejím synem. Také chci připomenout, jak je důležité a hojné působení božského Utěšitele při každé mši svaté, kdy kněz zpřítomňuje na oltáři kalvárskou oběť.

Spojeni s Duchem svatým

Žít podle Ducha svatého znamená žít z víry, naděje a lásky a dovolit Bohu, aby se nás zmocnil, od základu proměnil naše srdce a učinil z nich srdce podle srdce svého. Zralý a hluboký křesťanský život je něco, co nelze improvizovat, protože je výsledkem růstu Boží milosti v nás. Ve Skutcích apoštolů se popisuje situace prvotní křesťanské obce jednou krátkou, ale výstižnou větou: Setrvávali v apoštolském učení, v (bratrském) společenství, v lámání chleba a v modlitbách (Sk 2,42).

Tak tedy žili první křesťané a tak bychom měli žít i my: měli bychom promýšlet křesťanské učení a zcela ho přijmout za své, setkávat se s Kristem v eucharistii a osobně s ním hovořit, konkrétně a osobně se modlit k Bohu tváří v tvář. Když to nebudeme dělat, pak lze snad hovořit o učených úvahách, více či méně usilovné činnosti, pobožnostech, případně praktikování. Ale nelze hovořit o opravdovém křesťanském životě, protože bude chybět ztotožnění se s Kristem, bude chybět skutečná a živá účast na Božím díle spásy.

Je to učení, které se týká každého křesťana, protože jsme všichni povoláni ke svatosti. Neexistují křesťané druhé kategorie, kteří by se cítili povinni uskutečňovat pouze jakousi okleštěnou verzi evangelia: Všichni jsme přece byli pokřtěni, a i když existují rozmanité dary a odlišné životní situace, je jen jeden Duch, který udílí Boží dary, jedna víra, jedna naděje, jedna láska (srov. 1 Kor 12,4–6 a 13,1–13).

Můžeme tedy na sebe vztahovat otázku apoštola Pavla: Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? (1 Kor 3,16), a považovat ji za výzvu k osobnějšímu a přímějšímu styku s Bohem. Pro některé křesťany je bohužel Duch svatý pouze velkou neznámou: jménem, které se sice vysloví, ale které neznamená někoho s velkým N, jednu ze tří osob jediného Boha, někoho, s kým se můžeme hovořit a kdo dává život.

Naopak je třeba se k němu neustále obracet, vytrvale, prostě a s důvěrou, jak nás to učí církev v liturgii. Tak budeme i více poznávat našeho Pána a plněji si budeme uvědomovat, jaký je to dar nazývat se křesťany: budeme mít účast na Božím životě a budeme se cítit ztotožnění s Bohem, jak jsem o tom už mluvil dříve.

Protože Duch svatý není umělec, který by v nás vytvářel Boží obraz, jako by to bylo něco od něho odlišného, nevede nás k podobnosti s Bohem takto; on sám je Bůh a z Boha vychází, vtiskuje se do srdcí, která ho přijímají, jako pečeť do vosku, a tak spojením se sebou vytváří přirozenou krásu podle Božího vzoru a utváří člověka k Božímu obrazu.

Abych řekl něco konkrétního, i když jen velmi obecně, o tom, jak se obracet k Duchu svatému a spolu s ním k Otci i Synu a být tak v důvěrném spojení s Utěšitelem, chtěl bych se zaměřit na tři základní věci: je to poslušnost, o které jsem už mluvil, dále je to život modlitby a sjednocení s křížem.

Na prvním místě je to tedy poslušnost, protože Duch svatý svými vnuknutími postupně udává nadpřirozený tón našim myšlenkám, přáním i skutkům. To on nás vede, abychom přilnuli ke Kristovu učení a do hloubky je pochopili, to on nám dává své světlo, abychom si uvědomovali své vlastní povolání, a sílu pro uskutečnění všeho, co od nás Bůh očekává. Jestliže budeme poslušni Ducha svatého, bude se v nás postupně utvářet Kristův obraz a každým dnem se budeme přibližovat Bohu Otci. Neboť všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové (Řím 8,14).

Necháme-li se vést tímto původcem života v nás, Duchem svatým, bude postupně růst i náš duchovní život a my se zcela odevzdáme do rukou našeho Boha Otce se stejnou samozřejmostí, s jakou se dítě vrhá do náruče svého otce. Jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království (Mt 18,3). Je to stará duchovní cesta dětství, což není slabošstvím ani nedostatkem lidské zralosti: je to zralost nadpřirozená, která nám pomáhá proniknout do hlubin velké Boží lásky, pomáhá nám také uznat vlastní slabost a plně ztotožnit naši vůli s vůlí Boží.