Seznam bodů

Neustálý boj

Křesťan musí bez ustání bojovat. Ve svém vnitřním životě musí totiž stále začínat a stále znovu začínat. To nám pomůže, abychom nezpyšněli a nenamlouvali si, že jsme už dokonalí. Na této cestě nevyhnutelně narazíme na potíže. Kdybychom nenarazili na překážky, nebyli bychom lidmi z masa a krve; stále budeme mít co dělat s vášněmi, které nás táhnou dolů, a stále se budeme muset bránit proti těmto více nebo méně prudkým útokům.

Nesmí pro nás být nic nového, když na těle a na duši pocítíme osten pýchy, závisti, lenosti a sklonu zotročovat lidi kolem sebe. Toto zlo je dávno známé, neustále nám to potvrzuje vlastní zkušenost; je to východisko a obvyklé pozadí našeho vnitřního boje o vítězství, našeho běhu do Otcova domu. Proto říká svatý Pavel: Já tedy také běžím o závod, ale ne jen tak bez cíle, i já zápasím pěstí, ale ne tak jako bych jen bil do vzduchu. Držím však svoje tělo v tuhé kázni a podrobuji si ho, aby se snad nestalo, že bych kázal druhým, a sám byl přitom zavržen (1 Kor 9,26–27).

Křesťan nesmí čekat, že započetí nebo pokračování tohoto boje se navenek nějak projeví, nebo že bude mít nějaké kladné pocity. Vnitřní život není věc citu nebo nálady, ale věc Boží milosti a naší vůle, lásky. Všichni učedníci byli schopni následovat Krista při jeho triumfu v Jeruzalémě, ale skoro všichni ho opustili při jeho potupné smrti na kříži.

Abychom skutečně milovali, potřebujeme statečnost a věrnost, mít srdce pevně zakotveno ve víře, naději a lásce. Jen kdo je lehkomyslný nebo povrchní, mění předmět své lásky podle nálady; ale to potom není láska, nýbrž uspokojování vlastního sobectví. Kde je láska, tam je také naprostá odevzdanost: schopnost dát se, ochota obětovat se a zříkat se. A právě při tomto sebedarování, v této oběti a zříkání, nalézáme v protivenství i soužení štěstí a radost. Radost, kterou nám nemůže vzít nic a nikdo.

V tomto boji lásky nás nesmí zarmoutit pády – ani velké ne –, hledáme-li s lítostí a dobrým předsevzetím útočiště u Boha ve svátosti pokání. Křesťan nelpí křečovitě na tom, aby za své skutky od Boha dostal výborné vysvědčení. Náš Pán Ježíš Kristus byl sice dojat nevinností a věrností Janovou, ale po Petrově pádu je obměkčen jeho lítostí. Ježíš má pochopení pro naši slabost a vede nás jemně vzhůru k sobě. Očekává, že se budeme snažit, abychom se denně dostali trochu výš. Přichází k nám, jako přišel ke dvěma učedníkům jdoucím do Emauz a jako přišel k Tomášovi, ukázal mu otevřené rány na svých rukou a ve svém boku, a vyzval ho, aby se jich dotkl. Právě proto, že Ježíš zná naši slabost, stále čeká, že se k němu vrátíme.

Vnitřní boj

Snášej se mnou obtíže jako dobrý voják Krista Ježíše (2 Tim 2,3), říká nám svatý Pavel. Život křesťana je vojenská služba, boj, hrdinný boj za pokoj, který nemá nic společného s lidskými válečnými akcemi, neboť z nich vane duch odloučení a často také nenávisti, kdežto boj Božích dětí proti sebelásce vyrůstá z úsilí o jednotu a lásku. Žijeme ovšem v lidském těle, ale boj vedeme ne pro zájmy lidské. Naše zbraně, kterými bojujeme, nejsou přece jen lidské ale podivuhodně mocné na zbourání bašt: boříme rozumování a každou domýšlivost, která se zdvihá proti nauce od Boha (2 Kor 10,3–5). Je to neúprosná bitva proti pýše, proti ješitnosti, které nás vedou ke zlému, proti naduté domýšlivosti.

Teď na Květnou neděli, kdy Pán vstupuje do rozhodného týdne našeho vykoupení, zanecháme povrchních úvah. Pronikněme k tomu, co je skutečně důležité. Hleďte, chceme se dostat do nebe, jinak se náš život nevyplatí. Do nebe dojdeme, když se budeme věrně řídit Kristovým učením; a věrni budeme, když budeme ustavičně bojovat s překážkami, které se staví proti našemu věčnému štěstí.

Vím, že když se mluví o boji, máme hned před očima svou slabost, myslíme na pády, omyly. Ale s tím Bůh počítá. Protože jsme na cestě, nevyhneme se tomu, abychom při chůzi nezvířili prach. Jsme tvorové plní slabostí. Dokonce se mi zdá, že slabost musí být v naší duši jako stín, od kterého se tím jasněji odráží Boží milost a naše úsilí spolupracovat s tímto Božím darem. Jen obojí – světlo i tma – z nás udělá lidi pokorné, plné pochopení a velkorysosti.

Nemylme se! Počítáme-li ve svém životě s postupem a úspěchy, musíme počítat také s nezdary a pády. To byla vždy cesta křesťana na zemi, i cesta těch, které dnes uctíváme jako svaté. Vzpomeňte si jen na Petra, Augustina a Františka. Nikdy se mi nelíbily životopisy svatých, které nám z naivnosti nebo též z nedostatku křesťanské nauky představovaly svaté tak, jako by byli od mateřského lůna utvrzeni v Boží milosti. Ne, pravé životy svatých se přesně podobají našim životům. Bojovali a vítězili, bojovali a podléhali, a znovu se s lítostí pouštěli do boje.

Neměli bychom se divit, že jsme poměrně často zakusili ztroskotání, i když přitom šlo o obyčejné, snad nepatrné věci, které nám působí bolest, jako by měly velký význam. Jestliže milujeme Boha, jsme pokorní a bojujeme, nebudeme takové nezdary nikdy brát příliš vážně. Neboť potom také vydržíme v bojích a dobudeme velkých vítězství v Božích očích. Neexistují nezdary, jestliže pracujeme s ryzím úmyslem, snažíme se plnit vůli Boží a stále počítáme s jeho milostí a naší ubohostí.

Věřme tedy, věřme bez malomyslnosti, neomezujme se pouze na lidské výpočty. Pro překonání překážek je třeba začít pracovat, plně se vrhnout na úkol, tak aby už samo toto úsilí nám umožnilo nacházet i nové cesty. Zde je univerzální lék na každou těžkost: osobní svatost, odevzdanost Pánu.

Být svatý znamená žít tak, jak si přeje náš nebeský Otec. Namítnete, že je to těžké. Ano, je to vysoký ideál. Zároveň však i snadný: dosažitelný. Když někdo onemocní, někdy nelze najít lék. V nadpřirozeném řádu se to nestává. Lék je vždy po ruce: je to Ježíš Kristus přítomný v eucharistii, ten, který nám ostatně poskytuje svou milost i v dalších svátostech, které ustanovil.

Opakujeme tedy slovy i skutky: Pane, věřím v tebe, stačí mi tvá prozřetelnost, tvoje každodenní pomoc. Neměli bychom od Boha žádat velké zázraky. Měli bychom naopak prosit, aby posilnil naši víru, aby osvítil náš rozum, aby posiloval naši vůli. Ježíš s námi stále zůstává a vždy jedná jako ten, který je.

Od začátku svého kázání jsem vás varoval před falešným stavěním se na roveň Bohu. Ať tě nepobuřuje poznání o tom, jaký jsi: jsi z hlíny. Neznepokojuj se. Protože ty i já jsme Boží děti – a toto je stavění se na roveň Bohu v dobrém smyslu toho slova –, od věčnosti jsme byli vyvoleni Božím voláním: Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí (Ef 1,4). My, kdo patříme Bohu, jsme jeho nástroji a přes svou osobní nedokonalost budeme silni, jestliže si stále budeme této slabosti vědomi. Míru naší vlastní slabosti nám určí pokušení.

Když pociťujeme skleslost nad svou vlastní ubohostí, je to vhodná chvíle k naprostému odevzdání se do rukou Božích. Vypráví se, že Alexandr Veliký jednou potkal žebráka, který prosil o almužnu. Alexandr nařídil, aby ho udělali pánem nad pěti městy. Ten chudák celý zmatený vyděšeně zvolal: „Ale já jsem o tolik neprosil!“ A Alexandr odpověděl: „Ty jsi žádal podle svého, já ti dávám také podle svého.“

I ve chvílích, kdy si hlouběji uvědomujeme svou nedokonalost, se můžeme a máme dívat na Boha Otce, na Boha Syna, na Boha Ducha svatého s vědomím, že máme účast na Božím životě. Nikdy neexistuje dostatečný důvod pro ohlížení se dozadu (srov. Lk 9,62). Pán je vedle nás. Měli bychom být věrní, oddaní, plnit své povinnosti a nacházet u Ježíše lásku a povzbuzení, abychom uměli chápat chyby druhých a překonávat své vlastní. Tak každá skleslost – tvoje, moje, všech lidí – přispěje ke Kristovu království.

Uznávejme svoje neduhy, ale vyznávejme Boží sílu. Optimismus, radost, pevné přesvědčení, že Pán nás chce použít pro své záměry, to vše by mělo utvářet křesťanský život. Jestliže se budeme cítit součástí církve, jestliže budeme vědět, že jsme podpíráni pevnou skálou Petrovou a působením Ducha svatého, budeme správně plnit malé úkoly každého okamžiku: budeme se snažit každý den něco málo zasít. Pak se úroda ani nevejde do sýpek!

Království v srdci

Jak velký jsi, náš Pane a Bože! Ty dáváš našemu životu nadpřirozený smysl a Boží rozměr. Ty působíš, že skrze lásku tvého Syna můžeme celou svou bytostí opakovat: Oportet illum regnare! (On totiž musí kralovat), zatímco zní obehraná písnička o naší slabosti, protože ty víš, že jsme jen tvorové, a jací tvorové – utvořeni z hlíny, a to nejenom naše nohy (srov. Dan 2,33), ale naše srdce i hlava. Božskou melodii můžeme hrát jen skrze tebe.

Kristus musí kralovat především v našem srdci. Ale co bychom mu asi odpověděli, kdyby se zeptal: „A jak mě necháš v sobě kralovat?“ Já bych mu odpověděl, že k tomu, aby u mne kraloval, potřebuji hojnost jeho milosti. Jedině tak i poslední zabušení srdce, poslední výdech, skomírající pohled, to nejobyčejnější slovo, ta nejprostší myšlenka bude vyjadřovat slavné Hosana na počest mého Krista Krále.

Jestliže chceme, aby Kristus kraloval, musíme být důslední. Měli bychom začít tím, že mu odevzdáme své srdce. Kdybychom to neudělali, pak mluvit o Kristově kralování by bylo pouhým nekřesťanským pokřikováním, bylo by vnějším projevem neexistující víry, zneužíváním Božího jména pro lidské čachry.

Kdyby podmínkou Kristova kralování v mém i tvém srdci bylo to, že tam najde dokonale připravené místo, měli bychom důvod k zoufalství. Ale neboj se, siónská dcero! Hle, tvůj král přichází, sedí na oslátku (Jan 12,15). Vidíte? Ježíš se spokojí s obyčejným zvířetem, které mu má sloužit jako trůn. Nevím, jak vy se na to díváte, ale mě osobně nepokořuje uznat, že jsem v očích Pána osel: Byl jsem před tebou podobný němé tváři. Já však chci stále být u tebe: uchopils mě za pravici (Žl 73[72],22–23), povedeš mě za ohlávku.

Přemýšlejte, jaké má takový osel vlastnosti, i když je jich dnes už tak málo. Nepředstavujte si ovšem osla starého, tvrdohlavého a pomstychtivého, který se umí pomstít zrádným kopancem, představte si mladého oslíka s ušima napnutýma jako tykadla, nenáročného na jídlo a těžce pracujícího, energicky a vesele klusajícího. Jsou jistě stovky zvířat krásnějších, schopnějších a neústupnějších. Kristus si však zvolil osla, aby se na něm ukázal jako král před lidmi, kteří mu provolávali slávu, protože nechce mít nic společného s vypočítavou prohnaností, s bezcitností chladných srdcí, s okázalou, ale prázdnou krásou. Náš Pán si váží radosti mladého srdce, prostého kroku, upřímného hlasu, čistých očí, sluchu pozorného k jeho slovům lásky. Tak kraluje v duši.