Seznam bodů

Víra a rozum

Život modlitby a pokání i vědomí, že jsme Božími dětmi, z nás udělá hluboce zbožné křesťany, kteří jsou před Bohem jako malé děti. Zbožnost je ctnost dětí vůči jejich rodičům, a aby se dítě mohlo svěřit do náruče svého otce, musí být malé, potřebné. Často jsem rozjímal o tomto životě duchovního dětství, který je spojený se statečností, neboť vyžaduje silnou vůli, vyváženou zralost, pevný a otevřený charakter.

Být zbožný jako dítě; ale ne nevědoucí, neboť každý se musí věnovat podle svých schopností vážnému, vědeckému studiu víry; to všechno je teologie. Tedy: zbožnost dětí a bezpečná nauka teologů.

Touhu získat tyto teologické vědomosti – spolehlivou a pevnou křesťanskou nauku – působí především přání seznámit se s Bohem a zamilovat si ho. Současně to však přivádí věřící duše k tomu, aby hlouběji poznaly tento svět, který je dílem Stvořitele. Mnozí se znovu jednotvárně pokoušejí oživit domnělou neslučitelnost víry a vědy, Božího zjevení a lidského rozumu. K zdánlivé neslučitelnosti může dojít jenom tehdy, když nepochopíme skutečné cíle tohoto problému.

Jestliže svět pochází z Božích rukou, jestliže Bůh stvořil člověka podle svého obrazu a své podoby (srov. Gn 1,26) a jestliže mu dal jiskru svého světla, potom musí práce rozumu – i když může být velmi namáhavá – najít božský smysl, který mají samozřejmě všechny věci; a ve světle víry poznáme také jejich nadpřirozený smysl, který mají pro naše povýšení do řádu milosti. Nemusíme mít z vědy žádný strach, neboť každá skutečná vědecká práce usiluje o pravdu. A Kristus řekl: Ego sum veritas (Jan 14,6). Já jsem pravda.

Křesťan musí mít hlad po vědění. Neboť všechno – od péče o nejabstraktnější vědy až k řemeslnickým dovednostem – může a musí vést k Bohu. Neboť neexistuje lidská činnost, která by nemohla být posvěcována a sama by nebyla podnětem k našemu posvěcení a ke spolupráci s Bohem při posvěcování našich bližních. Světlo Kristova učedníka nesmí zůstat dole v údolí, ale musí svítit na vrcholu hory, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích (Mt 5,16).

Kdo takto pracuje, modlí se. Kdo takto studuje, modlí se. Kdo takto bádá, modlí se. Neustále docházíme ke stejnému závěru: všechno je modlitba, všechno nás může a musí vést k Bohu, ke stálému kontaktu s ním – od rána do večera. Každá poctivá práce může být modlitbou; a každá práce, která je modlitbou, je také apoštolátem. V naplno prožívaném a zároveň obyčejném životě tak duše sílí.

Neexistuje nic, co by nebylo v souladu s Kristovým úsilím. Řečeno teologicky, tj. neomezíme-li se na praktickou klasifikaci, nelze přesně tvrdit, že existují skutečnosti – dobré, vznešené, ba dokonce nelišné –, které by měly pouze světský charakter, poté, co Boží Slovo přebývalo mezi lidmi, mělo hlad a žízeň, pracovalo vlastníma rukama, poznalo přátelství a poslušnost, zakusilo bolest a smrt. V Kristu (Bůh totiž) rozhodl, aby se v něm usídlila veškerá plnost (dokonalosti), a že skrze něho usmíří se sebou všecko (tvorstvo) jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví (prolitou) na kříži zjedná pokoj (Kol 1,19–20).

Měli bychom milovat svět, práci, lidské životní starosti. Protože svět je dobrý, to pouze Adamův hřích porušil božskou harmonii všeho stvořeného, ale Bůh Otec poslal svého jednorozeného Syna, aby tuto narušenou harmonii znovu obnovil. Abychom my, které on přijal za své vlastní děti, mohli vše stvořené zbavit všeho nepokoje a usmířit s Bohem.

Každá lidská situace je neopakovatelná, je to výsledek jedinečného povolání, které máme prožívat s plným nasazením v Kristově duchu. A budeme-li žít plně křesťansky mezi svými bližními, úplně prostě a obyčejně, ale v souladu se svou vírou, bude každý z nás Kristem mezi lidmi.

Kristus nade vším

To není jen nějaký marný sen, toto všechno lze uskutečnit. Jen kdybychom se my lidé rozhodli chovat ve svých srdcích Boží lásku! Kristus, náš Pán, byl ukřižován a povýšením na kříž spasil svět a smířil Boha s lidmi. Ježíš Kristus myslí na všechny: Et ego, si exaltatus fuero a terra, omnia traham ad meipsum (Jan 12,32: A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě), jestliže mě povýšíte nad všechny pozemské záležitosti, budete okamžik za okamžikem plnit své povinnosti. Budete mými svědky v tom, co se zdá být velké, i v tom, co se zdá být maličkostí, omnia traham ad meipsum, všechno potáhnu k sobě. Moje království mezi vámi se pak stane skutečností.

Kristus, náš Pán, se stále snaží rozsévat dílo spasení lidí a všeho stvoření, tohoto našeho světa, který je dobrý, protože jako dobrý vyšel z Božích rukou. To jen Adamova urážka Boha, lidská pýcha, porušila božský soulad všeho stvořeného.

Když však nastala plnost času, poslal Bůh Otec svého jednorozeného Syna, který skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny, aby nastolil obnovený pokoj, aby vykoupil člověka z hříchu a abychom adoptionem filiorum reciperemus (Gal 4,5), byli přijati za syny, schopné účasti na Božím tajemství, aby tomuto novému člověku, těmto novým Božím dětem (srov. Řím 6,4–5), tak bylo dáno osvobodit celý vesmír od chaosu a obnovit všechno v Kristu (srov. Ef 1,9–10), který všechno smířil s Bohem (srov. Kol 1,20).

K tomuto úkolu jsme byli povoláni i my, křesťané, je to náš apoštolský úkol a měla by nás stravovat touha po uskutečňování Božího království, kde by už nebyla nenávist a krutost, abychom na zemi šířili silný a pokojný balzám lásky. Prosme dnes našeho Krále, aby nám dovolil pokorně a oddaně spolupracovat na Božím plánu – rovnat, co je zkřiveno, napravovat to, co člověk pokazil, přivádět na správnou cestu to, co zbloudilo, obnovovat harmonii všeho stvořeného.

Přijmout křesťanskou víru znamená pokračovat v Ježíšově poslání mezi lidmi. Každý z nás musí být alter Christus, ipse Christus, druhý Kristus, samotný Kristus. Pouze tak se budeme moci dát do tohoto důležitého, velkého a nekonečného úkolu: posvěcovat zevnitř všechny pozemské struktury a vnášet do nich kvas vykoupení.

Nikdy nemluvím o politice. Nemyslím na poslání křesťanů na této zemi jako na nějaký politicko-náboženský proud – bylo by to pošetilé –, ani kdybych měl dobrý úmysl vlít Kristova ducha do všech oborů lidské činnosti. To, co je třeba svěřit Bohu, je srdce každého člověka, ať je to kdokoliv. Snažme se, aby každý křesťan byl ochoten vydávat svědectví – příkladem i slovy – víře, kterou vyznává, a to tam, kde právě je, bez ohledu na okolnosti, které nemůže ovlivnit, bez ohledu na jeho postavení v církvi nebo ve společnosti.

Křesťan žije ve světě plným právem, protože je člověk. Jestliže dovolí, aby v jeho srdci kraloval Kristus, pak se při každé práci setká, a to velmi silně, s účinnou spasitelnou pomocí našeho Pána. A vůbec nezáleží na tom, zde je tato práce, jak se říká, vznešená nebo nedůležitá, protože v Božích očích to, co je z lidského hlediska vznešené, může být naopak nepatrné; a to, o čem říkáme, že je nedůležité a skromné, může být křesťanským vrcholem svatosti a služby.