Seznam bodů

Boží milosrdenství

Dnes začíná doba adventní a je dobře, že jsme se zamysleli nad úklady těchto nepřátel našich duší: nad neuspořádanou smyslností a pohodlnou lehkomyslností; nerozvážností rozumu, který se staví proti Pánu; nad nadutou pýchou, která dokáže zpustošit lásku k Bohu a k tvorům. Všechny tyto stavy ducha jsou očividně překážkami a jejich ničivá síla je veliká. Proto nás liturgie nabádá, abychom prosili o Boží milosrdenství: K tobě pozvedám svou duši, Hospodine, můj Bože, v tebe důvěřuji, kéž nejsem zahanben, ať nade mnou nejásají moji nepřátelé (Žl 25[24],1–2), modlili jsme se ve vstupní antifoně. A v antifoně k obětování říkáme: V tebe důvěřuji, kéž nejsem zahanben.

Teď, kdy se blíží doba spásy, se můžeme pozdržet u útěšných slov svatého Pavla: Ale pak se projevila dobrota Boha, našeho spasitele, a jeho láska k lidem; ne (snad proto), že my jsme vykonali něco dobrého, ale ze svého milosrdenství nás spasil (Tit 3,4–5).

V Písmu svatém budeme všude objevovat Boží milosrdenství a slitování: Země je plná Hospodinovy milosti (Žl 33[32],5), vztahuje se na všechny jeho děti, super omnem carmen (je soucitný ke všem tvorům) (Sir 18,13), obklopuje toho, kdo doufá v Hospodina (Žl 32[31],10), pomáhá nám (srov. Žl 35,7) a jeho milosrdenství trvá na věky (Žl 118[117],2). Když se k nám Bůh obrací jako milující Otec, pamatuje na nás ve svém milosrdenství (srov. Žl 25[24],7) – milosrdenství, které je dobrotivé (Žl 109[108],21), v době tísně jak dešťové mraky v čase sucha (Sir 35,24).

Ježíš shrne tyto dlouhé dějiny Božího milosrdenství a dovrší je: Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství (Mt 5,7). A jindy: Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec (Lk 6,36). Vedle mnoha jiných scén z evangelia se nám do srdce vtiskly: milosrdenství vůči cizoložnici, podobenství o marnotratném synu, o ztracené ovci, o věřiteli, kterému je odpuštěn dluh, vzkříšení syna vdovy z Naimu (Lk 7,11–17). Kolik důvodů spravedlnosti by mohlo být uvedeno k vysvětlení tohoto velkého zázraku! Zemřel jediný syn této vdovy, chudé vdovy, který dával smysl jejímu životu a mohl jí být oporou ve stáří. Ale Kristus nedělá zázrak kvůli spravedlnosti. Dělá jej ze soucitu, protože ho dojalo lidské utrpení.

Jakou jistotu nám musí vlít tato Pánova účast! Bude-li si mně stěžovat, vyslyším ho, neboť jsem soucitný (Ex 22,26). Je to pozvání, slib, který Pán nenechá nenaplněný. Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoli potřebujeme pomoci (Žid 4,16). Nepřátelé našeho posvěcení nic nepořídí, neboť nás ochraňuje Pánovo milosrdenství. A když padneme svou vinou a slabostí, Pán nás zachrání a napřímí. Naučil ses vyhýbat se nedbalosti, vzdalovat od sebe pýchu, získávat zbožnost, nedovolils, aby tě zajaly lidské zájmy, nedals přednost pomíjejícím věcem před věčnými. Ale protože lidská slabost nemůže udržet pevný krok v kluzkém světě, ukázal ti dobrý lékař také prostředek proti zmatku a milosrdný soudce ti neodepřel naději na odpuštění.

Dobrý pastýř, dobrý průvodce

Je-li nejprve povolání, září-li hvězda, aby nás vedla na cestě k Boží lásce, potom nemáme důvod pochybovat, když se před námi někdy skryje. V našem duchovním životě se opakují ony okamžiky – a skoro vždy jsme na vině my –, kdy se nám vede jako těm mudrcům na cestě: hvězda mizí. Sice už známe božský lesk našeho povolání a také jsme přesvědčeni o jeho trvalém charakteru, ale může se stát, že prach, který při chůzi zvíříme – naše ubohosti –, vytvoří temný oblak, který nedovolí proniknout světlu.

Co v této situaci uděláme? Řiďme se příkladem oněch svatých mužů: ptejme se. Herodovi sloužila věda k tomu, aby činil bezpráví; mudrcům sloužila k dobrému. My křesťané se sice nemusíme ptát Heroda nebo moudrých tohoto světa, protože Kristus dal své církvi bezpečné učení, proud milosti ve svátostech – a stanovil, aby nám někteří lidé ukazovali směr, vedli nás a neustále nám připomínali cestu. Můžeme použít nekonečný poklad vědy: Boží slovo, které uchovává církev; Kristovu milost, která je rozdávána ve svátostech; svědectví a příklad těch, kteří vedou správný život a dokázali vytvořit svými životy cestu věrnosti k Bohu.

Dovolte mi radu: Kdybyste někdy měli ztratit směr, potom se vždy utečte k dobrému pastýři. Kdo je tento dobrý pastýř? Ten, který vchází dveřmi věrnosti vůči učení církve, a nechová se jako nájemník, který když vidí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk – a vlk uchvacuje ovce a rozhání je (srov. Jan 10,1–21). Boží slovo má hluboký smysl; mluví-li Kristus důrazně o pastýřích a ovcích, o stáji a stádu – a komu může uniknout, s jakou láskou mluví –, tak nás upozorňuje, že nutně potřebujeme pro své duše dobrého pastýře.

Svatý Augustin píše: Kdyby nebyli zlí pastýři, nemluvil bych o dobrém pastýři. Kdo je nájemník? Ten, kdo vidí vlka a utíká. Kdo hledá svou čest, a ne čest Boha; kdo se neodvažuje svobodně pokárat hříšníka. Vlk chytá ovce za krk, ďábel svádí věřícího k cizoložství. A ty mlčíš a nepokáráš ho. Jsi nájemník. Viděl jsi vlka a utekl jsi. Snad zalžeš a řekneš: „Já jsem zde, neutekl jsem.“ Já ti ale odpovím: „Ne, utekl jsi, protože jsi mlčel; a mlčel jsi, protože jsi měl strach.“

Svatost Kristovy nevěsty se vždy – stejně jako dnes – projevovala v tom, že měla dost dobrých pastýřů. I když víra od nás vyžaduje prostotu, přesto nás nevede k naivnosti. Někteří nájemníci mlčí, jiní nájemníci mluví, ale jejich slova nejsou slova Kristova. Když Pán dopustí, že se ve tmě nevyznáme – může jít i o malé věci –, když cítíme, že naše víra není dost pevná, hledejme útočiště u dobrého pastýře. Ten vchází dveřmi a plným právem dává svůj život za druhé, slovem i skutkem chce dosvědčit, že v jeho srdci je plno lásky. Snad je také on hříšník, ale vždy důvěřuje v Kristovo odpuštění a milosrdenství.

Zneklidňuje-li vaše svědomí nějaká chyba – i když ji nepovažujete za velkou –, přijdou-li na vás pochybnosti, přistupte ke svátosti pokání, jděte ke knězi, který se o vás skutečně stará, který od vás vyžaduje pevnou víru a citlivou duši a pravou křesťanskou statečnost. V církvi má každý naprostou svobodu zpovídat se u kteréhokoli kněze, jenž má příslušnou pravomoc. Ale křesťan, který žije přímočaře, půjde právě na základě této svobody k tomu, koho zná jako dobrého pastýře a který mu pomůže pohlédnout vzhůru a znovu nad sebou uvidět Pánovu hvězdu.

Boží synovství

Jak lze vysvětlit tuto důvěryplnou modlitbu, toto přesvědčení, že v boji nezahyneme? Tím, že jsme přesvědčeni o skutečnosti, která mě znovu a znovu velmi hluboce dojímá: o našem Božím synovství. Pán, který nás v této postní době prosí o obrácení, není žádný tyran, ani přísný, nesmiřitelný soudce. Je to náš Otec. Upozorňuje nás na naše hříchy a omyly, na naši nedostatečnou šlechetnost; ale dělá to proto, aby nás z nich vysvobodil a nabídl nám své přátelství a svou lásku. Vědomí Božího synovství dodává našemu obrácení radost: říká nám, že se vracíme do Otcova domu.

Boží synovství je základem ducha Opus Dei. Všichni lidé jsou Boží děti. Ale dítě se může chovat ke svému otci velmi různě. Musíme usilovat o to, abychom byli dětmi, které se snaží uvědomovat si, že Pán – maje nás rád jako své děti – chce, abychom žili uprostřed tohoto světa v jeho domě, abychom byli jedna rodina, aby jeho bylo naše a naše jeho, abychom s ním měli důvěrný vztah, který nám dovolí prosit jako malé dítě – třeba o Měsíc!

Boží dítě se setkává s Pánem jako se svým Otcem. Jeho vztah není ani ponížená úslužnost, ani formální úcta, ani pouhá zdvořilost; nýbrž je to vztah proniknutý upřímností a důvěrou. Bůh si nás nezoškliví pro naše nevěrnosti. Náš nebeský Otec odpustí každou urážku, jen když se syn obrátí a opět se k němu přimkne, lituje a prosí o odpuštění. Náš Pán je takový Otec, že dokonce předchází naši touhu po odpuštění a jde nám vstříc s otevřenou náručí, aby nám daroval svou milost.

Můžete se sami přesvědčit, že si nic nevymýšlím. Připomeňte si jen ono podobenství, které nám vyprávěl Boží Syn, aby nám pomohl pochopit lásku nebeského Otce: podobenství o marnotratném synu (Lk 15,11nn).

V Písmu se praví: Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil (20. verš). To jsou slova Písma svatého. Políbil ho, zahrnul polibky. Může někdo mluvit více lidsky? Může někdo působivěji popsat otcovskou lásku Boha k lidem?

Vůči Bohu, který nám vychází vstříc, nemůžeme zůstat němí – řekněme mu se svatým Pavlem Abba, Pater (Řím 8,15), Abba, Otče! Neboť on, tvůrce všehomíra, neklade důraz na nabubřelé tituly, nezáleží mu na patřičném uznání jeho důstojnosti. Touží, abychom ho nazývali Otcem, abychom toto slovo vychutnávali a naplňovalo naši duši radostí.

Lidský život je v jistém smyslu neustálým návratem do domu našeho Otce. Návrat skrze lítost, toto obrácení srdce, které předpokládá přání změnit se a pevné rozhodnutí polepšit svůj život, se proto projevuje skutky oběti a oddanosti Bohu. Vracíme se do domu svého Otce ve svátosti smíření, když vyznáváme své viny, oblékáme se v Krista a stáváme se tak jeho bratry, členy Boží rodiny.

Bůh na nás čeká s otevřenou náručí jako onen otec v podobenství, ačkoli si to nezasloužíme. Na naší vině nezáleží. Jako u marnotratného syna stačí jen otevřít své srdce, toužit po Otcově domě a radovat se z Božích darů, pro které se nazýváme Božími dětmi a jimiž také skutečně jsme, i když dosti často nejednáme podle jeho milosti.

Svátosti Boží milosti

Kdo chce skutečně bojovat, použije k tomu vhodné prostředky; a tyto prostředky se za dvacet staletí křesťanství nezměnily. Jsou to: modlitba, umrtvování a přijímání svátostí. Protože umrtvování je rovněž modlitba – modlitba smyslů –, můžeme tyto prostředky shrnout do dvou slov: modlitba a svátosti.

Uvažujme teď společně o svátostech, o těchto zdrojích Boží milosti, o tomto podivuhodném důkazu Božího slitování. Pečlivě se zamysleme nad definicí v katechismu Pia V.: jsou to určitá viditelná znamení, která naznačují a do určité míry představují milost, kterou působí.

Bůh, náš Pán, je nekonečný, jeho láska je nevyčerpatelná, jeho vlídnost a slitování s námi bezmezné. Ačkoli nám dává svou milost v různých podobách, ustanovil výslovně, a protože to chtěl – neboť jedině on tak může činit – oněch sedm účinných znamení, aby se lidé mohli bezpečným, jednoduchým a všem přístupným způsobem podílet na zásluhách vykoupení.

Jestliže opustíme svátosti, zmizí pravý křesťanský život. Přesto však nemůžeme přehlédnout, že právě v naší době je nemálo lidí, kteří, jak se zdá, zapomínají na tento proud milosti z Kristova vykoupení nebo jím pohrdají. Je sice bolestné dotknout se této otevřené rány společnosti, která se nazývá křesťanská, ale je to nutné, abychom v sobě posílili přání s větší láskou a vděčností tyto zdroje posvěcení vyhledávat.

Bez nejmenších výčitek odsunujeme křest novorozeňat, a tak je olupujeme – čímž se těžce prohřešujeme proti lásce a spravedlnosti – o milost víry a o nesmírný poklad přebývání Nejsvětější Trojice v duši, která přichází na svět poskvrněná dědičným hříchem. Právě tak podceňujeme biřmování. Tradice v této svátosti vždy jednomyslně viděla posilu duchovního života a tiché, plodné vylití Ducha svatého, aby duše, nadpřirozeně posílena, mohla jako miles Christi (Kristův vojín) obstát v tomto vnitřním boji proti sobectví a žádostivosti.

Kdo ztratil cit pro Boží věci, sotva pochopí svátost pokání. Svátostná zpověď není lidský dialog, nýbrž rozhovor s Bohem; je to soud před neomylnou Boží spravedlností, především však před milosrdenstvím onoho láskyplného soudce, který nemá zalíbení v hříšníkově smrti, ale aby hříšník své chování změnil a byl živ (Ez 33,11).

Něžná láska našeho Pána je opravdu nekonečná. Podívejte se, s jakou něhou jedná se svými dětmi. Z manželství učinil posvátný svazek, obraz spojení Krista s jeho církví (srov. Ef 5,32), velkou svátost, která je základem křesťanské rodiny, která má s pomocí Boží milosti být domovem pokoje a školou svatosti. Rodiče jsou spolupracovníky Boha; děti mají proto milou povinnost ctít je. Čtvrté přikázání – jak jsem napsal už před mnoha lety – bychom mohli nazvat nejsladším přikázáním Desatera. Je-li manželství prožíváno tak, jak chce Bůh, totiž svatě, stane se z domova pokojné, zářivé a radostné místo.

Radost je křesťanská ctnost. Vytrácí se pouze urážkou Boha. Hřích je totiž plodem sobectví a to je příčinou našeho smutku. I tehdy však radost přetrvává ve výčitkách svědomí, protože nás upozorňuje, že ani Bůh, ani jeho Matka na lidi nikdy nezapomínají. Když činíme pokání, když z našeho srdce tryská lítost, když se očistíme ve svátosti smíření, Bůh nám vyjde vstříc a odpustí nám, a smutek mizí. Máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen (Lk 15,32).

Tato slova jsou nádherným závěrem podobenství o marnotratném synu, o kterém bychom měli často rozjímat: tvůj Otec ti jde naproti, obejme tě, dá ti něžné a láskyplné políbení, poručí, aby ti dali oděv, prsten, obuv. Ty se ještě bojíš potrestání, a on ti navrací tvou důstojnost, bojíš se trestu, a on tě políbí, máš strach z podrážděných slov, a on pro tebe připravuje hostinu.

Boží láska je nevyčerpatelná. Jestliže takto jedná s tím, kdo ho urazil, co udělá pro uctění své neposkvrněné Matky, Virgo fidelis, Panny vždy věrné?

Jestliže se Boží láska projevuje tak silně, je-li lidské srdce – často zrazující – tak malé, jaké bude asi Mariino srdce, které se nikdy ani v nejmenším neprotivilo Boží vůli?

Podívejte se, jak liturgie dnešní slavnosti vyjadřuje nemožnost pochopit lidským rozumem nekonečné Boží milosrdenství. Místo aby vysvětlovala, opěvuje, působí na představivost, a nadšeně chválí. Neboť nikdo není schopen vyjádřit slovy něco podobného: Pak se objevilo na nebi veliké znamení: žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy (Zj 12,1). Sám král touží po tvé kráse (…) V plné kráse vstupuje královská dcera, její šat je protkán zlatem (Žl 45[44],12.14).

Liturgie končí několika Mariinými slovy, ve kterých se pojí velká pokora s velkou důstojností: Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný (Lk 1,48–49).

Cor Mariae dulcissimum, iter para tutum, nejsladší srdce Mariino, dej nám sílu a bezpečí na naší pozemské pouti, ty sama buď, Maria, naší cestou, protože ty znáš nejlepší a nejkratší cestu, která skrze tvou lásku vede k lásce Ježíše Krista.