Seznam bodů

Ježíš je cesta, prostředník; v něm máme všechno, bez něho nemáme nic. V Kristu a Kristem poučeni se odvažujeme říkat Všemohoucímu, Otče náš. On, který učinil nebe i zemi, je tento milující Otec, který čeká, že se k němu budeme neustále vracet jako marnotratný syn.

Ecce Agnus Dei… Domine, non sum dignus… (Hle, Beránek Boží… Pane, nejsem hoden…). Brzy přijmeme Pána. K důstojnému přijetí velmi váženého člověka patří světlo, hudba, sváteční oblek; když máme přijmout do svého srdce Krista, musíme se připravit mnohem víc. Přemýšleli jsme už někdy o tom, jak bychom se chovali, kdybychom měli Krista ve svém životě přijmout jen jednou?

Za mého dětství nebyla ještě rozšířena praxe častého svatého přijímání. Velmi dobře si pamatuji, jak pečlivě jsme se na ně tělem i duší připravovali. Vzali jsme si nejlepší šaty, zvlášť dobře jsme se umyli a učesali, dokonce jsme se i trochu navoněli… Byly to pozornosti lidí, kteří dovedou milovat a splácet lásku láskou.

S Kristem v duši dokončíme mši svatou. Požehnání Otce, Syna a Ducha svatého nás bude provázet po celý den, při našem obyčejném všedním úkolu: posvětit všechnu ušlechtilou lidskou činnost.

Účastí na mši svaté se naučíte, jak se setkávat s každou jednotlivou božskou osobou: S Otcem, který zplodil Syna, se Synem, který byl zplozen z Otce, s Duchem svatým, který od obou vychází. Ať se obracíme na kteroukoli ze tří osob, vždy se obracíme na jednoho jediného Boha; a když se obracíme na všechny v Trojici, obracíme se na jediného a pravého Boha. Milujte mši svatou, mé děti, milujte mši svatou. Choďte s velkou touhou ke svatému přijímání, i když jste vnitřně chladní, i když vám váš cit nic neříká. Přijímejte s vírou, s nadějí, s ohnivou láskou.

Je Králem a chce panovat v našich srdcích, v srdcích Božích dětí. Ale nepředstavujme si panování lidské, jako by nás chtěl Kristus ovládat nebo se nám vnucovat, neboť nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil (Mt 20,28).

Jeho vláda je pokoj, radost, spravedlnost. Kristus, náš Král, od nás neočekává plané úvahy, ale činy, neboť ne každý, kdo mi říká: „Pane, Pane“, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce (Mt 7,21).

Kristus je Lékař a léčí naše sobectví, když dovolíme, aby jeho milost pronikla do hlubin naší duše. Ježíš nás upozornil, že nejhorší nemoc je pokrytectví, ona pýcha, která nás vede k tomu, abychom zatajovali své hříchy. U lékaře je nezbytná naprostá upřímnost; je třeba plně odhalit pravdu a říci: Domine, si vis, potes me mundare (Mt 8,2), Pane, chceš-li – a ty vždycky chceš –, můžeš mě očistit. Znáš mé nedostatky; cítím tyto a tyto příznaky, trpím těmi a těmi slabostmi; ukážeme mu prostě své vředy a také hnis, objeví-li se. Pane, tys přece uzdravil mnoho duší! Dej, když tě mám v srdci nebo když se ti klaním ve svatostánku, ať v tobě uznávám božského Lékaře.

Ježíš je Učitel oné vědy, kterou ovládá jen on; vědy bezmezné lásky k Bohu a v Bohu ke všem lidem. V Kristově škole se naučíme, že náš život nám nepatří. Kristus dal svůj život za všechny lidi, a jestliže ho budeme následovat, pochopíme, že si nesmíme život ponechat sobecky pro sebe nebo se vyhýbat nouzi druhých. Náš život patří Bohu a musíme ho dát do jeho služby tím, že se budeme velkoryse starat o lidi a slovem i příkladem jim ukazovat význam křesťanské nauky.

Ježíš očekává, že se budeme upřímně snažit osvojit si tuto vědu, takže nám bude moci říci: Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije (Jan 7,37). A my mu odpovíme: Nauč nás zapomínat na sebe a myslit na tebe a na všechny lidi. Tak nám Pán svou milostí přispěje podobně jako tehdy, kdy jsme se jako malé děti učili psát: Vzpomínáte si ještě, jak nám učitel vedl ruku? A stále více se budeme těšit z toho, že můžeme šířit svou víru, tento Boží dar; šířit ji jednoznačně křesťanským životem, z kterého mohou všichni lidé poznat velké Boží skutky.

Kristus je Přítel. Pravý přítel. Vos autem dixi amicos (Jan 15,15), nazval jsem vás přáteli, říká. Nazývá nás přáteli; učinil první krok – první nás miloval. Přesto se nám svou láskou nevnucuje; nabízí nám ji a své přátelství jasně dokazuje: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život (Jan 15,13). Byl přítelem Lazara, plakal pro něho, když viděl, že je mrtvý, a vzkřísil ho. Když vidí, že jsme chladní a rozmrzelí nebo že náš vnitřní život skomírá, potom jeho pláč bude pro nás životem: Pravím ti, příteli, vstaň – a choď (srov. Jan 11,43; Lk 5,24), zanech tohoto života, neboť to není život.

Chléb věčného života.

Rád bych, abychom si při této příležitosti uvědomili své křesťanské poslání, abychom obrátili svůj pohled na eucharistii, na Ježíše, který, když byl mezi námi, řekl, že jsme jeho údy: vos estis corpus Christi et membra de membro (1 Kor 12,27), vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd. Náš Bůh se rozhodl, že bude přebývat ve svatostánku, aby nás živil, aby nás posiloval, aby nás posvěcoval, aby nám pomáhal v naší práci a v našem úsilí. Ježíš je současně rozsévačem, semenem i plodem setby: je to chléb věčného života.

Tento stále obnovovaný zázrak eucharistie má všechny charakteristické rysy Ježíšova způsobu jednání. Dokonalý Bůh a dokonalý člověk, Pán nebe i země, se nám nabízí jako pokrm tím nejpřirozenějším a nejobyčejnějším způsobem. A čeká na naši lásku už skoro dva tisíce let. Je to dlouho a není to dlouho: protože tam, kde je láska, dny přímo letí.

Vzpomínám si v této souvislosti na jednu galicijskou báseň z Chvalozpěvů Alfonsa X. Moudrého. Je to legenda o mnichovi, který ve své prostotě prosil Pannu Marii, aby se mohl podívat do nebe, byť i jen na okamžik. Svatá Panna jeho přání vyhověla a dobrý mnich byl přenesen do ráje. Když se za chvíli vrátil, nepoznal nikoho z obyvatel kláštera: jeho modlitba, která mu připadala strašně krátká, trvala tři století. Tři století pro milující srdce totiž neznamenají nic. Takto si já osobně vysvětluji těch dva tisíce let čekání našeho Pána v eucharistii. Je to čekání Boha, který nás lidi miluje, který nás hledá, který nás má rád takové, jací jsme – nedokonalé, sobecké, nestálé –, ale schopné objevit jeho nekonečnou lásku a zcela se mu odevzdat.

Ježíš přišel na svět z lásky, a aby nás této lásce naučil, zůstal s námi v eucharistii. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti (Jan 13,1), těmito slovy začíná sv. Jan své vyprávění o tom, co se událo v předvečer velikonoc, kdy Ježíš – jak líčí svatý Pavel –vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho a řekl: „Toto je moje tělo, které se za vás (vydává). To čiňte na mou památku.“ Podobně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví. Kdykoli z něho budete pít, čiňte to na mou památku“ (1 Kor 11,23–25).

Končíme tuto chvíli modlitby. Připomeňte si vděčně nekonečnou Boží dobrotu – že při slovech proměňování se Kristus stává skutečně přítomným v hostii, se svým tělem, se svou krví, se svou duší i se svým božstvím. Klaňte se mu s úctou a zbožností, v jeho přítomnosti mu znovu nabídněte svou lásku, řekněte mu beze strachu, že ho máte rádi, poděkujte mu za tento každodenní důkaz jeho milosrdenství, tak plného porozumění, a udělejte si předsevzetí, že budete s důvěrou přistupovat k svatému přijímání. Žasnu nad tímto tajemstvím lásky: Pán vyhledává mé ubohé srdce jako svůj trůn a neopustí mě, jestliže já sám se od něho neodloučím.

Budeme-li se posilovat Kristovou přítomností, živit se jeho tělem a zůstaneme-li mu věrni po celý svůj pozemský život, potom se v nebi budeme, spolu s Ježíšem a Marií, nazývat vítězi. Smrti, kdepak je tvoje vítězství? Smrti, kdepak je tvůj bodec? Ale Bohu díky! On nám popřává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista (1 Kor 15,55.57).