Seznam bodů

Žádost těla není jen neuspořádané úsilí smyslů, ani jen sexuální žádostivost, která má být spořádaná a sama o sobě není zlá, protože je lidskou skutečností, která má být posvěcena.

Právě proto nikdy nemluvím o nečistotě, ale o čistotě, neboť všech se týkají Pánova slova: Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha (Mt 5,8). Podle Božího povolání mají jedni žít tuto čistotu v manželství, druzí v zřeknutí se této lidské lásky, aby výlučně a celým srdcem odpověděli na Boží lásku. Ani jedni, ani druzí nebudou otroky smyslnosti, ale pány svého těla a svého srdce, aby se obětavě mohli dát druhým.

Když mluvím o ctnosti čistoty, říkám: svatá čistota. Neboť křesťanská čistota, svatá čistota, nemá nic společného s pýchou považující se za čistou, neposkvrněnou. Vychází spíše z vědomí, že naše nohy jsou z hlíny (Dan 2,33), i když nás Boží milost den co den osvobozuje z úkladů nepřítele. Považuji za znetvoření křesťanství, když někteří mluví a kážou skoro výlučně o těchto věcech, a přitom zanedbávají ostatní, pro křesťana i všeobecně pro soužití lidí, důležité ctnosti.

Svatá čistota není ani jediná, ani nejdůležitější křesťanská ctnost, ale je nezbytná při našem každodenním úsilí o svatost: jestliže ji nezachováváme, potom je apoštolská práce nemožná. Čistota je výsledek lásky, s kterou jsme dali Pánu duši a tělo, ducha a smysly. Není popřením, ale radostným přisvědčením.

Řekl jsem, že žádost těla se neomezuje na neuspořádanou smyslnost; její následky jsou pohodlnost, nedostatek vzletu, sklon hledat to, co je lehčí, příjemnější, hledat cestu nejmenšího odporu, ačkoli se to děje za ochabnutí naší věrnosti.

Takové jednání by znamenalo, že se bezpodmínečně podrobujeme vládě onoho jiného zákona, zákona hříchu, před kterým nás varuje svatý Pavel: Shledávám tedy, že je to jako pravidlo: třebaže chci dělat dobro, vyjde mi z toho zlo. Jako člověk vnitřní radostně souhlasím s Božím zákonem. Pozoruji však, že je v mých údech jiný zákon, který odporuje zákonu mého rozumu a dělá ze mě zajatce zákona hříchu… Infelix ego homo! Já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí od těla propadlého této smrti? (Řím 7,21–24). A poslyšte, co apoštol odpoví: Díky Bohu! (Je to možné) skrze Ježíše Krista, našeho Pána (Řím 7,25). Můžeme a musíme bojovat proti žádostem těla, neboť jsme-li pokorní, nikdy nám nebude chybět Pánova milost.

Lidská láska je svatá

Ryzí a čistá láska manželů je svatá a já jako kněz jí oběma rukama žehnám. Ve skutečnosti, že Pán byl na svatbě v Káně, viděla křesťanská tradice potvrzení božské hodnoty manželství: Náš Spasitel byl na svatbě – píše sv. Cyril Alexandrijský –, aby posvětil princip lidského plození.

Manželství je svátost, která ze dvou těl dělá jedno tělo, jak se drasticky říká v teologii. Sama těla snoubenců jsou látkou svátosti. Pán posvětil a požehnal lásku muže k ženě a ženy k muži. Chtěl nejen spojení jejich duší, ale také jejich těl. Žádný křesťan to nesmí podceňovat, ať už je povolaný k manželskému životu, nebo není.

Stvořitel nám dal rozum, jiskru božského vědění, a dalším Božím darem – spolu se svobodnou vůlí – nám dovolil, abychom poznávali a milovali. Dal lidem též schopnost plození, která se podílí na jeho tvůrčí síle. Bůh chtěl použít manželskou lásku, aby dal novým tvorům život a zvětšil tělo své církve. Pohlavnost není nic zahanbujícího, je to Boží dar, který má být správně zaměřen k životu, lásce a plodnosti.

V těchto souvislostech vidí křesťanská nauka sexualitu. Naše víra nepopírá to, co je zde na zemi krásné, vznešené a opravdu lidské. Učí nás, že měřítkem našeho života nesmí být sobecká snaha po rozkoši, protože jen zřeknutí a oběť vedou k pravé lásce. Bůh nás miluje a vybízí nás, abychom Boha a své bližní milovali tak opravdově, jak on miluje nás. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho (Mt 10,39), praví se zdánlivě paradoxně u svatého Matouše.

Kdo krouží jen kolem sebe a hledá především jen své uspokojení, vystavuje svou věčnou spásu v nebezpečí a zcela jistě je už teď nešťastný. Jen ten, kdo zapomene na sebe a oddá se Bohu a bližnímu, také v manželství, může být na zemi šťastný štěstím, které je přípravou na nebe a jeho předchutí.

Na naší pozemské pouti je zkušebním kamenem lásky bolest. Stručně se dá říci, že manželský stav má světlou a stinnou stránku: na jedné straně radost, že člověk je milován, sny, jak založí rodinu, vybuduje domov a uvidí vyrůstat své děti. Na straně druhé bolesti a protivenství, běh času, který opotřebovává těla a může způsobit zatrpknutí povahy, zdánlivá jednotvárnost jakoby stále stejných dnů.

Ale kdo si myslí, že všechny tyto potíže znamenají už konec lásky a radosti, má o manželství a o lidské lásce ubohou představu. Spíše je tomu tak, že teprve až „zdomácní“ city, roste sebedarování a něha – a projeví se pravá a hluboká láska, silnější než smrt (srov. Pís 8,6).

Pravá láska vyžaduje ve všech manželských vztazích věrnost a upřímnost. Svatý Tomáš Akvinský poznamenává, že Bůh přisoudil každé činnosti lidského života požitek a uspokojení. Tento požitek a toto uspokojení jsou proto dobré. Ale člověk převrací správný řád věcí, hledá-li v tomto uspokojení poslední hodnotu a pohrdá-li cílem, s kterým je uspokojení spojeno a kterému je podřízeno. Potom je znetvořuje a dělá z něj hřích nebo příležitost k hříchu.

Cudnost – ne pouhá zdrženlivost, ale rozhodné „ano“ milující vůle – je ctnost, která v každém úseku života udržuje lásku mladou. Cudnost mají ti, kdo v sobě cítí probuzení poberty, cudnost mají ti, kdo se připravují na manželství, cudnost mají ti, které Bůh povolává k celibátu, a cudnost mají ti, kdo byli Bohem povolání, aby žili v manželství.

Kdo by si nevzpomněl na silná, jasná slova Vulgáty, kterými v Starém zákoně napomíná archanděl Rafael Tobiáše, než si k sobě Tobiáš vezme Sáru? Anděl ho vybídl: Poslyš mě a já ti ukážu, nad jakými lidmi má zlý duch moc. Jsou to ti, kteří vstupují do manželství tak, že vyženou Boha ze sebe a ze svých smyslů a otročí jen chlípnosti jako koně a mezci, kteří nemají rozum. Nad takovými má zlý duch moc (Tob 6,16–17).

Ryzí, upřímná a radostná lidská láska je možná v manželství jen tehdy, když manželé prožívají ctnost cudnosti, která nesahá na tajemství sexuality a zaměřuje ji k plodnosti a oddanosti. Nikdy jsem nemluvil o nečistotě a vždy jsem se vyhýbal nesmyslné a nezdravé kazuistice, ale o cudnosti a čistotě, radostném projevu lásky, jsem mluvil a musím mluvit často.

Ohledně manželské čistoty manželům říkám, že nemají mít strach projevit si svou náklonnost, naopak, protože právě tato náklonnost je základem jejich rodiny. Pán od nich vyžaduje jen to, aby si jeden druhého vážili, aby k sobě byli ohleduplní a navzájem vnímaví, přirození a nenároční. A dodávám, že manželské setkání je důstojné, je-li znamením skutečné lásky, tedy je-li otevřené pro plození dětí.

Nechat zasypat zdroje života je zradou na darech, které Bůh svěřil lidstvu, a upozorněním, že se člověk nechává vést sobectvím a neláskou. Potom se všechno kalí a manželé v sobě vidí spoluviníky. Potom vznikají trhliny, a pokračuje-li se takto dále, skoro nikdy se nedají odstranit.

Zahrnuje-li láska manželskou čistotu, je manželský život výrazem správného chování, muž a žena se navzájem chápou a cítí, že jsou sjednoceni. Když se však zvrhne božské dobro sexuality, ztrácí se důvěrnost, a muž a žena si nemohou už pohledět do očí.

Život manželů má být veden upřímnou a ryzí láskou a radostným přesvědčením, že budou mít tolik dětí, kolik jim Bůh umožní, a když to bude nutné, zřeknou se osobních příjemností a budou věřit v Boží prozřetelnost. Je-li Boží vůle, aby rodina měla hodně dětí, je to záruka štěstí a spokojenosti, i když svedení zastánci hédonismu tvrdí opak.

Svatý Josef v evangeliích

Svatý Matouš i svatý Lukáš mluví o svatém Josefu jako o muži, který pocházel ze vznešeného rodu izraelských králů Davida a Šalomouna. Podrobnosti tohoto jeho původu jsou historicky poněkud nejasné: nevíme, který z obou rodokmenů, jež uvádějí evangelisté, patří Marii, Ježíšově tělesné matce, a který sv. Josefovi, který byl Ježíšovým otcem podle židovských zákonů. Ani nevíme, zda rodné město sv. Josefa byl Betlém, kam se šel zapsat, nebo Nazaret, kde žil a pracoval.

Víme naopak, že nebyl bohatý: byl to dělník jako miliony mužů na celém světě. Vykonával vyčerpávající a skromnou práci, kterou si pro sebe vybral i Bůh, když na sebe vzal naše tělo a rozhodl se žít třicet let jako jeden z nás.

Písmo svaté říká, že Josef byl řemeslníkem. Někteří církevní otcové to upřesňují a tvrdí, že byl tesařem. Sv. Justin, když mluví o práci v Ježíšově životě, uvádí, že vyráběl pluhy a jařma. Z toho snad vychází svatý Isidor Sevillský a vyvozuje, že sv. Josef byl kovářem. V každém případě to byl dělník, který pracoval pro své spoluobčany, který měl po letech úsilí a potu šikovné ruce.

V evangelijním vyprávění poznáváme velkou lidskou Josefovu osobnost: ani na okamžik se nám nejeví jako člověk malomyslný nebo bojící se života. Naopak: umí čelit problémům, úspěšně zvládat obtížné situace, odpovědně a iniciativně na sebe vzít úkoly, které jsou mu svěřeny.

Osobně nesouhlasím s tradičním vyobrazováním svatého Josefa jako starce, i když se tak jistě dělo s dobrým úmyslem, aby se zdůraznilo Mariino neporušené panenství. Já si ho představuji jako člověka mladého, plného síly, snad o několik let staršího než Panna Maria, ale na vrcholu životních sil a plného životní energie.

Aby člověk dovedl prožívat ctnost čistoty, nemusí přece čekat, až bude starý nebo pozbyde sil. Čistota se rodí z lásky a ani fyzická zdatnost, ani radost mládí není na překážku čisté lásce. Svatý Josef měl mladé srdce i tělo, když uzavřel manželství s Marií, když se dozvěděl tajemství jejího božského mateřství, když žil vedle ní a respektoval panenskou neporušenost, kterou chtěl Bůh zanechat světu jako další znamení svého příchodu mezi lidské tvory. Kdo není schopen takovou lásku pochopit, ten ví velmi málo o tom, co je to opravdová láska a nezná vůbec ani smysl křesťanské čistoty.

Josef byl, jak už jsme řekli, galilejský řemeslník, muž jako každý jiný. A co může od života čekat člověk ze zapadlé vesnice, jako byl Nazaret? Pouze každodenní práci, stále stejnou námahu! A po celodenní práci chudý a malý domek, kde by mohl znovu načerpat síly pro práci dalšího dne.

Ale jméno Josef znamená v hebrejštině „ať Bůh přidá“. Bůh přidává ke svatému životu těch, kdo plní jeho vůli, nečekané rozměry; to důležité, co dává všemu hodnotu, to božské. Bůh přidal k pokornému a svatému Josefovu životu – odvažuji se to tak říci – život Panny Marie a Ježíše, našeho Pána. Bůh se nikdy nenechá překonat ve velkorysosti. Josef, stejně jako Maria, jeho manželka, mohl právem pronést tato slova: Quia fecit mihi magna potens est, učinil mi veliké věci ten, který je mocný, quia respexit humilitatem, neboť shlédl na mou nepatrnost (srov. Lk 1,48–49).

Josef byl obyčejný člověk, kterému Bůh svěřil, aby vykonal veliké věci. Uměl prožívat všechny jednotlivé události svého života podle Boží vůle. Proto Písmo svaté Josefa chválí a říká o něm, že byl spravedlivý (srov. Mt 1,19). A v hebrejštině spravedlivý znamená bohabojný, bezúhonný Boží služebník, který plní Boží vůli (srov. Gn 7,1; 18,23–32; Ez 18,5; Př 12,10). Jindy slovo spravedlivý znamená dobrý a dobročinný (srov. Tob 7,5; 9,9). Jedním slovem, spravedlivý je ten, kdo miluje Hospodina a tuto lásku projevuje plněním jeho přikázání a celoživotní službou svým bratřím, ostatním lidem.

Víra, naděje a láska: to jsou tři základní osy života sv. Josefa i života každého křesťana. Oddanost sv. Josefa je utkána z věrné lásky, láskyplné víry, pevné naděje. Jeho svátek je tedy vhodnou příležitostí k tomu, abychom všichni obnovili svou věrnost křesťanskému povolání, které každému z nás dal Bůh.

Když si člověk upřímně přeje žít z víry, naděje a lásky, pak obnova odevzdanosti neznamená dělat něco zbytečného. Máme-li víru, naději a lásku, pak obnovit se znamená – přes osobní omyly, pády, slabosti – zůstávat stále v Božích rukou: znamená to potvrdit cestu věrnosti. Obnovit věrnost znamená obnovit, znovu to opakuji, věrnost tomu, co od nás chce Bůh – tj. milovat skutky.

Láska má nutně své charakteristické projevy. Někdy se mluví o lásce, jako by to bylo něco pro vlastní uspokojení nebo jako by to byl pouhý prostředek k sobeckému zdokonalení vlastní osobnosti. Není tomu tak: opravdová láska znamená vyjít ze sebe, odevzdat se. Láska s sebou přináší radost, ale je to radost, která má kořeny v kříži. Dokud žijeme na této zemi a nedosáhneme plnosti budoucího času, nemůže být opravdová láska bez oběti, bez bolestí. Bez bolesti, která je sladká, která je zdrojem vnitřní radosti, ale bez bolesti skutečné, protože předpokládá zvítězit nad vlastním sobectvím a považovat lásku za měřítko všech našich skutků.