Seznam bodů

Začala postní doba, doba pokání, očisty a obrácení. Není to snadný úkol. Křesťanský život není pohodlná cesta: nestačí patřit do církve a potom nechat běžet rok za rokem. První obrácení – jedinečný, nezapomenutelný okamžik, ve kterém jsme jasně poznali, co od nás Bůh očekává – je v našem životě, v životě křesťana velmi důležité. Ale ještě důležitější a obtížnější jsou také ostatní obrácení, která přijdou potom. A abychom v těchto pozdějších obráceních usnadnili působení milosti, musíme si duši udržet mladou, vzývat Pána, být pozorní, abychom odhalili, co je v nás nesprávné, a prosili o odpuštění.

Invocabit me et ego exaudiam eum (Žl 91[90],15), čteme v liturgii této neděle: Vyslyším ho, až mě bude vzývat, budu při něm v tísni, říká Pán. Pozorujte, jak skvěle o nás Pán pečuje. Je vždy připravený nás vyslyšet, je vždy přípustný slovům člověka. Vždy, avšak zvláště teď, kdy je naše srdce ochotno a rozhodnuto se očistit, nás slyší a nepohrdne prosbami zkroušeného a pokorného srdce (Žl 51[50],19).

Vyslyší nás a potom zasáhne, vmísí se do našeho života, osvobodí nás od zlého a zahrne dobrem: eripiam eum et glorificabo eum (Žl 91[90],15), zachráním ho a oslavím, říká Pán o člověku. Máme tedy naději na slávu: zde opět stojíme, jako už častěji, na začátku oné vnitřní cesty, kterou je duchovní život. Naděje na tuto slávu upevňuje naši víru a rozněcuje naši lásku. Tři božské ctnosti, které nás připodobňují Bohu, se tak začínají rozvíjet.

Mohli bychom postní dobu začít lépe? Obnovme víru, naději a lásku a z toho vyroste kající smýšlení, touha po očištění. Postní doba nám neposkytuje jen příležitost dělat víc vnějších kajících skutků; kdyby zůstalo jen při tom, unikl by nám hluboký význam této doby pro křesťanský život, neboť tyto vnější skutky musí, jak bylo již řečeno, vycházet z víry, naděje a lásky.

Radost je křesťanská ctnost. Vytrácí se pouze urážkou Boha. Hřích je totiž plodem sobectví a to je příčinou našeho smutku. I tehdy však radost přetrvává ve výčitkách svědomí, protože nás upozorňuje, že ani Bůh, ani jeho Matka na lidi nikdy nezapomínají. Když činíme pokání, když z našeho srdce tryská lítost, když se očistíme ve svátosti smíření, Bůh nám vyjde vstříc a odpustí nám, a smutek mizí. Máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen (Lk 15,32).

Tato slova jsou nádherným závěrem podobenství o marnotratném synu, o kterém bychom měli často rozjímat: tvůj Otec ti jde naproti, obejme tě, dá ti něžné a láskyplné políbení, poručí, aby ti dali oděv, prsten, obuv. Ty se ještě bojíš potrestání, a on ti navrací tvou důstojnost, bojíš se trestu, a on tě políbí, máš strach z podrážděných slov, a on pro tebe připravuje hostinu.

Boží láska je nevyčerpatelná. Jestliže takto jedná s tím, kdo ho urazil, co udělá pro uctění své neposkvrněné Matky, Virgo fidelis, Panny vždy věrné?

Jestliže se Boží láska projevuje tak silně, je-li lidské srdce – často zrazující – tak malé, jaké bude asi Mariino srdce, které se nikdy ani v nejmenším neprotivilo Boží vůli?

Podívejte se, jak liturgie dnešní slavnosti vyjadřuje nemožnost pochopit lidským rozumem nekonečné Boží milosrdenství. Místo aby vysvětlovala, opěvuje, působí na představivost, a nadšeně chválí. Neboť nikdo není schopen vyjádřit slovy něco podobného: Pak se objevilo na nebi veliké znamení: žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy (Zj 12,1). Sám král touží po tvé kráse (…) V plné kráse vstupuje královská dcera, její šat je protkán zlatem (Žl 45[44],12.14).

Liturgie končí několika Mariinými slovy, ve kterých se pojí velká pokora s velkou důstojností: Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný (Lk 1,48–49).

Cor Mariae dulcissimum, iter para tutum, nejsladší srdce Mariino, dej nám sílu a bezpečí na naší pozemské pouti, ty sama buď, Maria, naší cestou, protože ty znáš nejlepší a nejkratší cestu, která skrze tvou lásku vede k lásce Ježíše Krista.