Seznam bodů

Když sv. Matouš vypráví ve svém evangeliu o těchto událostech, zdůrazňuje, jak Josef věrně a bez váhání plní všechny Boží příkazy, i když smysl těchto příkazů se mu jistě mohl zdát nejasný nebo mu byl skryt jejich vztah k ostatním Božím záměrům.

Církevní Otcové i duchovní autoři často vyzdvihují tuto pevnou Josefovu víru. Svatý Jan Zlatoústý říká o slovech anděla, který Josefovi poroučí utéci před Herodem do Egypta (srov. Mt 2,13) toto: Když to Josef uslyšel, nepohoršil se, ani neřekl: to vypadá jako nějaká záhada. Ty sám jsi mi přece nedávno řekl, že On zachrání svůj lid, a teď není schopen zachránit ani sám sebe, ale musíme utíkat, vydat se na cestu a snášet dlouhé cestování: to se přece vůbec neshoduje s tvým slibem. Takto Josef neuvažuje, protože má pevnou víru. Ani se neptá na dobu návratu, přestože to anděl nechává nerozhodnuto, ale jen mu říká: buď tam – v Egyptě –, dokud ti neřeknu. Přesto Josef neuvažuje o obtížích, ale poslechne a věří a s radostí snáší všechny tyto zkoušky.

Josefova víra neváhá, Josef poslechne vždy a rychle. Abychom lépe pochopili toto ponaučení, které nám tady svatý patriarcha dává, je dobré uvědomit si, že jeho víra je živá a že jeho poslušnost není poslušnost člověka, který se jen nechává strhávat událostmi. Křesťanská víra stojí v naprostém protikladu ke konformismu, nedostatku vnitřní činorodosti a energie.

Josef se bezvýhradně odevzdává do Božích rukou, ale vždy o všem, co se děje, přemýšlí, a tak získává od Boha jistý stupeň chápání Božího díla, skutečnou moudrost. Krok za krokem tedy poznává, že ony nadpřirozené záměry souvisejí s Božími plány, které jsou ovšem často v protikladu s plány lidskými.

V různých životních situacích se patriarcha Josef nevzdává přemýšlení ani své zodpovědnosti. Naopak: do služby víry zapojuje veškerou svou lidskou zkušenost. Když se vrací z Egypta, uslyšel, že je v Judsku místo svého otce Heroda králem Archelaus, bál se tam jít (Mt 2,22). Naučil se pohybovat podle Božího plánu a jako potvrzení, že Bůh opravdu chce to, co on tuší, se mu dostává pokynu, aby se uchýlil do Galileje.

Taková byla víra svatého Josefa: pevná, důvěřivá, neporušená, projevovaná rázným odevzdáním se do Boží vůle, rozumnou poslušností. A stejná jako víra byla i jeho láka a soucit. Jeho víra se spojuje s láskou: s Láskou Boha, který plnil sliby dané Abrahamovi, Jakubovi, Mojžíšovi, s láskou manžela k Marii a s otcovskou láskou k Ježíši. Víra a láska v očekávání velkého poslání, které uskutečňuje ve světě Bůh a používá při tom pro spásu lidí i jeho, galilejského tesaře.

Věřme tedy, věřme bez malomyslnosti, neomezujme se pouze na lidské výpočty. Pro překonání překážek je třeba začít pracovat, plně se vrhnout na úkol, tak aby už samo toto úsilí nám umožnilo nacházet i nové cesty. Zde je univerzální lék na každou těžkost: osobní svatost, odevzdanost Pánu.

Být svatý znamená žít tak, jak si přeje náš nebeský Otec. Namítnete, že je to těžké. Ano, je to vysoký ideál. Zároveň však i snadný: dosažitelný. Když někdo onemocní, někdy nelze najít lék. V nadpřirozeném řádu se to nestává. Lék je vždy po ruce: je to Ježíš Kristus přítomný v eucharistii, ten, který nám ostatně poskytuje svou milost i v dalších svátostech, které ustanovil.

Opakujeme tedy slovy i skutky: Pane, věřím v tebe, stačí mi tvá prozřetelnost, tvoje každodenní pomoc. Neměli bychom od Boha žádat velké zázraky. Měli bychom naopak prosit, aby posilnil naši víru, aby osvítil náš rozum, aby posiloval naši vůli. Ježíš s námi stále zůstává a vždy jedná jako ten, který je.

Od začátku svého kázání jsem vás varoval před falešným stavěním se na roveň Bohu. Ať tě nepobuřuje poznání o tom, jaký jsi: jsi z hlíny. Neznepokojuj se. Protože ty i já jsme Boží děti – a toto je stavění se na roveň Bohu v dobrém smyslu toho slova –, od věčnosti jsme byli vyvoleni Božím voláním: Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí (Ef 1,4). My, kdo patříme Bohu, jsme jeho nástroji a přes svou osobní nedokonalost budeme silni, jestliže si stále budeme této slabosti vědomi. Míru naší vlastní slabosti nám určí pokušení.

Když pociťujeme skleslost nad svou vlastní ubohostí, je to vhodná chvíle k naprostému odevzdání se do rukou Božích. Vypráví se, že Alexandr Veliký jednou potkal žebráka, který prosil o almužnu. Alexandr nařídil, aby ho udělali pánem nad pěti městy. Ten chudák celý zmatený vyděšeně zvolal: „Ale já jsem o tolik neprosil!“ A Alexandr odpověděl: „Ty jsi žádal podle svého, já ti dávám také podle svého.“

I ve chvílích, kdy si hlouběji uvědomujeme svou nedokonalost, se můžeme a máme dívat na Boha Otce, na Boha Syna, na Boha Ducha svatého s vědomím, že máme účast na Božím životě. Nikdy neexistuje dostatečný důvod pro ohlížení se dozadu (srov. Lk 9,62). Pán je vedle nás. Měli bychom být věrní, oddaní, plnit své povinnosti a nacházet u Ježíše lásku a povzbuzení, abychom uměli chápat chyby druhých a překonávat své vlastní. Tak každá skleslost – tvoje, moje, všech lidí – přispěje ke Kristovu království.

Uznávejme svoje neduhy, ale vyznávejme Boží sílu. Optimismus, radost, pevné přesvědčení, že Pán nás chce použít pro své záměry, to vše by mělo utvářet křesťanský život. Jestliže se budeme cítit součástí církve, jestliže budeme vědět, že jsme podpíráni pevnou skálou Petrovou a působením Ducha svatého, budeme správně plnit malé úkoly každého okamžiku: budeme se snažit každý den něco málo zasít. Pak se úroda ani nevejde do sýpek!