Seznam bodů

Své zpytování zakonči vždycky úkonem lásky — bolesti z lásky —: za sebe, za všechny hříchy lidí… — A uvaž, s jakou otcovskou péčí odstranil Bůh z tvé cesty překážky, abys nezakopl.

Nebuď tak slepý a lehkomyslný, abys v duchu nevkročil do svatostánku, když spatříš zdi nebo věže Božího domu. — On na tebe čeká.

Nebuď tak slepý a lehkomyslný, aby ses nepomodlil nějakou střelnou modlitbu k Neposkvrněné Panně Marii, když jdeš kolem míst, o nichž víš, že tam urážejí Krista.

Používej tyto svaté „lidské pomůcky“, které jsem ti doporučil, abys neztratil Boží přítomnost: střelné modlitby, úkony lásky a zadostiučinění, duchovní svatá přijímání, pohledy na obrazy Panny Marie…

Utíkej se do ran ukřižovaného Krista. Tam se naučíš střežit své smysly, budeš mít vnitřní život a budeš neustále nabízet Otci utrpení našeho Pána i Panny Marie, abys splatil dluhy svoje i dluhy všech lidí.

Nepros Ježíše o odpuštění pouze svých vlastních hříchů: nemiluj ho pouze svým vlastním srdcem…

Odčiňuj za všechny ty urážky, za to, že ho urážely, urážejí a budou urážet… Miluj ho celou silou srdcí všech těch, kteří ho milovali nejvíc.

Buď odvážný: řekni mu, že ho miluješ bláznivěji než Marie Magdalská, než Terezie a než Terezička…, že ho miluješ šíleněji než Augustin a Dominik a František, než Ignác a Xaverský.

Bolest lásky. — Protože je dobrý. — Protože je tvůj Přítel, který za tebe položil život. — Protože vše dobré, co máš, je jeho. — Protože jsi ho tolik urážel… Protože ti odpustil… On!… Tobě!

— Plač, můj synu, bolestí lásky.

Jak zaplakal u oltáře jeden mladý svatý kněz, který si vysloužil mučednictví, neboť si vzpomněl, že jedna duše, která přišla přijmout Krista, byla ve stavu smrtelného hříchu!

— Odčiňuješ tak i ty?

Naše vůle, s milostí, je před Bohem všemocná. — Takže, při pohledu na tolik urážek Pána, když řekneme Ježíši s účinnou vůlí, například při cestě tramvají: „Můj Bože, chtěl bych vykonat tolik úkonů lásky a zadostiučinění, kolikrát se otočí každé kolo tohoto vozu,“ pak jsme ho v tomto okamžiku před Ježíšem skutečně milovali a odčiňovali tak, jak jsme si přáli.

Tato „hloupůstka“ zapadá do duchovního dětství: je to věčný rozhovor mezi nevinným dítětem a otcem zblázněným do svého syna:

— Jak mě máš rád? Řekni! — A maličký slabikuje: Mi-li-on-krát!