Seznam bodů

Často připomínám, že když se k vám obracím a společně hovoříme s Bohem, naším Pánem, vlastně jen pokračuji nahlas ve své modlitbě. I vy byste měli sytit své duše modlitbou, i když, jako například dnes, k vám budu mluvit o tématu, které na první pohled nevypadá příliš vhodně pro láskyplný dialog, kterým by měl být náš rozhovor s Bohem. Říkám ovšem: na první pohled, protože tématem našeho zamyšlení by mělo být všechno, co se děje s námi i v našem okolí.

Budu mluvit o čase, o čase, který plyne. Nechci opakovat známé tvrzení, že o jeden rok více znamená o jeden rok méně… Ani vás nebudu nabádat, abyste se zeptali někoho jiného, co si myslí o plynutí času, protože byste patrně slyšeli odpověď ve stylu: mladost, božský poklad, který odchází, aby se nikdy nevrátil zpět… Samozřejmě nevylučuji, že byste mohli slyšet i jinou úvahu poněkud nadpřirozeného charakteru.

Také se nehodlám zdržovat nostalgickým konstatováním, že život je krátký. Nás křesťany by prchavost pozemského života měla vést k lepšímu využívání času a v žádném případě ne ke strachu z našeho Pána, a už vůbec ne k tomu, abychom se dívali na smrt jako na neblahý konec všeho. Jeden rok, který končí s milostí a milosrdenstvím Božím je dalším krokem, který nás přibližuje k nebi, naší pravé vlasti.

Když myslím na tuto skutečnost, velmi dobře chápu zvolání svatého Pavla v listě do Korintu: tempus breve est , jak je krátký nás život na zemi! V srdci opravdového křesťana znějí tato slova jako výčitka na nedostatek velkorysosti a jako stálá výzva k věrnosti. Opravdu je krátký náš čas, abychom milovali, dávali, činili zadostiučinění. Není proto správné, abychom jím mrhali, ani abychom tento poklad nezodpovědně vyhazovali oknem; neměli bychom promrhat toto období života zde na zemi, které nám Bůh svěřuje.

Je velmi smutné žít a zabíjet čas, který je velkým Božím darem. Pro ospravedlnění takového počínání neexistuje žádná výmluva. Nikdo ať neříká: mám k disposici jen jednu hřivnu, nemohu ničeho dosáhnout. I s jedinou hřivnou můžeme přece vykonat záslužnou práci. Je velmi smutné nezískat nic, nemít dobrý užitek ze všech schopností —ať jich je málo nebo hodně— které Bůh dává člověku, aby sloužil lidem a společnosti.

Když nějaký křesťan promarňuje svůj čas na zemi, dostává se do nebezpečí, že promarní i své nebe, když se pro své sobectví uchýlí do ústraní, skryje si, nedělá si s ničím starosti. Kdo miluje Boha, ten nejen že dá vše co má do Kristových služeb, on dá i sám sebe. Nevidí —přízemním pohledem— své já ve zdraví, jménu, povolání.

Znovu vám připomínám, že nám zbývá málo času: tempus breve est , protože lidský život na této zemi je krátký, a máme—li k dispozici všechny potřebné prostředky, nepotřebujeme už nic víc než dobrou vůli, abychom využili příležitosti, které nám Bůh poskytuje. Když náš Pán přišel na svět, nastala doba příhodná, den spásy pro nás i pro všechny lidi. Ať se na nás Bůh Otec nemusí obrátit s výčitkou, kterou projevil ústy proroka Jeremiáše: I čáp na nebi zná svůj čas, hrdlička, vlaštovka a jeřáb dodržuje čas svého příletu, ale můj lid nechce znát Hospodinovy řády.

Neexistuje nějaké špatné nebo nevhodné dny. Pro službu Bohu jsou všechny dny stejně dobré. Pouze některé dny může člověk promarnit nedostatkem víry, leností, svou nedbalostí, která ho nutí, aby nepracoval s bohem a pro Boha. Budu chválit Boha v každém čase. Čas je poklad, který plyne, odchází, který nám probíhá pod rukama jako voda mezi vysokými skalami. Včerejšek minul a i dnešek míjí. Zítřek bude brzy dalším včerejškem. Lidský život trvá velmi krátce. Ale i v tomto krátkém čase se toho dá hodně udělat pro Boží lásku!

Nebudeme mít žádnou výmluvu. Bůh nám přece toho tolik uštědřil: trpělivě nás poučoval, vysvětloval nám své učení v podobenstvích a bez ustání nás povzbuzoval. Stejně jako Filipa, i nás se může zeptat: Tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Nastal čas, abychom opravdu pracovali, abychom pracovali celý den, abychom snášeli —rádi a s potěšením— tíži dne i horka.

Ovocem dnešní promluvy by měli být poznání, že naše cesta na této zemi, za všech okolností a ve všech obdobách, je pro Boha, že je to poklad milosti, obraz nebe, že máme v rukou báječnou věc, s kterou musíme hospodařit odpovědně vůči lidem i Bohu, aniž bychom museli nějak měnit svůj stav na tomto světě, tím, že budeme posvěcovat svou práci a povolání, život v rodině, společenské vztahy, všechnu činnost, která vypadá, že je pouze světská.

Když jsem ve svých 26 letech pochopil v celé hloubce závazek sloužit Pánu v Opus Dei, prosil jsem z hloubi duše o zralost osmdesáti let. Prosil jsem o ta léta Boha, se začátečnickou dětskou naivitou abych uměl využívat čas, abych se naučil využít každé minuty v jeho službě. A pán umí poskytnout takový dar. Snad i ty i já budeme moci jednou říci: Rozumu jsem nabyl víc než starci, neboť tvá ustanovení zachovávám. Mládí by nemělo znamenat lehkomyslnost, stejně jako šediny nutně neznamenají rozvážnost a moudrost.

Uchyl se se mnou pod ochranou Kristovy Matky. Matko naše, ty která jsi viděla Ježíše, jak vyrůstá v muže, která jsi pozorovala, jak využívá svého života mezi lidmi: nauč mě využívat mé dny ve službě církvi a bližním, nauč mě, abych ve svém srdci vždy slyšel jeho laskavou výčitku, vždy kdy toho bude zapotřebí, dobrá Matko, výčitku, že můj čas mi nepatří, protože patří našemu Otci v nebesích.

Dvě lidské ctnosti —pracovitost a píle— splývají v jednu jedinou v úsilí využívat ty hřivny, které dostal každý člověk od Boha. Jsou to ctnosti, které vedou k dobře vykonané práci. Protože práce —už o tom kážu od r. 1928— není žádným prokletím ani trestem za hřích. Kniha Genese o tom mluví ještě před Adamovou vzpourou proti Bohu. Podle Božích plánů měl člověk pracovat a spolupracovat tak na velkém úkolu tvoření.

Pracovitý člověk využívá času, který nejsou peníze, ale Boží oslava. Dělá to, co má, a dělá to s přesvědčením, ne z rutiny nebo aby něčím zaplnil čas, ale jako výsledek pečlivého a promyšleného uvážení. Proto je pilný. Normální použití tohoto slova diligente nám připomíná jeho latinský původ. Slovo diligente pochází ze slovesa diligo, to znamená milovat, oceňovat, volit jako výsledek pečlivé a starostlivé pozornosti. Není pilný ten, kdo pospíchá, ale ten kdo pracuje s láskou a dobře.

Nás Pán jakožto dokonalý člověk si zvolil manuální práci, kterou pečlivě a s vnitřním zaujetím vykonával téměř po celou dobu svého pozemského života. Provozoval řemeslo mezi ostatními obyvateli své vesnice a tato lidská i božská práce nám jasně dokazuje, že všední práce není jen něco bezvýznamného, ale že je to stěžejní záležitost našeho posvěcení, neustálá příležitost, abychom se setkávali s Bohem a velebili ho a chválili prací svého rozumu nebo svých rukou.