Seznam bodů

Možná že mi řekneš: A proč bych se měl snažit? Neodpovím ti já, ale sám svatý Pavel: Kristova láska nás nutí. Celý lidský život nestačí k růstu tvé lásky. Od samých počátků sdružení Opus Dei jsem se snažil neustále opakovat všem velkorysým lidem, aby uváděli ve skutky Kristovo volání: Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem. Poznají nás právě podle toho, protože láska je výchozím bodem veškeré činnosti opravdového křesťana.

Ten, který je vrcholem poctivosti, netvrdí, že poznají jeho učedníky podle poctivosti jejich života. Ten, který je nanejvýš střídmý, ten který dokonce ani nemá, kam by hlavu položil, ten, který se mnoho dní postil na poušti a vyhladověl, neříká apoštolům: poznají vás jako mé vyvolené, protože nejste velcí jedlíci ani pijáci.

Poctivý Kristův život byl —stejně jako vždy bude— políčkem do tváře tehdejší společnosti, stejně jako dnes tak prohnilé. Jeho střídmost bylo dalším šlehnutím biče pro ty, kdo trávili čas na nekonečných hostinách, kdy si po jídle vyvolávali zvracení, aby mohli pokračovat v jídle.

Moji milování bratři —opět hlas svatého Pavla— buďte pevní a nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle pro Pána, vždyť víte, že vaše práce není marná, když ji konáte ve spojení s Pánem. Vidíte? Je to propojení celé řady ctností, které nám pomáhají posvěcovat naši práci: síla, abychom vytrvali v práci přes přirozené obtíže a nenechali se nikdy přemoci vyčerpaností z návalu práce: střídmost, abychom se bez výhrad vydávali a abychom dovedli překonávat pohodlnost a sobectví, spravedlnost, abychom plnili své povinnosti vůči Bohu, společnosti, rodině, kolegům; moudrost, abychom v každém případě poznali, co je vhodné udělat a bez otálení se vrhli do díla… A to všechno, znovu to opakuji, z lásky, s živým a bezprostředním pocitem odpovědnosti za výsledek naší práce a jejího apoštolského dosahu.

Obras son amores y no buenas razones, říká lidové řečení a myslím, že není třeba dodávat nic dalšího.

Pane, dej nám svou milost. Otevři nám dveře do nazaretské dílny, abychom se naučili rozjímat o tobě, tvé svaté Matce Marii i o svatém patriarchovi Josefovi —kterého mám osobně velmi rád a velmi ho uctívám— jak se všichni tři věnujete posvěcující práci. Pohne to jistě naším ubohým srdcem a budeme tě hledat; a najdeme tě v každodenní práci, protože ty si přeješ, abychom z ní udělali dílo pro Boha, dílo lásky.

Umírněnost znamená sebeovládání. Nemůžeme popustit uzdu všemu, co na nás doléhá ať tělesně nebo duševně. Ne všechno, co se může dělat, se má dělat. Je sice pohodlnější nechat se vláčet tak zvanými přirozenými pohnutkami, ale na konci této cesty najdeme jen smutek, osamocenost ve vlastní ubohosti.

Někteří lidé nechtějí nic odmítnout svému žaludku, očím, rukám, odmítají naslouchat těm, kdo jim radí, aby žili čistě. Rozmnožovací pud, který je sám o sobě vznešený, protože má účast na tvůrčí Boží moci, užívají nezřízeně jen pro své sobectví.

Nikdy jsem nemluvil rád o nečistotě. Chci mluvit o ovoci umírněnosti, která dělá z člověka opravdového člověka, který není upoután k bezcenným věcem, které se třpytí jako tretky, které tak ráda krade straky. Takový člověk se dokáže zříci všeho, co škodí jeho duši, a uvědomuje si, že tato oběť je pouze zdánlivá, protože, když žije tak, že leccos obětuje, zbaví se naopak mnoha otrockých závislostí a dokáže se z plného srdce těšit z Boží lásky.

Život pak dostává jasné rysy, nestřídmostí rozmazané, člověk je schopen starat se o druhé, sdílet všechno s ostatními lidmi, věnovat se velkým úkolům. Umírněnost činí člověka střídmým, skromným, chápajícím, dává mu přirozenou mravnost, která je vždy přitažlivá, protože na chování takového člověka je znát rozumné sebeovládání. Umírněnost neznamená omezenost, ale velkorysost. Mnohem více strádání je v nestřídmosti, kdy se srdce člověka zříká samo sebe, aby sloužilo prvnímu, kdo mu nabídne žalostný zvuk plechových kravských zvonců.

Vzpomínám si nyní —jistě někteří z vás jste to ode mne už slyšeli jindy— na sen, který měl jeden spisovatel španělského "zlatého věku". V tomto snu před sebou vidí dvě cesty. Jedna je široká a sjízdná, pohodlná, je na ní hodně hospod a hostinců i jiných zábavných a příjemných míst. Lidé po ní jedou na koních nebo na vozech za hudby a smíchu —pošetilého chechtání— je na ní vidět množství lidí opojených zdánlivou a prchavou rozkoší; tato cesta totiž končí bezednou propastí. Je to cesta lidí světského zaměření, měšťáků: dávají okázale najevo radost, kterou ve skutečnosti ani nepociťují, nenasytně vyhledávají všechno možné pohodlí a rozkoš…, děsí je bolest, odříkání, oběť. Nechtějí nic vědět o Kristově kříži, myslí, že taková věc je jenom pro blázny. Ale oni sami jsou pošetilí: jsou otroky závisti, obžerství, smyslnosti, končí velmi špatně a pozdě si uvědomí, že za jalové nicotnosti promrhali své pozemské i věčné štěstí. Upozorňuje na to i Pán: Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?.

Jiným směrem vede v tomto snu další cesta: je tak úzká a strmá, že po ní nelze jet na koni. Všichni po ní putují pěšky, třeba ani nejdou rovně, ale s klidnou tváří šlapou v trní a vyhýbají se kamenům. Na některých místech zanechávají cáry svých šatů, dokonce někde i cáry kůže. Ale na konci je očekává krásná zahrada, věčné štěstí, nebe. Je to cesta svatých a pokorných, těch, kdo se z lásky k Ježíši Kristu radostně obětují za druhé, je to cesta těch, kdo se nebojí jít do kopce, s láskou nesou svůj kříž, byť vážil sebevíc, protože vědí, že i když je bude tížit, budou zase moci povstat a stoupat dál. Silou těchto poutníků je Kristus.

Vezměme si i jiné příklady z obyčejného života. Svatý Pavel o nich mluví: kdo se chce zúčastnit nějakého závodu, zachovává ve všem zdrženlivost; oni to dělají, aby získali věnec pomíjející, ale my věnec nepomíjející. Stačí, abyste se podívali kolem sebe. Všimněte si, jaké oběti podstupují, ať chtějí či nechtějí, muži i ženy kvůli péči o své tělo, o své zdraví, kvůli ocenění od druhých lidí… Copak nebudeme i my schopni dát se pohnout nesmírnou Boží láskou, tak špatně lidmi opětovanou, a nebudeme umrtvovat to, co je třeba umrtvit, aby naše duše i naše srdce toužilo po Pánu?

Smysl křesťanství je ve svědomí mnoha lidí natolik pokřiven, že když se mluví o umrtvování a o pokání, myslí se tím pouze velké posty a žíněná roucha, o kterých se vypráví v obdivuhodných líčeních ze života svatých. Na začátku této úvahu jsme si jasně řekli, že máme napodobovat Ježíše Krista a že On má být vzorem pro naše jednání. Je pravda, že se připravoval na začátek svého veřejného působení tím, že odešel na poušť, aby se tam postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, ale před tím i potom se cvičil v ctnosti umírněnosti tak přirozeně, že toho jeho nepřátelé využili, aby ho pomluvili, že je žrout a pijan vína, přítel celníků a hříšníků.