Seznam bodů

Často připomínám, že když se k vám obracím a společně hovoříme s Bohem, naším Pánem, vlastně jen pokračuji nahlas ve své modlitbě. I vy byste měli sytit své duše modlitbou, i když, jako například dnes, k vám budu mluvit o tématu, které na první pohled nevypadá příliš vhodně pro láskyplný dialog, kterým by měl být náš rozhovor s Bohem. Říkám ovšem: na první pohled, protože tématem našeho zamyšlení by mělo být všechno, co se děje s námi i v našem okolí.

Budu mluvit o čase, o čase, který plyne. Nechci opakovat známé tvrzení, že o jeden rok více znamená o jeden rok méně… Ani vás nebudu nabádat, abyste se zeptali někoho jiného, co si myslí o plynutí času, protože byste patrně slyšeli odpověď ve stylu: mladost, božský poklad, který odchází, aby se nikdy nevrátil zpět… Samozřejmě nevylučuji, že byste mohli slyšet i jinou úvahu poněkud nadpřirozeného charakteru.

Také se nehodlám zdržovat nostalgickým konstatováním, že život je krátký. Nás křesťany by prchavost pozemského života měla vést k lepšímu využívání času a v žádném případě ne ke strachu z našeho Pána, a už vůbec ne k tomu, abychom se dívali na smrt jako na neblahý konec všeho. Jeden rok, který končí s milostí a milosrdenstvím Božím je dalším krokem, který nás přibližuje k nebi, naší pravé vlasti.

Když myslím na tuto skutečnost, velmi dobře chápu zvolání svatého Pavla v listě do Korintu: tempus breve est , jak je krátký nás život na zemi! V srdci opravdového křesťana znějí tato slova jako výčitka na nedostatek velkorysosti a jako stálá výzva k věrnosti. Opravdu je krátký náš čas, abychom milovali, dávali, činili zadostiučinění. Není proto správné, abychom jím mrhali, ani abychom tento poklad nezodpovědně vyhazovali oknem; neměli bychom promrhat toto období života zde na zemi, které nám Bůh svěřuje.

Když jsem četl dnešní epištolu, viděl jsem Daniela mezi hladovými lvy a bez jakéhokoli pesimismu —nemohu tvrdit, že kdykoli v minulosti bylo lépe, protože každá doba má své klady i své zápory— jsem uvažoval o tom, že i v dnešní době pobíhá na svobodě mnoho takových lvů a my musíme v tomto prostředí žít. Jsou to lvi, kteří hledají, koho by pohltili: tanquam leo rugens circuit quaerens quem devoret.

Jak se vyhneme těmto šelmám? Patrně se nám nestane to, co Danielovi. Nejsem lovec zázraků, ale obdivuji se velké Boží velkoleposti a chápu, že by pro Boha bylo patrně snadnější utišit prorokův hlad nebo předložit mu nějaké jídlo, ale neudělal to. Zařídil to naopak tak, že zázrakem poslal z Judska jiného proroka, Habakuka, který mu donesl jídlo. Nevadilo mu udělat velký zázrak, protože Daniel nebyl v té jámě kvůli sobě, ale kvůli nespravedlnosti přisluhovačů ďábla, protože sloužil Bohu a rozbíjel modly.

My bychom také měli bez neobyčejných zázraků, normálním všedním křesťanským životem rozsíváním pokoje a radosti rozbíjet mnohé modly: modly neporozumění, nespravedlnosti, nevědomosti, tak zvaného lidského sebevědomí, které se obrací zády k Bohu.

Neděste se, ani se nebojte, že se vám stane něco zlého, i když prostředí, ve kterém pracujete, je strašné, horší, než jaké měl Daniel v jámě s oněmi hladovými šelmami. Ale Boží ruka je stále stejně mocná, a kdyby to bylo zapotřebí, udělal by zázrak. Mějte víru! Buďte s láskou, uvědoměle a radostně věrni Kristovu učení, buďte přesvědčeni, že nynější časy nejsou horší než v jiných stoletích a že Pán je stále stejný.

Znal jsem jednoho starého kněze, který sám o sobě tvrdil s úsměvem: já jsem stále tak klidný. A tak bychom se i my měli cítit klidní uprostřed světa, obklopeni hladovými lvy, ale neměli bychom ztrácet pokoj a klid. S láskou, s vírou, s nadějí, a nebudeme zapomínat, že Pán, bude—li to zapotřebí, bude dělat zázraky.