Seznam bodů

Situace služebníka z podobenství, jenž dlužil deset tisíc hřiven (srov. Mt 18, 24), dobře odráží naše postavení před Bohem: také my nemáme čím splatit nesmírný dluh za tolik dobra, které nám Bůh prokazuje. A my ho ještě zvyšujeme vlastními hříchy. I když s nimi budeme odvážně bojovat, nepodaří se nám spravedlivě vrátit všechno, co nám Pán odpustil. Ale co nezmůže lidská spravedlnost, vrchovatě nahradí Boží milosrdenství. Bůh se může slitovat a odpustit nám náš dluh, protože je dobrý,… jeho milosrdenství je věčné (Ž 105, 1).

Jistě si dobře pamatujete, že toto podobenství má i druhou část, kontrastující s první. Služebník, jemuž bylo právě prominuto hodně peněz, se nechce slitovat nad svým druhem, který mu dluží sotva sto denárů. Vidíme, že není vůbec schopen velkorysosti. Přesně řečeno, nikdo mu nebude upírat právo vyžadovat to, co je jeho. Přesto se v nás něco bouří a říká nám, že takové netolerantní jednání je neslučitelné s pravou spravedlností. Není spravedlivé, aby člověk, s nímž se před chvílí jednalo milosrdně a s pochopením, neprojevil vůči svému dlužníkovi alespoň trochu trpělivosti. Spravedlnost není jen přesné dodržování práv a plnění povinností jako v matematice, kde se všechny problémy řeší sčítáním a odečítáním.

Křesťanská spravedlnost je náročnější, vede nás k vděčnosti, vlídnosti, velkorysosti, k věrnému a čestnému přátelství v dobách dobrých i zlých. Křesťanská spravedlnost nás povzbuzuje k tomu, abychom dodržovali zákony a poslouchali právoplatné autority, abychom dokázali radostně napravit svůj omyl, jakmile si ho uvědomíme. A hlavně budeme—li spravedliví, budeme bez velkých řečí plnit své pracovní, rodinné i společenské závazky, usilovat o svá práva, která jsou i našimi povinnostmi.

Nevěřím ve spravedlnost lenochů, protože svým dolce far niente (sladkým nicneděláním - pozn. překl.) - jak se říká v mé milované Itálii - se prohřešují, a často těžce, proti jednomu z nejzákladnějších principů přirozené spravedlnosti: principu práce. Nesmíme zapomínat, že Bůh stvořil člověka, ut operaretur (Gn 2, 15), aby pracoval, a druzí lidé - naše rodina, náš národ, celé lidstvo - závisí i na tom, jak my pracujeme. Moji drazí, jak ubohou představu mají o spravedlnosti lidé, kteří ji redukují na pouhé rozdělování hmotných statků.

Pán se přiblížil nám, lidem a proto máme všichni v srdci touhy po výšinách, toužebné přání vystoupit co nejvýše, konat dobro. Jestliže k tobě nyní mluvím o těchto tvých touhách, je to proto, že chci, abys bezpečně věděl, že to On nám je vložil do srdce: když ho necháš jednat, budeš sloužit, na tom místě, kde právě jsi, jako jeho užitečný nástroj s nečekaným účinkem. Abys ze zbabělosti nezklamal důvěru, kterou Bůh v tebe vkládá, varuj se domýšlivosti, že obtíže, se kterými se setkáš na své křesťanské cestě, budeš naivně podceňovat.

Neměli bychom se zdráhat milosti. Vlečeme v sobě jako důsledek pokleslé přirozenosti něco, co nás nutí k tomu, že se vzpíráme milosti a klademe jí odpor: jsou to rány způsobené prvotním hříchem, podrážděné našimi osobními hříchy. Proto bychom měli směřovat vzhůru, konat takové správné lidské práce —ty každodenní— které vždy ústí do Boží lásky, pokorně, s kajícím srdcem, s důvěrou v Boží pomoc a přitom konat tyto práce s takovým úsilím, jako by všechno záleželo jen na nás.

Dokud člověk bojuje —je to boj, který potrvá už do smrti— nemůže vyloučit, aby se nezvedli mocní vnější i vnitřní nepřátelé. A jako by toho nebylo dost, někdy na tebe dolehnou spáchané hříchy, a snad jich bude i hodně. Říkám ti ve jménu Božím: nezoufej. Kdyby se to stalo —nemusí se to přece stát, ani to snad nebude běžné— využij toho, aby ses více přimkl k Pánu. On si tě přece vyvolil za syna a tak tě neopustí. Dopouští tuto zkoušku, abys více miloval a jasněji si uvědomil jeho stálou ochranu a jeho lásku.

Říkám ti: neklesej na mysli, protože Kristus nám na kříži odpustil a stále nabízí své odpuštění ve svátosti smíření a abychom dosáhli vítězství, vždy máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa.

Směřuj stále kupředu, ať se děje co se děje! Drž se pevně za ruku Pána, vždyť víš, že Bůh neprohrává žádné bitvy. Když se od něho z nějakého důvodu vzdálíš, pokorně začni zase znova, chovej se jako kající marnotratný syn, každý den, dokonce 24 hodin denně. Smiř své kající srdce ve zpovědi, která je skutečným zázrakem Boží lásky. A Pán v této báječné svátosti očistí tvou duši a naplní tě radostí a silou, abys neumdléval ve svém úsilí a obracel se bez ustání k Bohu, i když ti vše bude připadat černé. A také Boží matka, která je i matkou naší, tě bude chránit svou mateřskou péčí a bude upevňovat tvé kroky.

Písmo svaté upozorňuje, že dokonce i spravedlivý sedmkrát padne. Při čtení těchto slov se mé srdce vždy zachvívá láskou a bolestí. Tímto Božským upozorněním nám Pán zase vychází vstříc a mluví k nám o svém nekonečném milosrdenství, o své laskavosti, o své shovívavosti, které nikdy nekončí. Buďte jisti, že Bůh nechce naše chyby, ale zná je a počítá právě s těmito našimi slabostmi, abychom se stali svatými.

Řekl jsem vám, že se mé srdce zachvívá láskou. Dívám se na svůj život a upřímně musím přiznat, že nejsme nic, že nestojím za nic, že nic nedokážu, dokonce, že jsem pouhé nic, ale Bůh je všechno a současně je můj a já jsem jeho, protože mě nezavrhuje, protože se za mne vydal. Viděli jste kdy větší lásku?

Mé srdce se chvěje bolestí, protože zpytuji své jednání a žasnu nad spoustou svých opomenutí. Stačí, abych zpytoval těch několik málo hodin, co jsem dnes na nohou a zjišťuji tolik nedostatku lásky, laskavosti. Opravdu mě rmoutí toto mé chování, ale neztrácím pokoj. Padnu před Bohem na kolena a jasně mu vyložím, jak na tom jsem. A hned dostávám pocit jistoty, že mi pomůže a slyším ve svém srdci, jak mi pomalu opakuje: meus es tu, věděl jsem a vím, jaký jsi, tak jen dál!

Nelze jinak. Když se budeme utíkat neustále k Pánu, poroste naše důvěra, když si budeme ověřovat, že jeho láska i jeho volání trvají neustále: Bůh nás stále miluje. Naděje nám ukazuje, že bez něho nejsme schopni splnit ani tu nejmenší povinnost. ale s ním, s jeho milostí se zajizví naše rány, zaštítíme se jeho pevností, abychom čelili útokům nepřítele, a polepšíme se. Krátce: vědomí, že jsme utvořeni z pouhé hlíny, by nám mělo především pomoci upevnit naši naději v Ježíše Krista.

Ctnost naděje —jistota, že Bůh nad námi vládne se svou prozřetelnou všemohoucností, že nám dává vše potřebné— k nám mluví o nestávající Boží dobrotě k lidem, k tobě, ke mně, Bůh je vždy ochoten nás vyslechnout, protože on nikdy nepřestává naslouchat. Zajímá se o tvé radosti, o tvé úspěchy, o tvou lásku, ale i o tvé starosti, o tvou bolest, o tvé nezdary. A proto v něho nedoufej jen, když ve své slabosti klopýtneš, ale obracej se na svého nebeského Otce a hledej u něho milosrdnou ochranu, když je ti dobře i když se ti nic nedaří. A vědomí, že my sami jsme pouhé nic —a není k tomu zapotřebí ani příliš velké pokory, abychom tuto skutečnost uznali, protože jsme opravdu velké množství nul— se stane nezvratnou jistotou, protože před nulou našeho já bude vepsán Kristus a pak výsledné číslo bude velmi vysoké. Hospodin je má záštita a mé útočiště, koho bych se bál?

Měli byste za vším vidět Boha, měli byste vědět, že On nás vždy očekává, že nás pozoruje a vyžaduje, abychom ho věčně následovali, aniž bychom opustili své místo, které máme na tomto světě. Musíme za ním jít s oddanou bdělostí, s poctivou snahou bojovat, abychom neztratili jeho Božský doprovod.

Měli bychom růst v naději, protože tak se upevní i naše víra, pravá podstata toho, v co doufáme a přesvědčení o věcech, které nevidíme. Měli bychom růst v této ctnosti, to je prosit Pána, aby v nás rozhojnil svou lásku, protože můžeme opravdově doufat v to, co ze všech svých sil milujeme. A milovat Pána stojí za to. Jistě víte stejně dobře jako já, že zamilovaný člověk se odevzdává s jistotou, vstřícně, když srdce bují ve vzájemné shodě. A co boží láska? Nevíte, že Kristus zemřel za každého z nás? Ano, pro toto naše ubohé, malé srdce se Ježíš obětoval, aby je spasil.

Pán k nám často mluví o odměně, kterou nám získal svou smrtí a svým vzkříšením. Já odcházím připravit vám místo. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cílem naší pozemské cesty je nebe. Ježíš Kristus nás předešel a tam ve společenství se Svatou Pannou a svatým Josefem —kterého si velmi vážím— anděly a svatými, čeká na náš příchod.

Vždycky se vyskytovali lidé —i v dobách apoštolů— kteří se snažili křesťanům vzít naději. Káže se o Kristu, že vstal z mrtvých. Ale jak potom mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení mrtvých není? Není-li však žádné vzkříšení mrtvých, nevstal ani Kristus. A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je i naše víra… Skvělé na naší cestě —Ježíš, cesta, pravda a život je, že je bezpečnou zárukou, že skončí ve věčném štěstí, jestliže se od Krista neodloučíme.

S oblibou cituji několik slov, které nám Duch svatý sděluje ústy proroka Isaiáše: discite benefacere, učte se činit dobro. Obvykle používám tuto radu, když se jedná o duchovní zápas, protože se nedá říci, že by křesťanský život byl někdy dokonalý, neboť růst v ctnostech je výsledkem skutečného každodenního úsilí.

Jak se to máme učit v běžném životě, v běžné práci? Za prvé, promyslíme si cíl, kterého chceme dosáhnout a prostředky k tomu potřebné. A potom budeme těchto prostředků používat, jednou, dvakrát,… až si vytvoříme zakořeněný a pevný návyk. Ve chvíli, kdy se něco naučím, objevíme i další věci, které jsme dosud neznali a které se stanou podnětem k tomu, abychom v tomto úsilí pokračovali stále dál, aniž bychom mohli někdy říci, že to už stačí.

Láska k bližnímu je projevem lásky k Bohu. Proto když budeme usilovat o zdokonalení této ctnosti, nemůžeme si stanovit žádnou hranici. Když se jedná o Pána, jedinou mírou je milovat bez míry. Protože jednak mu nikdy nemůžeme být dost vděčni za to, co On pro nás udělal, jednak protože právě Boží láska k lidem se projevuje právě takto: bez míry, bez vypočítavosti, bez hranic.

Ve svém horském kázání dává Ježíš Kristus všem, kdo jsou ochotni mu naslouchat, božské přikázání lásky. A když končí, shrnuje to takto: milujte své nepřátele, prokazujte dobrodiní a půjčujte a nic nečekejte zpět. Vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, neboť On je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.

Milosrdenství není jen nějakým pouhým soucitným postojem: milosrdenství je přebytek lásky, která zároveň přináší i přebytek spravedlnosti. Milosrdenství znamená mít citlivé srdce, lidsky i nadpřirozeně, prodchnuté velkou, obětavou a velkorysou láskou. Svatý Pavel mluví o lásce takto: láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Láska všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všechno vydrží.