Seznam bodů

Budeme rozjímat nad texty dnešní mše svaté, středy pašijového týdne, abychom uměli rozlišit ono správné být roven Bohu od nesprávného být jako Bůh. Budeme mluvit o pokoře, protože pokora je ctnost, která nám pomáhá poznat nejen naši vlastní ubohost, ale i naši velikost.

Naše ubohost je očividně zřejmá. Nemám na mysli přirozenou omezenost: mnoho velkých snů se nikdy neuskuteční třeba jen pro nedostatek času. Mám na mysli to, co děláme špatně, naše pády, pochybení, kterým bychom se mohli vyhnout a nevyhneme se. Neustále pociťujeme svou vlastní nedokonalost, ale někdy se zdá, že je toho moc, naše ubohost se projevuje neobyčejně výrazně, abychom si uvědomili, jak jsme malí a že nestojíme za nic. Co v takovém případě dělat?

Expecta Dominum, důvěřuj v Hospodina, radí nám církev v lásce a víře žij z naděje. Viriliter age, jednej rozhodně, buď silný. Co na tom záleží, že jsme stvořeni z hlíny, když máme svou naději v Bohu? A když člověk někdy upadne nebo klesne —není ovšem nutné, aby k tomu došlo— může dostat lék, tak jako se to děje v běžném životě, když se jedná o naše tělesné zdraví. A může se začít znova.

Všimli jste si, jak v některých rodinách chrání nějakou vzácnou a křehkou věc, na příklad džbán, aby se nerozbila? A jednou ho dítě při hře shodí na zem a tato drahocenná památka se rozbije na několik kusů. Je to velmi nepříjemné, ale ihned se nabízí náprava: jednotlivé kusy se složí dohromady, pečlivě se slepí a po této opravě je džbán pěkný jako dříve.

A když ta věc je z porcelánu nebo z keramiky, obvykle stačí je zadrátovat a zase drží pohromadě. A takto opravená nádoba má zase svůj původní půvab.

Nyní si převedeme tento příklad do duchovního života. Když vidíme svou ubohost, své hříchy, své omyly —i kdyby byly Boží milostí nedůležité— uchylme se k modlitbě a řekněme našemu Pánu: Pane, poskytni mé ubohosti, mé křehkosti, mé rozbité nádobě z hlíny několik drátků— a skrze mou lítost a tvé odpuštění— budu silnější a lepší než dříve. Tuto útěšnou modlitbu bychom měli opakovat vždy tehdy, když se rozbije naše ubohá hliněná nádoba.

Neměli bychom však své křehkosti věnovat příliš mnoho pozornosti, nemělo by nás překvapovat, když zjistíme, že se naše chování kvůli nějaké maličkosti zhoršuje, důvěřujte v Pána, který je vždy ochoten pomoci: Hospodin je mé světlo a má spáse, koho bych se bál? Nikoho. Obracejme se takto s důvěrou k našemu nebeskému Otci a nemějme strach z nikoho a z ničeho.

Vysvoboď mě ode všeho zlého a záludného, co je v člověku. Opět k nám promlouvá text dnešní mše svaté o tom správném být roven Bohu, mluví o tom, z jak špatného těsta jsme utvořeni, staví nám před oči všechny špatné sklony. A potom prosí: emitte lucem tuam, sešli své světlo a pravdu, které mě vedly a převedly na tvou svatou horu. Ani vám nemusím vyprávět, jak jsem byl dojat, když jsem recitoval tato slova mezizpěvu.

Jak bychom měli jednat, abychom dosáhli tohoto správného být roven Bohu? V Evangeliu čteme, že Ježíš nechtěl jít do Judska, protože mu židé ukládali o život. Ten, který svou vůlí mohl odstranit své nepřátele, používal jen lidských prostředků. Ten, který byl Bohem, a stačilo jeho rozhodnutí, aby změnil situaci, nám zanechal nádherné ponaučení: nešel do Judska. Jeho příbuzní mu řekli: odejdi odtud do Judska, aby i tvoji učedníci se obdivovali tvým skutkům, které konáš. Chtěli, aby udělal zázrak. Vidíte? To je ukázka toho být roven Bohu správného i špatného.

Správné být roven Bohu: V tebe nechť doufají —říká Ofertorium— všichni, kdo znají tvé jméno, Hospodina, protože ty nikdy neopouštíš ty, kdo tě hledají. A nastává radost této zadrátované hliněné nádoby, protože jsi nezapomněl na prosby pokorných.

Zbožnost, která vychází ze skutečnosti, že jsme Boží děti, je hluboký postoj duše, který zasahuje celý život člověka: tato zbožnost je přítomna ve všech myšlenkách, ve všech tužbách, ve všech citech. Všimli jste si, jak děti v rodině podvědomě napodobují své rodiče: v gestech, návycích, způsobu chování.

Totéž se děje v chování dobrého Božího dítěte: také dosáhne, aniž ví jak, onoho báječného "být jako Bůh", a to nám pak pomáhá vidět všechno z nadpřirozeného hlediska víry; člověk miluje všechny lidi, jako je miluje náš nebeský Otec, a —a to je to nejdůležitější— dostává stále znovu odvahu v každodenní snaze o to, jak se přiblížit k Pánu. Nezáleží na lidské slabosti, znovu to zdůrazňuji, protože láskyplné ruce našeho Otce jsou připraveny neustále nás pozvedávat.

Jistě jste si všimli, že je velký rozdíl v tom, když upadne malé dítě a když upadne dospělý člověk. Pro děti pád většinou nic neznamená, klopýtnou přece tak často!. A když se objeví pár slziček, otec dítěti vysvětlí: muži přece nepláčou. A tak je cela záležitost vyřízena, dítě snaží svému otci vyhovět.

Ale podívejme se, co se stane, když ztratí rovnováhu dospělý člověk a rozplácne se na zemi jak široký tak dlouhý. Kdyby nám ho nebylo líto, vzbudil by veselí, smích. Ale takový pád by mohl mít i těžké následky, a když se jedná o člověka starého, mohlo by dojít i k nevyléčitelné zlomenině. V duchovním životě bychom měli být všichni quasi modo geniti infantes, jako ty úplně malé děti, které jsou jako z gumy, které dokonce v pádu nacházejí potěšení, protože ihned vstanou a pobíhají dál; protože jim nechybí, když je toho zapotřebí, rodičovská útěcha.

Když se budeme snažit chovat jako oni, pak všechna škobrtnutí, všechny nezdary v duchovním životě —jsou ostatně nevyhnutelné— nikdy nevyústí v hořkost. Budeme na ně reagovat s bolestí, ale ne malomyslně, ale s úsměvem, který pramení jako čistá voda z radosti nad tím, že jsme děti láskyplného, vznešeného, nekonečně moudrého, milosrdného Otce. Za ta léta, co sloužím Pánu, jsem se naučil být malým Božím dítětem. A to žádám i od vás, abyste byli quasi modo geniti infantes, abyste byli děti, které touží po Božím slovu, po Božím chlebu, po Božím pokrmu, po Boží síle, abychom tak mohli jednat jako dospělí křesťané.

Ať jste co nejvíce dětmi! Čím víc, tím líp! Radím vám to ze zkušenosti kněze, který musel mnohokrát povstávat za těch 36 let —jak dlouhá a jak krátká byla! — který se snaží plnit Boží vůli. Vždy mi v tom pomáhalo jedno: že jsem stále dítětem a vrhám se do náruče své Matky a do srdce Krista, svého Pána.

Velké pády, které působí vážné škody na duši a které jsou někdy skoro nenapravitelné, vždy pocházejí z pýchy, že se člověk cítí dospělý, soběstačný. V těchto případech převládá u člověka něco neschopnost poprosit o pomoc toho, kdo mu ji může poskytnout: nejenom Boha, ale třeba přítele, kněze. A takový ubohý člověk, osamocený ve svém neštěstí, ztrácí orientaci a bloudí.

Proto hned teď prosme Boha, aby nikdy nedopustil, abychom se cítili příliš uspokojeni, prosme ho, aby v nás stále rostla touha po jeho pomoci, po jeho slovu, po jeho chlebu, po jeho útěše, po jeho pomoci: rationabile, sine dolo lac concupiscite: podporujte hlad a touhu být jako děti. Věřte, že je to ten nejlepší způsob, jak bojovat proti pýše. Věřte, že je to jediný prostředek na to, aby naše jednání bylo správné, bylo velkorysé, bylo Božské. "Amen, pravím vám: jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do nebeského království"

Znovu si vzpomínám na své mládí, na eucharistické průvody. Jaké to tehdy bylo vyznání víry! Zdá se mi, že dodnes slyším onen liturgický zpěv, cítím vůni kadidla, vidím tisíce a tisíce mužů, každého s velkou svící —která je jako symbol ubohosti— ale s dětským srdcem, muže, který se sotva odváží pozvednout oči na tvář svého otce. "Uznej a pohleď, jak je to zlé a trpké, že opouštíš Hospodina, svého Boha". Obnovme pevné rozhodnutí, že se nikdy neodvrátíme od Pána kvůli nějakým pozemským záležitostem. Obnovujme konkrétními předsevzetími svou touhu po Bohu: jako děti, které uznávají vlastní nedostatečnost a hledají a bez ustání volají svého Otce.

Ale vrátím se teď k tomu, o čem jsem mluvil před tím: je třeba naučit se být jako děti, je třeba naučit se být Božími dětmi. A toto smýšlení zároveň předávat druhým lidem. To způsobí, že i přes svou přirozenou slabost budeme "silni ve víře", bohatí na skutky a na své cestě budeme jisti, že i když se dopustíme jakéhokoliv omylu, i toho nejhoršího, že správně zareagujeme a zase se vrátíme na správnou cestu Božích dětí, která vede tam, kde nás očekává otevřená náruč Boha—Otce.

Kdo z nás se nepamatuje na otcovu náruč? Patrně nebyla tak mazlivá, tak sladká a jemná jako náruč matčina. Ale jeho mohutné, silné paže nás tiskly k sobě vřele a bezpečně, Díky, Pane, za ty tvrdé ruce! Díky, za ty silné ruce. Díky za to jemné a velké srdce. Téměř jsem Ti chtěl vzdát díky i za své omyly. Ale ne, vždyť Ty je přece nechceš! Ale máš pro ně pochopení, promíjíš je a odpouštíš je.

Tuto moudrost od nás Bůh očekává: jako v matematice: uznat, že jsme úplné nuly. Ale náš Otec Bůh nás miluje každého takového, jaký je. Já, který nejsem nic než obyčejný člověk, mám rád každého z vás takového, jaký je. Uvědomte si tedy, jaká je asi Boží láska, abychom tedy bojovali, abychom se snažili uspořádat svůj život podle svého správně formovaného svědomí.

Pán se přiblížil nám, lidem a proto máme všichni v srdci touhy po výšinách, toužebné přání vystoupit co nejvýše, konat dobro. Jestliže k tobě nyní mluvím o těchto tvých touhách, je to proto, že chci, abys bezpečně věděl, že to On nám je vložil do srdce: když ho necháš jednat, budeš sloužit, na tom místě, kde právě jsi, jako jeho užitečný nástroj s nečekaným účinkem. Abys ze zbabělosti nezklamal důvěru, kterou Bůh v tebe vkládá, varuj se domýšlivosti, že obtíže, se kterými se setkáš na své křesťanské cestě, budeš naivně podceňovat.

Neměli bychom se zdráhat milosti. Vlečeme v sobě jako důsledek pokleslé přirozenosti něco, co nás nutí k tomu, že se vzpíráme milosti a klademe jí odpor: jsou to rány způsobené prvotním hříchem, podrážděné našimi osobními hříchy. Proto bychom měli směřovat vzhůru, konat takové správné lidské práce —ty každodenní— které vždy ústí do Boží lásky, pokorně, s kajícím srdcem, s důvěrou v Boží pomoc a přitom konat tyto práce s takovým úsilím, jako by všechno záleželo jen na nás.

Dokud člověk bojuje —je to boj, který potrvá už do smrti— nemůže vyloučit, aby se nezvedli mocní vnější i vnitřní nepřátelé. A jako by toho nebylo dost, někdy na tebe dolehnou spáchané hříchy, a snad jich bude i hodně. Říkám ti ve jménu Božím: nezoufej. Kdyby se to stalo —nemusí se to přece stát, ani to snad nebude běžné— využij toho, aby ses více přimkl k Pánu. On si tě přece vyvolil za syna a tak tě neopustí. Dopouští tuto zkoušku, abys více miloval a jasněji si uvědomil jeho stálou ochranu a jeho lásku.

Říkám ti: neklesej na mysli, protože Kristus nám na kříži odpustil a stále nabízí své odpuštění ve svátosti smíření a abychom dosáhli vítězství, vždy máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa.

Směřuj stále kupředu, ať se děje co se děje! Drž se pevně za ruku Pána, vždyť víš, že Bůh neprohrává žádné bitvy. Když se od něho z nějakého důvodu vzdálíš, pokorně začni zase znova, chovej se jako kající marnotratný syn, každý den, dokonce 24 hodin denně. Smiř své kající srdce ve zpovědi, která je skutečným zázrakem Boží lásky. A Pán v této báječné svátosti očistí tvou duši a naplní tě radostí a silou, abys neumdléval ve svém úsilí a obracel se bez ustání k Bohu, i když ti vše bude připadat černé. A také Boží matka, která je i matkou naší, tě bude chránit svou mateřskou péčí a bude upevňovat tvé kroky.