Seznam bodů

Jeden současný světský způsob myšlení i jiné další názory, které bychom mohli nazvat pietistické, se shodují v tom, že nepovažují křesťana za dokonale plnohodnotného člověka. Podle přívrženců prvního způsobu myšlení by požadavky evangelia udusily všechny lidské vlastnosti, podle zastánců druhého názoru by pokleslá přirozenost ohrožovala čistotu víry. Výsledek je stejný: neznat hluboké tajemství Kristova Vtělení, nevědět, že Slovo se stalo tělem, člověkem, a přebývalo mezi námi.

Moje lidská, křesťanská i kněžská zkušenost mi ukazuje pravý opak: neexistuje lidské srdce, i kdyby bylo sebevíc zabředlé v hříchu, které by v sobě neskrývalo, jako řeřavý uhlík v popelu, nějakou jiskřičku ušlechtilosti. A když jsem na takové srdce zaklepal, důvěrně a ohleduplně, a oslovil jsem je Kristovým učením, vždy vstřícně odpovídalo.

Na tomto světě se na Boha mnoho lidí neobrací; někteří lidé snad ani neměli příležitost slyšet božské učení nebo na ně zapomněli. Ale po lidské stránce jsou tito lidé upřímní, poctiví, soucitní, čestní. A odvažuji se tvrdit, že ten kdo má takové dobré vlastnosti, je na nejlepší cestě, aby byl velkodušný i vůči Bohu, protože přirozené lidské ctnosti jsou základem ctností nadpřirozených.

Je pravda, že osobní dobré vlastnosti ke spáse nestačí, nikdo nebude spasen bez Kristovy milosti. Ale když je člověk přirozeně čestný, Bůh mu k sobě ulehčí cestu a ten člověk může se stát svatým, —protože byli pokřtěni a přijímají i další svátosti— ale kteří se chovají nepoctivě, falešně, neupřímně, pyšně… A pak najednou upadnou. Připadají nám jako hvězdy, které na okamžik zazáří a najednou se neodvratně zřítí dolů.

Jako odpovědní Boží synové si musíme být vědomi toho, že Bůh chce, abychom byli po lidské stránce dobří. Ať se hlava dotýká nebe, ale nohy ať stojí pevně na zemi. Žít křesťansky neznamená přestat být člověkem nebo se vzdát snahy o získání těch dobrých vlastností, které mají někteří lidé, i když neznají Krista. Pro každého křesťana má velkou cenu spasitelná krev našeho Pána, který chce —znovu ti zdůrazňuji— abychom byli po lidské i nadpřirozené stránce dokonalí a neustále se snažili napodobovat Jeho, toho, který je perfectus Deus, perfectus homo.

Nejsem schopen stanovit, která je hlavní lidská ctnost, záleží to na různých hlediscích. A kromě toho je taková otázka zbytečná, protože nezáleží na tom, abychom pěstovali tu či onu ctnost, je třeba usilovat o to, abychom měli pokud možno všechny dobré vlastnosti. Všechny ctnosti se navzájem prolínají a tak snaha o to, abychom byli upřímní, působí, že jsme i spravedliví, veselí, vyrovnání.

Také nejsem schopen pochopit takový způsob uvažování, který rozlišuje ctnosti osobní a ctnosti společenské. Neexistuje žádná ctnost, která by připouštěla sobectví, každá ctnost nutně prospívá jak naší duši, tak duším našich bližních. Žádný člověk, Boží syn, nemůže chápat svůj život jen jako pečlivou přípravu své životní dráhy. Všichni bychom měli být spolu spojeni, a v řádu milosti, spojeni přece jsme, nadpřirozenými, svazky společenství svatých.

Současně bychom měli uvážit, že rozhodnost a odpovědnost spočívají na osobní svobodě každého jednotlivce, a proto jsou tyto ctnosti v podstatě osobní. Ale v zápase lásky nikdo nebojuje sám —nikdo není volným veršem, jak často opakuji, nějakým způsobem si všichni pomáháme nebo si škodíme. Všichni jsme články téhož řetězu. Pros nyní se mnou Boha, našeho Pána, aby tento řetěz ukotvil ve svém Srdci, dokud nepřijde den, kdy na něho budeme hledět v nebi tváří v tvář.

Když křesťan usiluje o získání těchto ctností, jeho duše je připravena pro účinné přijetí milosti Ducha Svatého. A tyto přirozené lidské ctnosti jsou posilovány působením Ducha Svatého. Třetí Božská osoba —sladký host naší duše — nám uděluje své dary: dar moudrosti, rozumu, rady, síly, vědění, zbožnosti, bázně Boží.

Na takovém člověku je pak vidět radost a pokoj, radostný pokoj, vnitřní radost i lidská radost. Když se domníváme, že se všechno před našima očima hroutí, nehroutí se nic, protože, ty jsi přece moje záštita, Bože. Jestliže v naší duši přebývá Bůh, pak všechno ostatní, by se to zdálo sebedůležitější, je jenom nepodstatné pomíjivé, a naopak my jsme získali to, co je trvalé.

Duch Svatý nám pomáhá darem zbožnosti, abychom se s jistotou považovali za Boží děti. A Boží děti přece nemají důvod ke smutku. Smutek je jakási zplodina sobectví, budeme—li žít pro Boha, budeme radostní, i když budeme vidět své chyby a nedostatky. Radost vejde i do života modlitby, takže se nakonec dáme do zpěvu, protože milujeme a zpěv je přece projevem zamilovaných.

Když budeme takto žít, budeme tím usilovat o pokoj ve světě, budeme ukazovat druhým lidem, že sloužit Bohu znamená radost, protože Bůh miluje radostného dárce. Křesťan žije ve společnosti jako každý jiný člověk, ale z jeho srdce tryská radost člověka, který s neustálou pomocí milosti je ochoten plnit vůli Otce. A nepociťuje to jako nějakou oběť, ani se necítí nijak ponižovaný nebo omezovaný. Jde se vztyčenou hlavou, protože je člověk a Boží syn.

Naše víra přikládá velký význam těm ctnostem, které by žádný člověk neměl zanedbávat. Nikdo by neměl překonat křesťana v lidskosti. Proto ten, kdo následuje Krista, je schopen —ne pro své vlastní zásluhy, ale skrze Boží milost— sdělovat svém bližním to, co oni často jen tuší, ale nejsou schopni to pochopit, že totiž pravé štěstí, opravdová služba bližním prochází jen Srdcem našeho Vykupitele, který je perfectus Deus, perfectus homo.

Utíkejme se k naší Matce Marii, nejdokonalejšímu tvoru, který kdy vyšel z Božích rukou. Prosme ji, aby z nás udělala dobré lidi a aby ty přirozené lidské ctnosti napojené na život milosti, se staly nejlepší pomocí pro ty, kdo s námi ve světě pracují za pokoj a štěstí všech lidí.

Ať jste co nejvíce dětmi! Čím víc, tím líp! Radím vám to ze zkušenosti kněze, který musel mnohokrát povstávat za těch 36 let —jak dlouhá a jak krátká byla! — který se snaží plnit Boží vůli. Vždy mi v tom pomáhalo jedno: že jsem stále dítětem a vrhám se do náruče své Matky a do srdce Krista, svého Pána.

Velké pády, které působí vážné škody na duši a které jsou někdy skoro nenapravitelné, vždy pocházejí z pýchy, že se člověk cítí dospělý, soběstačný. V těchto případech převládá u člověka něco neschopnost poprosit o pomoc toho, kdo mu ji může poskytnout: nejenom Boha, ale třeba přítele, kněze. A takový ubohý člověk, osamocený ve svém neštěstí, ztrácí orientaci a bloudí.

Proto hned teď prosme Boha, aby nikdy nedopustil, abychom se cítili příliš uspokojeni, prosme ho, aby v nás stále rostla touha po jeho pomoci, po jeho slovu, po jeho chlebu, po jeho útěše, po jeho pomoci: rationabile, sine dolo lac concupiscite: podporujte hlad a touhu být jako děti. Věřte, že je to ten nejlepší způsob, jak bojovat proti pýše. Věřte, že je to jediný prostředek na to, aby naše jednání bylo správné, bylo velkorysé, bylo Božské. "Amen, pravím vám: jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do nebeského království"

Znovu si vzpomínám na své mládí, na eucharistické průvody. Jaké to tehdy bylo vyznání víry! Zdá se mi, že dodnes slyším onen liturgický zpěv, cítím vůni kadidla, vidím tisíce a tisíce mužů, každého s velkou svící —která je jako symbol ubohosti— ale s dětským srdcem, muže, který se sotva odváží pozvednout oči na tvář svého otce. "Uznej a pohleď, jak je to zlé a trpké, že opouštíš Hospodina, svého Boha". Obnovme pevné rozhodnutí, že se nikdy neodvrátíme od Pána kvůli nějakým pozemským záležitostem. Obnovujme konkrétními předsevzetími svou touhu po Bohu: jako děti, které uznávají vlastní nedostatečnost a hledají a bez ustání volají svého Otce.

Ale vrátím se teď k tomu, o čem jsem mluvil před tím: je třeba naučit se být jako děti, je třeba naučit se být Božími dětmi. A toto smýšlení zároveň předávat druhým lidem. To způsobí, že i přes svou přirozenou slabost budeme "silni ve víře", bohatí na skutky a na své cestě budeme jisti, že i když se dopustíme jakéhokoliv omylu, i toho nejhoršího, že správně zareagujeme a zase se vrátíme na správnou cestu Božích dětí, která vede tam, kde nás očekává otevřená náruč Boha—Otce.

Kdo z nás se nepamatuje na otcovu náruč? Patrně nebyla tak mazlivá, tak sladká a jemná jako náruč matčina. Ale jeho mohutné, silné paže nás tiskly k sobě vřele a bezpečně, Díky, Pane, za ty tvrdé ruce! Díky, za ty silné ruce. Díky za to jemné a velké srdce. Téměř jsem Ti chtěl vzdát díky i za své omyly. Ale ne, vždyť Ty je přece nechceš! Ale máš pro ně pochopení, promíjíš je a odpouštíš je.

Tuto moudrost od nás Bůh očekává: jako v matematice: uznat, že jsme úplné nuly. Ale náš Otec Bůh nás miluje každého takového, jaký je. Já, který nejsem nic než obyčejný člověk, mám rád každého z vás takového, jaký je. Uvědomte si tedy, jaká je asi Boží láska, abychom tedy bojovali, abychom se snažili uspořádat svůj život podle svého správně formovaného svědomí.