Seznam bodů

Nedojímá nás, že apoštol Jan, již ve velmi pokročilém věku, nás ve většině svých listů nabádá, abychom jednali podle tohoto Božského učení? Láska, kterou se mají křesťané navzájem milovat, pochází z Boha, který je Láska. Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska. Všímá si bratrské lásky, vždyť skrze Krista jsme se stali Božími dětmi: Hleďte, jak velikou nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme.

Naléhá na naše svědomí, aby citlivěji reagovalo na Boží milost, a klade zvláštní důraz na to, že jsme dostali zvláštní důkaz Otcovy lásky k lidem: v tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. Pán se chápe iniciativy, vychází nám vstříc. Dal nám tento příklad, abychom spolu s ním sloužili druhým, abychom —rád to opakuji stále znovu— velkoryse položili své srdce na zem, aby po něm lidé mohli jít a šli po měkkém, aby se jim tak usnadnilo jejich úsilí. Měli bychom se takto chovat, protože jsme děti stejného Otce, toho Otce, který neváhal a dal nám svého milovaného Syna.

O jakou lásku se jedná? Písmo svaté mluví o dilectio, aby bylo jasno, že se nejedná pouze o soucit. Vyjadřuje totiž spíše pevné rozhodnutí vůle. Latinský výraz dilectio pochází ze slova electio, od slova volit. Já bych dodal, že milovat křesťansky znamená chtít milovat, pro Krista být odhodlán usilovat o dobro lidí bez jakéhokoliv rozlišování, a získat pro ně především to nejlepší: aby poznali Krista a zamilovali si ho.

Pán na nás naléhá: milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Nemusíme nutně pociťovat lidské sympatie k lidem, kteří by nás odmítli, kdybychom se k nim chtěli přiblížit. Ale Ježíš od nás vyžaduje, abychom jim neopláceli zlem zlo, abychom nepromarnili žádnou příležitost těmto lidem radostně sloužit, i když nás to něco stojí, abychom je zahrnovali stále do svých modliteb.

Tato dilectio, tato křesťanská láska, je vřelejší, když se týká bratří ve víře, a hlavně těch, kdo z Boží vůle s námi sdílejí život. Jsou to rodiče, manžel, manželka, děti a sourozenci, přátelé, kolegové, sousedé. Kdyby tento cit, tato ušlechtilá a čistá lidská láska podřízená Bohu a na něm založená neexistovala, neexistovala by ani křesťanská láska.

Jedním z hlavních projevů lásky je pokora. Když se upřímně považujeme za pouhé nic, když chápeme, že bez Boží pomoci i ten nejslabší a nejhorší člověk by byl lepší než my, když jsme si vědomi toho, že jsme schopni všech možných chyb i všech možných ohavností, když jsme si vědomi toho, že jsme hříšníci, i když usilovně bojujeme, abychom se zbavili tolika nevěrností, jak potom můžeme smýšlet špatně o ostatních lidech? Jak bychom mohli živit ve svém srdci fanatismus, nesnášenlivost či povýšenost?

Pokora nás povede jako za ruku k co nejlepšímu jednání k bližním: to je všechny chápat, umět žít v míru se všemi lidmi, všem odpouštět, nevytvářet žádné hranice ani přehrady, jednat —vždy! — jako nástroj po jednotě s bližními, po vzájemném respektování práv každého člověka. Tento ohled k druhým může pak přerůst v pravé bratrství, které obráží stopu toho nejcennějšího v našem životě: jestliže jsme Boží děti, bratrství se neomezuje jen na nějakou frázi ani to není žádný planý ideál: je to ideál sice obtížný, ale dosažitelný.

My křesťané musíme ukázat všem lidem cynickým, skeptický, chladným i bázlivým, že taková láska je možná. Bude to snad těžké, protože člověk byl stvořen svobodný a záleží na něm, zda se v marném a trpkém odporu postaví proti Bohu nebo ne. Ale je to možné a je to i reálné, protože takové jednání plné lásky je nutně důsledkem lásky Boží a lásky k Bohu. Když všichni, ty i já, milujeme, miluje i Ježíš Kristus. A tak pochopíme celou hloubku a užitečnost bolesti, oběti, odevzdanosti v každodenním spolužití s druhými lidmi.