Seznam bodů

Všichni, vy i já, jsme součástí Kristovy rodiny, protože nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti. Toto vyvolení, kterého se nám dostalo zdarma od Boha, nás vede k přesně určenému cíli: osobní svatosti, jak nám neustále opakuje sv. Pavel: haec est enim voluntas Dei: sanctificatio vestra — to je vůle Boží: vaše posvěcení—. Abychom tohoto cíle dosáhli, jsme všichni v ohradě svého Mistra.

Stále mi přichází na mysl, jak jsem se před mnoha lety šel pomodlit do katedrály ve Valencii a stavil jsem se u náhrobku ctihodného Ridaury. Vyprávěli mi tehdy, že když se tohoto kněze, když už byl velmi starý, ptali: Kolik máte roků?, velmi přesvědčivě odpovídal: Těch, co sloužím Bohu, hodně málo. Mnozí z vás si jistě mohou spočítat na prstech jedné ruky, kolik je to let, co jste se rozhodli žít s naším Pánem, sloužit mu ve světě, ve svém prostředí, svou prací nebo ve svém povolání. Nijak zvlášť na tom nezáleží, ale naopak záleží na tom, abychom měli ve svém srdci pevnou jistotu, že výzva ke svatosti, určená Ježíšem Kristem všem lidem bez rozdílu, vyžaduje od každého člověka, aby se zdokonaloval v duchovním životě, aby se denně cvičil v křesťanských ctnostech, a to ne jen tak ledajak, povrchně, musíme se o to snažit opravdově, až hrdinsky, v nejsilnějším a kategorickém smyslu toho slova.

Cíl, který se vám snažím ukázat, lépe řečeno cíl, který Bůh ukazuje všem lidem, není jen nějakým přeludem nebo nedosažitelným ideálem, mohl bych vám vyprávět o mnoha příkladech obyčejných žen a mužů, jako jste vy, kteří se setkali s Ježíšem, který je mezi námi quasi in oculto vskrytu, na zdánlivě nejobyčejnějších místech, a rozhodli se ho následovat; s láskou na sebe vzali každodenní kříž. V dnešní době všeobecného úpadku, ochabnutí a malomyslnosti, nevěrectví a zmatků mi připadá stále aktuálnější ono prosté a hluboké přesvědčení, které se od počátků svého kněžského působení snažím sdělit celému lidstvu, a sice to, že tyto světové krize jsou krizemi svatých.

Když přemýšlíme o slovech Našeho Pána: Sám sebe za ně posvěcují, aby i oni byli posvěceni v pravdě, vidíme jasně jediný cíl: máme se posvěcovat a máme být svatí, abychom posvěcovali. Jako jemné pokušení nás patrně napadne myšlenka, že jen málo nás je rozhodnuto odpovědět na tuto Boží výzvu, kromě jiného i proto, že se považujeme za prostředníky velmi málo významné. Je to pravda, je nás málo ve srovnání s ostatním lidstvem a osobně nestojíme za nic, ale Mistrovo ujištění zní jasně: křesťan je světlem, solí kvasem světa a malý kousek kvasu prokvasí celé těsto. Proto jsem vždy hlásal, že nás musí zajímat duše všech lidí, naprosto všech, bez jakéhokoliv rozlišení. Máme přece jistotu, že Ježíš Kristus nás vykoupil všechny, a přes naši osobní neschopnost nás chce jen několik málo využít, abychom toto vykoupení hlásali.

Pravý Kristův učedník nebude nikdy s nikým jednat špatně, omyl nazve omylem, ale toho, kdo se mýlí, musí opravit s láskou, jinak mu nepomůže, nemůže ho posvětit. Je třeba, abychom jim byli bratry. A jak radil sv. Jan z Kříže, vždy dávali lásku tam, kde není láska, aby tam pak byla láska, i v takových zdánlivě nedůležitých situacích, které nám poskytuje naše práce v zaměstnání a rodinné i společenské vztahy. Proto všichni, ty i já, využijeme i těch nejbanálnějších příležitostí, které se vyskytnou v našem okolí, abychom je posvěcovali, abychom posvěcovali sebe a posvěcovali ty, kdo s námi sdílejí každodenní starosti. A pak pocítíme ve svém životě sladkost a podmanivost břemena díla spoluvykoupení.

V této chvíli před Pánem uvedu ještě něco, co jsem použil už před lety, ale co má stále aktuální platnost. Vybral jsem si tehdy několik úvah Terezy z Avily: všechno, co není pro Boha, je ničím a méně než ničím. Chápete, proč člověk ztrácí pokoj a vyrovnanost, když se vzdálí od svého cíle, když zapomene, že Bůh ho stvořil ke svatosti? Snažte se tedy, abyste nikdy neztratili tento nadpřirozený smysl, ani při zábavě nebo odpočinku, tak důležitém v životě každého člověka jako jeho práce.

Ve svém povolání můžete dosáhnout špičkového výkonu, ve svém svobodném podnikání můžete dosáhnout skvělých úspěchů, ale jestliže zanedbáte tento nadpřirozený smysl, který musí předcházet každou lidskou práci, budete na své cestě jen žalostně bloudit.

Ale vraťme se k našemu tématu. Už jsem vám říkal, že můžete dosáhnout těch nejvýraznějších úspěchů ve společnosti, ve veřejné činnosti, ve svém povolání, ale jestliže zanedbáte svůj duchovní život a odloučíte se od Boha, nakonec ztroskotáte. Před Bohem, a to je to nejdůležitější, dosáhne vítězství ten, kdo usiluje o to, aby jednal jako opravdový křesťan. Neexistuje žádné polovičaté řešení. Sami jistě znáte tolik lidí, kteří by z lidského hlediska měli být velmi šťastni, a přesto jsou neklidní a zatrpklí, zdá se, že překypují radostí, ale dotkneš se jejich duše a objeví se zatrpklost, hořká jako žluč. Nikomu z nás se nic takového nestane, jestliže se opravdu budeme stále snažit plnit Boží vůli, oslavovat Boha, chválit ho a šířit jeho království mezi všemi lidmi.

Jako náš Pán, i já mluvím velmi rád o loďkách a sítích, abychom z těchto evangelních příběhů získali poučení a správná předsevzetí. Sv. Lukáš nám vypráví, že na břehu Genezaretského jezera prali a spravovali sítě nějací rybáři. Ježíš přistoupí k těmto lodím na břehu, vstoupí na jednu z nich, Šimonovu. Pán vstupuje velmi přirozeně i do loďky každého z nás, aby nám zkomplikovat život, jak se často vyčítavě říká. Vás i mě potkal Pán na naší cestě, aby nám zkomplikoval —s taktem a láskou— život.

Když přestal mluvit z Petrovy lodě, obrací se k rybářům: "duc in altum, et laxate retia vestra in capturam" , zajeďte na hlubinu a spusťte sítě k lovení! Oni poslechnou tato Kristova slova a zahrnou velké množství ryb. A Ježíš se dívá na Petra, který stejně jako Jakub a Jan, nevychází z úžasu, a vysvětluje mu: Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi. A oni přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.

Tvoje loďka —tvé nadání, tvé touhy, tvé úspěchy— to vše nebude k ničemu, jestliže to nedáš k disposici Ježíši Kristu, jestliže nedovolíš, aby On mohl do ní svobodně vstoupit, jestliže si z ní uděláš modlu. Jestliže na své lodičce zůstaneš sám, jestliže pohrdneš Pánem, pak v nadpřirozeném ohledu spěješ k jistému ztroskotání. Pouze jestliže přijmeš a budeš vyhledávat přítomnost a řízení našeho Pána, zachráníš se před životními bouřemi a nezdary. Vlož všechno do Božích rukou, ať tvé myšlenky, všechna dobrodružství, která si představuješ, tvé ušlechtilé snahy, tvé čisté lásky, procházejí Kristovým srdcem. Jinak, dříve či později půjde loďka ke dnu i s tvým sobectvím.

Když svolíš, aby tvou loďku řídil Bůh, aby se stal jejím pánem, získáš velkou jistotu. I když se bude zdát, že tam není, že usnul, že se nestará, i když v naprosté tmě propukne bouře. Sv. Marek vypráví, že v podobné situaci se ocitli i apoštolové; Ježíš, když viděl, jak se namáhají s veslováním, protože vanul vítr proti nim, k ránu šel k nim, kráčel po moři… Vzmužte se, to jsem já, nebojte se. Vstoupil k nim na loď a vítr ustal.

Drazí synové, na světě, se děje tolik věcí… Mohl bych vyprávět o trápení, utrpení, špatném zacházení, mučení, dokonce i o hrdinství mnoha lidí. Máme dokonce dojem, že Ježíš spí, že nás neslyší. Ale sv. Lukáš vypráví, jak se Pán chová ke svým apoštolům: zatím co se -učednici- plavili, usnul. Tu se snesla na jezero větrná bouře, vlny se hnaly přes ně a octli se v nebezpečí. Přestoupili proto k němu, budili ho a volali: Mistře, hyneme! Probudil se, pohrozil větru a rozbořeným vlnám, i ustaly a zavládlo ticho. Jim pak řekl: Kde je vaše víra?

Jestliže se mu dáme, on se dá nám. Je jen třeba mít v našeho Mistra naprostou důvěru, je třeba odevzdat se mu velkoryse do rukou, dát mu najevo svými činy, že naše loďka je jeho, že chceme, aby se vším, co máme, nakládal podle svého.

Končím a prosím o přímluvu svatou Pannu Marii: ať žijeme z víry, jsme vytrvalí v naději, ať setrváváme spojeni s Ježíšem Kristem, ať ho opravdově milujeme, ať s radostí prožíváme dobrodružství Lásky, protože jsme přece zamilovaní do Boha, ať necháme Krista vstoupit do naší ubohé loďky a ať zmocní našeho srdce jako Pán a Bůh, ať mu upřímně dáváme najevo, že se budeme neustále snažit vyhledávat jeho přítomnost, ve dne v noci, protože on nás povolal k víře: ecce ego quia vocasti me, a my jsme šli do jeho ovčince za hlasem Dobrého Pastýře, s jistotou, že pouze v jeho stínu najdeme opravdové časné i věčné štěstí.

Dojímá nás do hloubi duše, když pozorně nasloucháme slovům sv. Pavla: To je vůle Boží: vaše posvěcení! (Sol 4,3) Dnes si to opět připomínám a chtěl bych to připomenout i vám a všem lidem. To je Boží vůle, abychom byli svatí.

K tomu, abychom mohli lidem přinášet pravý pokoj, abychom proměnili zemi, abychom ve světě a skrze věci tohoto světa hledali Boha, je nezbytné, abychom byli svatí. Když hovořím s lidmi z různým zemí a z nejrozmanitějšího společenského prostředí, často se mě tito lidé ptají: A co řeknete nám, ženatým a vdaným? A co nám, co pracujeme na poli? A co vdovám? A co mladým?

Důsledně na to odpovídám, že mám jen jediný recept. A obvykle zdůrazňuji, že náš Pán přece hlásal radostnou zvěst všem lidem bez rozdílu. Jeden recept a jeden pokrm. Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo (Jan 4,34). Každého Bůh povolává ke svatosti, od každého vyžaduje, aby měl lásku. Ať jsme mladí nebo staří, svobodní nebo žijeme v manželství, zdraví nebo nemocní, vzdělaní nebo nevzdělaní, ať pracujeme kdekoli, ať jsme kdekoli. Existuje jen jediný způsob jak růst v důvěrném přátelství s Bohem: mluvit s ním v modlitbě, hovořit s ním, projevovat mu upřímně a srdečně svoji lásku.

Mluvit s Bohem