Seznam bodů

Když svolíš, aby tvou loďku řídil Bůh, aby se stal jejím pánem, získáš velkou jistotu. I když se bude zdát, že tam není, že usnul, že se nestará, i když v naprosté tmě propukne bouře. Sv. Marek vypráví, že v podobné situaci se ocitli i apoštolové; Ježíš, když viděl, jak se namáhají s veslováním, protože vanul vítr proti nim, k ránu šel k nim, kráčel po moři… Vzmužte se, to jsem já, nebojte se. Vstoupil k nim na loď a vítr ustal.

Drazí synové, na světě, se děje tolik věcí… Mohl bych vyprávět o trápení, utrpení, špatném zacházení, mučení, dokonce i o hrdinství mnoha lidí. Máme dokonce dojem, že Ježíš spí, že nás neslyší. Ale sv. Lukáš vypráví, jak se Pán chová ke svým apoštolům: zatím co se -učednici- plavili, usnul. Tu se snesla na jezero větrná bouře, vlny se hnaly přes ně a octli se v nebezpečí. Přestoupili proto k němu, budili ho a volali: Mistře, hyneme! Probudil se, pohrozil větru a rozbořeným vlnám, i ustaly a zavládlo ticho. Jim pak řekl: Kde je vaše víra?

Jestliže se mu dáme, on se dá nám. Je jen třeba mít v našeho Mistra naprostou důvěru, je třeba odevzdat se mu velkoryse do rukou, dát mu najevo svými činy, že naše loďka je jeho, že chceme, aby se vším, co máme, nakládal podle svého.

Končím a prosím o přímluvu svatou Pannu Marii: ať žijeme z víry, jsme vytrvalí v naději, ať setrváváme spojeni s Ježíšem Kristem, ať ho opravdově milujeme, ať s radostí prožíváme dobrodružství Lásky, protože jsme přece zamilovaní do Boha, ať necháme Krista vstoupit do naší ubohé loďky a ať zmocní našeho srdce jako Pán a Bůh, ať mu upřímně dáváme najevo, že se budeme neustále snažit vyhledávat jeho přítomnost, ve dne v noci, protože on nás povolal k víře: ecce ego quia vocasti me, a my jsme šli do jeho ovčince za hlasem Dobrého Pastýře, s jistotou, že pouze v jeho stínu najdeme opravdové časné i věčné štěstí.

Opakuji vám: neschvaluji žádné jiné otroctví než otroctví Boží lásky. A to z toho důvodu, jak už jsem o tom mluvil jindy, že náboženství je tou největší vzpourou člověka, který nechce žít jako zvíře, který není spokojen, nemá klid, jestliže nemůže uctívat a jestliže ani nezná svého stvořitele. Chci, abyste se bouřili proti všemu, co vás svazuje, abyste byli svobodni, protože chci, abyste byli Božími dětmi. Otroctví nebo Boží synovství, to je to, co ve svém životě musíme volit. Buď Boží děti, nebo děti pýchy, smyslnosti, onoho skličujícího sobectví, ve kterém se, jak se zdá, zmítá tolik lidí.

Boží láska nám ukazuje cestu pravdy, spravedlnosti, dobra. Když se rozhodneme Pánu odpovědět: moje svoboda patří tobě, budeme osvobozeni ode všech řetězů, které nás poutaly k bezvýznamným věcem, k nicotným záležitostem, k ubohým ctižádostem. A svoboda —poklad nedozírné ceny, drahocenná perla, kterou by bylo smutné házet vepřům, se využije k tomu, abychom se učili znát dobro.

To je báječná svoboda Božích dětí. Křesťané nerozhodní a závistiví, zbabělí vůči nevěrectví těch, kdo nepřijali Boží slovo, by ukázali, že mají velmi špatné představy o naší víře. Jestliže budeme věrně plnit Kristův zákon, jestliže se budeme o to snažit, ne vždy se nám to podaří, zjistíme, že máme báječnou odvahu ducha, která nepotřebuje jít hledat někam jinam smysl té nejplnější lidské důstojnosti.

Naše víra není žádným břemenem ani omezením. Projevoval by špatnou představu o křesťanství ten, kdo by takto uvažoval. Když se rozhodujeme pro Boha, nic neztrácíme, ale naopak všechno získáváme. Kdo za cenu své duše zachová svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mou lásku, nalezne ho.

Vytáhli jsme si dobrou kartu, na kterou se vyhrává, vyhráli jsme první cenu. Až nám bude něco bránit, abychom tyto věci viděli takto jasně jako teď, zpytujme své svědomí: snad je tu malá víra, nedostatečný osobní vztah k Bohu, nedostatečný život modlitby. Měli bychom prosit Pána, aby —skrze jeho i naši Matku Pannu Marii— rozmnožil naši lásku, aby nám dal zakusit příjemnost své přítomnosti, protože pouze, když milujeme, můžeme dojít plné svobody, takové, která nechce, abychom kdy opustili, po celou věčnost, předmět své lásky.

Přirozenost a jednoduchost jsou dvě báječné lidské ctnosti, které působí, že člověk je otevřen pro přijetí Kristova poselství. A naopak, všechno, co je nějak zamotané, komplikované, všechno piplání vlastní osoby staví zeď, která často brání uslyšet Boží hlas. Vzpomeňte si, co Kristus vrhá do tváře farizeům: uzavřeli se do svého pokřiveného světa, který vyžaduje platit desátky z máty, z kopru a kmínu, ale zanedbávají to, co je důležitější, spravedlnost a věrnost, pečují o to, aby cedili všechno, co pijí, aby neprošel ani komár, ale polykají velblouda.

Ne. Ani ušlechtilý život člověka, který nezaviněně nezná Ježíše Krista, ani život křesťana by neměl být nějak zvláštní, podivný. Všechno, o čem jsme dnes mluvili, vede k jednomu závěru: Ten, kdo se snaží o poctivost, pravdivost, upřímnost, statečnost, mírnost, velkodušnost, vyrovnanost, spravedlnost, pracovitost nebo trpělivost, je opravdovým člověkem. Jednat takto je nesnadné, ale nikdy by to nemělo být podivné. Kdyby se však někdo podivoval, bylo by to, protože se dívá kalným zrakem, zamlženým zbabělostí, nedostatkem statečnosti.

Nevěřte ani trochu těm, kdo tvrdí, že ctnost pokory znamená lidské pokoření nebo věčné odsouzení ke smutku. Cítit se jako zadrátovaná hliněná nádoba je zdrojem neustále radosti, znamená to, že uznávám před Bohem svou nepatrnost, že jsem dítě, syn. A existuje snad větší radost než ta, že se cítíme sice jako malí a slabí, ale víme, že jsme Boží děti? Proč vlastně my lidé upadáme do smutku? Protože náš život se nevyvíjí tak, jak jsme očekávali, protože vyvstávají překážky, které nám brání dělat to, co chceme nebo nám to alespoň ztěžují.

Nic z toho se nemůže stát, když člověk prožívá nadpřirozeně Boží synovství. Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Ať jsou smutni ti, kdo se zatvrzele nechtějí uznat za Boží děti, říkávám od nepaměti.

Na závěr najdeme v dnešní liturgii dvě prosby, které by měly vycházet z vašeho i z mého srdce jako střelná modlitba: všemohoucí Bože, dej, ať si skrze Božská tajemství vždy zasloužíme dary nebeské A prosíme tě, Pane, dovol nám, abychom ti bez přestání podle tvé vůle sloužili. Sloužit a zase sloužit, moje synové, to je náš úkol, být služebníky všech, aby v našich dnech neustále rostl věrný lid.

Sledujme však dále vyprávění sv. Matouše: Víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy (Mt 22, 16). Nikdy nebudu schopen pochopit takový cynický postoj. Snaží se překroutit slova našeho Pána Ježíše Krista, snaží se ho nachytat a místo, aby přímo vyložili to, co považují za neřešitelný problém, pokoušejí se Mistra vyvést z míry chválou, která by měla vycházet z úst lidí oddaných a věrných. Záměrně se u toho zastavují, abychom se naučili nebýt podezíraví, ale moudří a opatrní, abychom nepřijímali lstivou přetvářku, byť by byla zaobalena do slov a skutků, které samy o sobě jsou pravdivé, tak jak to můžeme pozorovat v úryvku, o kterém právě rozjímáme. Ty neděláš žádný rozdíl, říkají mu. Ty jsi přišel pro všechny lidi, tebe nikdo nemůže odradit od hlásání pravdy a učení dobra (srov. Mt 22, 16).

Znovu opakuji: buďte prozíraví, nikoli záludní. Důvěřujte co nejvíce všem lidem, buďte nanejvýš velkorysí. Plně důvěřuji slovu jednoho křesťana, poctivého člověka než stovkám ověřených podpisů, i když je možné, že jsem byl i někdy oklamán. Dávám přednost tomu, že někdo drze zneužije mé důvěry, než bych někoho zbavil důvěry, kterou si zaslouží jakožto člověk a Boží syn. Mohu vás ujistit, že jsem nebyl zklamán, když jsem takto jednal.