Seznam bodů

Připomínám vám tyto základní pravdy a chci vás vyzvat, abyste pozorně zpytovali pohnutky svého jednání, abyste napravili to, co je třeba napravit a zaměřili se zcela na službu Bohu a svým bratřím, lidem. Představte si, že Bůh kráčí vedle nás, že se na nás s láskou dívá a že nás povolal svatým povoláním, a to ne pro naše skutky, ale z vlastního rozhodnutí a pro milost, kterou nám dal v Ježíši Kristu před dávnými věky.

Vaše úmysly ať jsou čisté, všechno dělejte z lásky k Bohu, s radostí objímejte svůj každodenní kříž. Opakoval jsem to ostatně už mnohokrát, protože myslím, že tyto myšlenky by měly být vytesány do srdce každého křesťana: jestliže se nebudeme omezovat jen na to, že budeme snášet protivenství, ale naopak ho budeme milovat a že budeme radostně přijímat každou tělesnou nebo duševní bolest a nabídneme to vše Bohu jako zadostiučinění za své hříchy i hříchy všech lidí, pak vás ujišťuji, že toto trápení nebude působit zármutek.

Pak už neponeseme jen tak nějaký kříž, ale objevíme, že je to kříž Kristův a budeme mít útěchu, že Spasitel se postará o to, aby nám jeho tíhu ulehčil. My spolupracujeme jako Šimon Cyrenský, který když se vracel z práce na svém statku a myslel na zasloužený odpočinek, byl přinucen, aby Ježíši pomohl nést jeho kříž. Pro milujícího člověka neznamená žádné neštěstí, když se dobrovolně stane Kristovým Šimonem Cyrenským, který se ocitá tak blízko jeho bolestnému lidství proměněnému v pouhou trosku; dává mu to jistotu, že Bůh je blízko a že žehná za tuto jeho volbu.

Velmi často mi s úžasem připomenulo dost lidí radost, která díky Bohu vyzařuje z mých synů v Opus Dei. Vždy na to mám stejné vysvětlení, protože vlastně ani žádné jiné neznám: důvod jejich radosti spočívá v tom, že nemají strach ze života ani ze smrti, že se nelekají protivenství, že se snaží žít každý den v duchu oběti a jsou stále odhodláni —přes svou vlastní slabost a ubohost— zapřít sami sebe, aby ostatním lidem usnadnili a zpříjemnili správnou křesťanskou cestu.

Snad jsme až dosud necítili nutnost následovat Krista tak z blízka. Snad jsme si neuvědomovali, že můžeme k jeho vykupitelské oběti připojit i svá malá odříkání: jako smír za své hříchy, za hříchy lidí všech dob, za zlé působení satana, který se neustále protiví Bohu svým non serviam. Jak se budeme moci odvážit pokrytecky volat: Pane, jak mě bolí urážky zraňující tvé přesladké srdce, jestliže se nerozhodneme zřeknout se nějaké maličkosti nebo nabídnout nějakou nepatrnou oběť jako vděčný chvalozpěv za jeho lásku? Pokání —pravé zadostiučinění— nás povede cestou odevzdanosti, milosrdenství. Odevzdanost, abychom napravovali, a milosrdenství, abychom pomáhali druhým tak, jako Kristus pomohl nám.

Od nynějška usilujte o to, abyste milovali. Láska nám zabrání stěžovat si protestovat. Protože často sice snášíme protivenství, ale naříkáme; a tak kromě toho, že promarňujeme Boží milost, svazujeme Bohu ruce pro další volání. Hilarem enim datorem diligit Deus, Bůh miluje toho, kdo dává s radostí, přirozeně, z milujícího srdce, bez okázalosti, a ne toho, kdo dává, jako by prokazoval nějakou milost.

Křesťanské povolání, to, že nás osobně Pán volá, nás vede k tomu, abychom se s ním identifikovali. Nesmíme však zapomínat, že přišel na zem, aby spasil všechny lidi, protože chce, aby se všichni lidé zachránili (1 Tim 2,4). Neexistuje žádná lidská duše, o kterou by se Kristus nezajímal. Každou duši přece vykoupil svou krví (srov. 1 Petr 1,18—19).

Při rozjímání o těchto pravdách mě napadá onen rozhovor mezi apoštoly a jejich Mistrem ve chvíli před zázračným rozmnožením chlebů. Za Ježíšem přisel velký zástup lidí. Náš Pán pozdvihl oči a zeptal se Filipa: Kde nakoupíme chleba, aby se ti lidé najedli? (Jan 6,5) Filip rychle počítá a pak odpoví: Za dvě stě denárů chleba jim nestačí, aby se na každého aspoň něco dostalo (Jan 6,7). Tolik peněz nemají: musí si nějak pomoci sami. Jeden z jeho učedníků - Ondřej, bratr Šimona Petra - mu řekl: Je tu jeden chlapec, ten má pět ječných chlebů a dvě ryby. Ale co to je pro tolik lidí? (Jan 6,8—9).

Kvas a těsto

Pojďme s Kristem na tento božský lov. Ježíš stojí u Genezaretského jezera a lidé se na něho tlačí, aby slyšeli Boží slovo (Lk 5,1). Stejně jako i dnes. Nevidíte to snad? Touží slyšet Boží poselství, i když předstírají opak. Snad někteří Kristovo učení zapomněli, jiní - bez vlastní viny - ho nikdy nepoznali a považují náboženství za cosi podivného. Ale stává se, že přijde chvíle, kdy už člověk nemůže dál, nestačí mu obvyklé vysvětlení, nespokojí se s výmysly falešných proroků. A přestože si to lidé neuvědomují, pociťují touhu utišit svůj neklid Božím učením.

Nechme vyprávět sv. Lukáše: Tu spatřil u břehu stát dvě lodě. Rybáři z nich vystoupili a prali sítě. Vstoupil na jednu z těch lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby trochu odrazil od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy (Lk 5,2—3). Když skončil vyučování, přikázal Šimonovi: Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovení! (Lk 5,4) Kristus je na té lodi pánem, to on připravuje práci: proto přišel na svět, aby se staral o to, aby jeho bratři našli cestu slávy a lásky k Otci. Křesťanský apoštolát jsme si nevymysleli my. My lidé ho jedině svou tupostí a nedostatkem víry znesnadňujeme.

Šimon mu odpověděl: "Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili" (Lk 5,5). To tvrzení se zdá rozumné. Obvykle lovívali v tuto dobu, ale právě tehdy byla noc neúspěšná. Jak by něco ulovili ve dne? Petr má však víru: Ale na tvé slovo spustím sítě (Lk 5,5). Rozhodne se jednat, jak mu Kristus poradil; přiměje se k tomu, že se dá do práce s důvěrou v Pánovo slovo. A co se stane? Když to udělali, zahrnuli velké množství ryb, až se jim sítě téměř trhaly. Dali znamení společníkům v druhé lodi, aby jim přišli na pomoc, a ti přijeli. Naplnili obě lodě, až se potápěly (Lk 5,6—7).

Když se Ježíš vydával se svými učedníky na moře, nemyslel jen na tento lov. Proto když se Petr vrhá k jeho nohám a pokorně vyznává: Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný, náš Pán mu odpovídá: Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi (Lk 5,8—10). A při tomto lovu mu bude pomáhat Bůh, apoštolové budou nástroji velkých zázraků, i přes své osobní nedostatky.

Budou se opakovat zázraky

Neustále káži o této nadpřirozené i lidské schopnosti, kterou náš Otec Bůh vkládá do rukou svých dětí: schopnost mít účast na Kristově vykupitelském díle. Jsem rád, když toto učení nacházím i v textech církevních otců. Sv. Řehoř Veliký píše: Křesťané odstraňují hady, když vykořeňují nabádáním k dobrému zlo ze srdcí druhých lidí … Používáme vkládání rukou na nemocné, když si všimneme, že náš bližní polevuje v konání dobra, a nabídneme mu nejrozmanitějším způsobem pomoc a posílíme ho vlastním příkladem. Tyto zázraky jsou o to větší, že k nim dochází v duchovní oblasti, že přinášejí život ne tělu, ale duši. I vy, budete-li mít víru, budete s Boží pomocí takové zázraky konat.

Bůh si přeje, aby všichni lidé došli spásy. To je určitá výzva i zodpovědnost, která leží na každém z nás. Církev není útočištěm pro několik privilegovaných. Copak je církví jen nepatrná část světa? Církví je celý svět. Toto píše sv. Augustin a dodává: Ať půjdeš kamkoli, najdeš tam Krista. Dostal jsi za dědictví všechny končiny země, pojď, vládni nad nimi se mnou. Vzpomínáte si, jak to bylo s těmi sítěmi? Byly plné, až přetékaly, víc ryb se už do nich nevešlo. Bůh toužebně očekává, že se jeho dům naplní (srov. Lk 14,25), je to Otec, a má rád své děti u sebe.

Apoštolát v každodenním životě