Seznam bodů

Stačí, abychom se zmínili o několika projevech lásky vtěleného Boha, a jeho velkomyslnost se musí nutně dotknout našeho srdce, zapálí nás a jemně nás vede ke kajícné lítosti nad naším jednáním, tak často špatným a sobeckým. Ježíš Kristus nemá nic proti tomu, aby se ponížil a aby nás tak pozvedl z naší slabosti k důstojnosti Božích dětí, svých bratří. Ale my, ty i já, se tak často pyšníme schopnostmi a nadáním, které jsme dostali, a tak se vyvyšujeme nad ostatní lidi, jako by zásluhu na tom, že něco uděláme poměrně dokonale, jsme měli výhradně my sami: Máš něco, co bys nedostal od Boha? A když jsi dostal, proč se vychloubáš, jak bys to nedostal?

Když budeme uvažovat o tom, jak se Bůh zcela odevzdal a ponížil —říkám to proto, abyste o tom přemýšleli každý sám a myslel při tom sám na sebe— pak domýšlivost pyšného člověka se jeví jak strašný hřích, právě protože jeho jednání je přesně opačné, než jaké nám ukázal Ježíš Kristus svým příkladem. Přemýšlejte o tom dobře: On, Bůh, se pokořil. A člověk, pyšný na své "já", se snaží za každou cenu povyšovat a nechce uznat, že je stvořen z hlíny.

Písmo svaté upozorňuje, že dokonce i spravedlivý sedmkrát padne. Při čtení těchto slov se mé srdce vždy zachvívá láskou a bolestí. Tímto Božským upozorněním nám Pán zase vychází vstříc a mluví k nám o svém nekonečném milosrdenství, o své laskavosti, o své shovívavosti, které nikdy nekončí. Buďte jisti, že Bůh nechce naše chyby, ale zná je a počítá právě s těmito našimi slabostmi, abychom se stali svatými.

Řekl jsem vám, že se mé srdce zachvívá láskou. Dívám se na svůj život a upřímně musím přiznat, že nejsme nic, že nestojím za nic, že nic nedokážu, dokonce, že jsem pouhé nic, ale Bůh je všechno a současně je můj a já jsem jeho, protože mě nezavrhuje, protože se za mne vydal. Viděli jste kdy větší lásku?

Mé srdce se chvěje bolestí, protože zpytuji své jednání a žasnu nad spoustou svých opomenutí. Stačí, abych zpytoval těch několik málo hodin, co jsem dnes na nohou a zjišťuji tolik nedostatku lásky, laskavosti. Opravdu mě rmoutí toto mé chování, ale neztrácím pokoj. Padnu před Bohem na kolena a jasně mu vyložím, jak na tom jsem. A hned dostávám pocit jistoty, že mi pomůže a slyším ve svém srdci, jak mi pomalu opakuje: meus es tu, věděl jsem a vím, jaký jsi, tak jen dál!

Nelze jinak. Když se budeme utíkat neustále k Pánu, poroste naše důvěra, když si budeme ověřovat, že jeho láska i jeho volání trvají neustále: Bůh nás stále miluje. Naděje nám ukazuje, že bez něho nejsme schopni splnit ani tu nejmenší povinnost. ale s ním, s jeho milostí se zajizví naše rány, zaštítíme se jeho pevností, abychom čelili útokům nepřítele, a polepšíme se. Krátce: vědomí, že jsme utvořeni z pouhé hlíny, by nám mělo především pomoci upevnit naši naději v Ježíše Krista.

Ostatní učedníci dojeli s lodí - nebyli od země daleko, jen tak asi dvě stě loket, a táhli síť s rybami (Jan 21, 8). Ihned kladou svůj úlovek k nohám Pána, protože mu přece patří. Proto, abychom pochopili, že lidské duše patří Bohu, že na tomto světě si je nikdo nemůže přivlastňovat, že apoštolát církve - jeho zvěstování i uskutečňování spásy - se nezakládá na autoritě jednotlivých osob, ale na Boží milosti.

Ježíš Kristus se třikrát po sobě ptá Petra, jako by mu chtěl dát možnost napravit trojí zapření. Petr se už ze svých chyb poučil. Vědom si své slabosti, je hluboce přesvědčen, že už bylo dost smělého vychloubání. Proto všechno odevzdává do Kristových rukou. Ano, Pane, ty víš, že tě miluji (Jan 21, 15—17). A co odpovídá Kristus? Pas mé beránky … pas moje ovce (Jan 21, 15—17). Ne svoje, ne vaše, ale moje! Protože to on stvořil člověka, to on ho spasil, to on vykoupil každého jednotlivého člověka - znovu to opakuji - svou krví.

Když v 5. století útočili donatisté na katolíky, tvrdili, že není možné, aby hipponský biskup Augustin hlásal pravdu, protože byl dříve velkým hříšníkem. A sv. Augustin radil svým bratřím ve víře, jak na to odpovídat: Augustin je biskupem katolické církve, stará se o svůj úřad, ze kterého skládá účty Bohu. Poznal jsem ho jako dobrého člověka. Jestli je špatný, ví o tom, jestliže je dobrý, stejně ani pak nestavím svou naději na něm. Protože první, co jsem se v katolické církvi naučil, je nevkládat svou naději do žádného člověka.

Nekonáme svůj apoštolát. Co bychom mohli v takovém případě říkat? Je to apoštolát Kristův, protože tak to chce Bůh, protože tak nám to přikázal: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium (Mk 16,15). Chyby jsou naše, ovoce patří Pánu.

Odvaha mluvit o Bohu