Seznam bodů

Budeme rozjímat nad texty dnešní mše svaté, středy pašijového týdne, abychom uměli rozlišit ono správné být roven Bohu od nesprávného být jako Bůh. Budeme mluvit o pokoře, protože pokora je ctnost, která nám pomáhá poznat nejen naši vlastní ubohost, ale i naši velikost.

Naše ubohost je očividně zřejmá. Nemám na mysli přirozenou omezenost: mnoho velkých snů se nikdy neuskuteční třeba jen pro nedostatek času. Mám na mysli to, co děláme špatně, naše pády, pochybení, kterým bychom se mohli vyhnout a nevyhneme se. Neustále pociťujeme svou vlastní nedokonalost, ale někdy se zdá, že je toho moc, naše ubohost se projevuje neobyčejně výrazně, abychom si uvědomili, jak jsme malí a že nestojíme za nic. Co v takovém případě dělat?

Expecta Dominum, důvěřuj v Hospodina, radí nám církev v lásce a víře žij z naděje. Viriliter age, jednej rozhodně, buď silný. Co na tom záleží, že jsme stvořeni z hlíny, když máme svou naději v Bohu? A když člověk někdy upadne nebo klesne —není ovšem nutné, aby k tomu došlo— může dostat lék, tak jako se to děje v běžném životě, když se jedná o naše tělesné zdraví. A může se začít znova.

Všimli jste si, jak v některých rodinách chrání nějakou vzácnou a křehkou věc, na příklad džbán, aby se nerozbila? A jednou ho dítě při hře shodí na zem a tato drahocenná památka se rozbije na několik kusů. Je to velmi nepříjemné, ale ihned se nabízí náprava: jednotlivé kusy se složí dohromady, pečlivě se slepí a po této opravě je džbán pěkný jako dříve.

A když ta věc je z porcelánu nebo z keramiky, obvykle stačí je zadrátovat a zase drží pohromadě. A takto opravená nádoba má zase svůj původní půvab.

Nyní si převedeme tento příklad do duchovního života. Když vidíme svou ubohost, své hříchy, své omyly —i kdyby byly Boží milostí nedůležité— uchylme se k modlitbě a řekněme našemu Pánu: Pane, poskytni mé ubohosti, mé křehkosti, mé rozbité nádobě z hlíny několik drátků— a skrze mou lítost a tvé odpuštění— budu silnější a lepší než dříve. Tuto útěšnou modlitbu bychom měli opakovat vždy tehdy, když se rozbije naše ubohá hliněná nádoba.

Neměli bychom však své křehkosti věnovat příliš mnoho pozornosti, nemělo by nás překvapovat, když zjistíme, že se naše chování kvůli nějaké maličkosti zhoršuje, důvěřujte v Pána, který je vždy ochoten pomoci: Hospodin je mé světlo a má spáse, koho bych se bál? Nikoho. Obracejme se takto s důvěrou k našemu nebeskému Otci a nemějme strach z nikoho a z ničeho.

Co zaleží na tom, že klopýtneme, jestliže v bolestném pádu najdeme sílu zase povstat a statečně jít dál. Nezapomínejte, že svatý není ten, kdo nikdy nepadne, ale ten, kdo vždy zase pokorně znovu povstane. Jestliže se v Knize Přísloví říká, že spravedlivý padne sedmkrát za den, pak bychom se my ubozí tvorové —ty ani já— neměli divit ani ztrácet odvahu nad svými vlastními slabostmi, nad svými klopýtnutími, protože budeme moci jít stále dopředu, jestliže budeme hledat sílu v Tom, který nám slíbil: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny a já vám dám odpočinout. Díky, Pane, quia tu es, Deus, fortitudo mea , protože Ty jsi byl vždy, a pouze Ty, Bože můj, má síla, mé útočiště, má záštita.

Jestliže chceš dělat pokroky ve svém duchovním životě, buď pokorný. S důvěrou a vytrvale se obracej s prosbou o pomoc k Pánu a jeho blahoslavené Matce, která je i tvojí matkou. I kdyby sebevíc bolela dosud nezacelená rána po tvém posledním uklouznutí, obejmi znovu klidně a pokojně kříž a řekni: Pane, s tvou pomocí budu usilovat o to, abych se nezastavoval, věrně budu plnit tvé výzvy, nebudu mít strach ze strmých svahů ani zdánlivé jednotvárnosti běžné práce, ani trnité a kamenité cesty. Vím přece, že mi pomáhá tvá milosrdná láska a že nakonec najdu věčné štěstí, radost a lásku na věky věků.

V tomtéž snu potom uviděl ten spisovatel ještě třetí cestu: úzkou, drsnou, s prudkými svahy jako byla ta druhá cesta. Kráčeli po ní lidé obtíženi mnoha strastmi, měli vznešený a slavnostní výraz. Ale končili ve stejné propasti, ke které vedla první pohodlná cesta. Je to cesta, po které kráčí pokrytci, ti, kdo nemají upřímné úmysly, ti, kdo jednají z falešné horlivosti, ti, kdo překrucují Boží dílo tím, že ho míchají se světským sobectvím. Je pošetilé dělat něco namáhavého jen proto, abychom byli obdivováni, zachovávat s velkým úsilím Boží přikázání, ale chtít odměnu zde na zemi. Ten kdo ctnostmi usiluje o lidský prospěch je jako ten, kdo prodá pod cenou drahou věc za pár mincí: mohl získat nebe a místo toho se spokojí s pomíjivou pochvalou… Proto se říká, že naděje pokrytců jsou jako pavučina: takové úsilí vynaložené na její utkání a nakonec ji odvane závan smrti.

Často zkoušejte zamíchat se mezi osoby Nového Zákona. Vychutnávejte ty dojemné scény, kdy náš Mistr jedná jako Bůh i jako člověk, nebo vypráví božskými i lidskými slovy o dopuštění, o nekonečné Boží lásce k jeho dětem. Toto poselství z nebe se obnovuje i dnes v nepomíjejícnosti evangelia: lze si na ně sáhnout, lze je poznat, lze tvrdit, že lze hmatatelně zažívat Boží ochranu, pomoc, která působí, když i přes všechna klopýtnutí jdeme dál, když stále dokážeme začínat znova, neboť toto je vnitřní život, který žijeme s důvěrou v Boha.

Bez tohoto úsilí překonávat vnitřní i vnější překážky neobdržíme cenu vítězů. Žádný zápasník nedostane věnec, když nezávodí podle pravidela zápas by nebyl opravdový, kdyby nebylo s kým zápasit. Proto, jestliže nebude protivník, nebude ani vítězný věnec, protože nemůže být věnec tam, kde není nikdo poražený.

Neměli bychom se nechat znepokojovat překážkami, měly by být pro nás pobídkou k tomu, abychom rostli jako křesťané. V tomto zápase se budeme posvěcovat a naše apoštolská práce bude pak účinnější. Když meditujeme nad chvílemi, kdy Ježíš Kristus —na Olivové hoře a později v opuštěnosti a výsměchu kříže— přijímá s láskou vůle Otce, zatím co nesmírně trpí, měli bychom si uvědomit, že abychom napodobovali Krista, abychom se stali jeho dobrými úředníky, je třeba přijmout jeho radu: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě!. Proto já pro sebe žádám: Pane, ani jeden den bez kříže. A tak se s Boží pomocí bude upevňovat náš charakter a budeme sloužit Bohu a přes svou vlastní nedokonalost.

Pochop. Když zatloukáš hřebík do zdi a nenacházíš odpor, co bys na to místo mohl pověsit? Jestliže se nebudeme posilovat s Boží pomocí obětí, nástrojem Pána se nestaneme. A naopak, jestliže budeme odhodláni radostně využívat pro Boží lásku všech obtíží, nepřijde nám za těžko na vše obtížné a nepříjemné, na vše, co je tvrdé a nepohodlné, zvolat s apoštoly Jakubem a Janem: můžeme!

Boj Božího dítěte není nějaké smutné odříkání, zamračená rezignace, ztráta radosti: je to reakce milujícího, který při práci i při odpočinku, v radosti i v bolesti, neustále myslí na milovanou osobu a kvůli ní s radostí čelí všelijakým problémům. V našem případě, jelikož Bůh —znovu to opakuji— neprohrává žádné bitvy, my s ním vždy zvítězíme. Mám zkušenost, že když věrně plním jeho požadavky, pak mi dopřává odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno. I když půjdu roklí šedé smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.

V duchovních boji bývá důležité poznat, kdy podáte vhodný lék, trpělivě, ale rozhodně. Konejte skutky naděje. Zpozorňuji vás, že ve svém duchovním životě utrpíte porážky nebo jednou budete nahoře, jednou dole —dá Bůh že to nebude nic velkého— protože nikdo není od těchto nepříjemností osvobozen. Ale Pán, který je všemohoucí a milosrdný, nám přece dal k disposici vhodné prostředky, abychom mohli zvítězit. Stačí, když je použijeme, jak jsem uvedl výše, rozhodnuti, bude—li třeba začít vždy v každém okamžiku zase znova.

Přistupujte jednou za týden ke svátosti smíření, k božské svátosti odpuštění. Bude—li třeba, přistupujte k ní i častěji, ale bez skrupulí. Znovuoblečeni do milosti budeme se vinout mezi horami, až bez zastavení k vrcholnému plnění křesťanské povinnosti. Budeme—li rádi využívat těchto prostředků, budeme—li prosit Pána, aby nám dával naději každým dnem větší, budeme mít nakažlivou radost těch, kdo vědí, že jsou Boží děti: Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? A proto máme optimismus. Hnáni silou naděje budeme usilovat o to, abychom smazali tu lepkavou skvrnu, kterou šíří rozsévači nenávisti, a znovu objevíme svět krásný a radostný, proto vyšel krásný a čistý z Božích rukou a tak ho i jako krásný obnovíme pro Něho, jestliže se naučíme litovat svých hříchů.