Seznam bodů

V Písmu je tolik výjevů, kde Kristus mluví se svým Otcem, že není možné se u všech zastavit. Ale myslím, že nemůžeme vynechat tak dojímavé hodiny, které předcházejí jeho utrpení a smrti, když se Kristus připravuje dovršit oběť, jež nám navrátí Boží lásku. Ve večeřadle jeho srdce přetéká láskou, obrací se s prosbou k Otci, oznamuje příchod Ducha svatého, povzbuzuje své přátele k vroucí lásce a víře.

Tato vroucí modlitba Vykupitele pokračuje v Getsemanech, když tuší, že utrpení se už blíží, že se blíží ponižování a bolesti, tvrdý kříž, na který se věší zločinci, po němž však horoucně toužil: Otče, chceš-li, odejmi ode mě tento kalich (Lk 22,42). A hned dodává: Avšak ne má vůle ať se stane, ale tvá (Lk 22,42). Později pak, přibit na dřevo kříže, všemi opuštěn, s rukama rozepjatýma jako věčný velekněz, pokračuje v rozhovoru se svým Otcem: Do tvých rukou poroučím svého ducha (Lk 23,46).

Bojujte proti lenosti, jakmile si ji uvědomíte, proti falešnému názoru, že modlitba přece může počkat. Nikdy neodkládejte tento pramen milosti na zítřek. Právě teď je ta vhodná chvíle. Bůh nás celý den láskyplně pozoruje a přijímá naší modlitbu. A všichni, ty i já - znovu to opakuji - bychom mu měli důvěřovat, jako důvěřujeme bratru, příteli, otci. Řekni mu - já mu to alespoň tak říkám - že je nadmíru velký, nadmíru dobrý, nekonečně milosrdný. A ještě dodej: Proto tě chci milovat, přestože mé jednání je hrubé, přestože mé ruce jsou pošpiněny a poničeny prachem neschůdných cest této země.

A ani si to nebudeme uvědomovat, ale půjdeme pomalu kupředu božskými, mocnými a energickými kroky a budeme pociťovat důvěrnou jistotu, že s Pánem může být příjemná i bolest, oběť, utrpení. Pro Boží dítě je velkou posilou, když ví, že je nablízku svému Otci. Proto, ať se děje, co se děje, jsem pevný, s tebou jsem si jistý, můj Pane a Otče, neboť ty jsi má skála a pevnost (srov. 2 Král 22,2).

Křesťanské povolání, to, že nás osobně Pán volá, nás vede k tomu, abychom se s ním identifikovali. Nesmíme však zapomínat, že přišel na zem, aby spasil všechny lidi, protože chce, aby se všichni lidé zachránili (1 Tim 2,4). Neexistuje žádná lidská duše, o kterou by se Kristus nezajímal. Každou duši přece vykoupil svou krví (srov. 1 Petr 1,18—19).

Při rozjímání o těchto pravdách mě napadá onen rozhovor mezi apoštoly a jejich Mistrem ve chvíli před zázračným rozmnožením chlebů. Za Ježíšem přisel velký zástup lidí. Náš Pán pozdvihl oči a zeptal se Filipa: Kde nakoupíme chleba, aby se ti lidé najedli? (Jan 6,5) Filip rychle počítá a pak odpoví: Za dvě stě denárů chleba jim nestačí, aby se na každého aspoň něco dostalo (Jan 6,7). Tolik peněz nemají: musí si nějak pomoci sami. Jeden z jeho učedníků - Ondřej, bratr Šimona Petra - mu řekl: Je tu jeden chlapec, ten má pět ječných chlebů a dvě ryby. Ale co to je pro tolik lidí? (Jan 6,8—9).

Kvas a těsto

Budete mě volat … a já vás vyslyším (Jer 29,12). A my ho voláme, mluvíme s ním a obracíme se na něho. Měli bychom uposlechnout apoštolovy výzvy: Sine intermissione orate (1 Sol 5,17); bez přestání se modlete, ať se děje, co se děje. Nejen srdcem, ale celým srdcem.

Patrně si pomyslíte, že život je někdy nesnesitelný, přináší plno těžkostí, strádání a zármutku. Odpovím vám opět se sv. Pavlem, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu (Řím 8,38—39).

Doporučovat toto trvalé spojení s Bohem, není to ukazovat nějaký vznešený ideál, který se bude stejně zdát většině křesťanů nedosažitelným? Je to skutečně vysoký cíl, není však nedosažitelný. Cesta, která vede ke svatosti, je cesta modlitby. A modlitba musí pomalu a postupně zapouštět v duši kořínky jako malé semínko, z kterého vyroste později košatý strom.

Začněme s ústními modlitbami, které mnozí z nás opakují už od dětství: jsou to upřímné a prosté věty, kterými se obracíme na Boha a jeho Matku, která je i matkou naší. Každý den, ne jen občas a ze zvyku, znovu obnovuji, ráno i večer, svoje odevzdání se v zásvětné modlitbě, kterou mě naučili rodiče: Paní má a matko má, celý se ti nabízím. A na důkaz své synovské lásky ti tento den zasvěcuji své oči, své uši, svůj jazyk, své srdce … Není to - svým způsobem - jakýsi počátek kontemplace, projev důvěrného odevzdání se? Co si říkají při setkání lidé, kteří se mají rádi? Jak se chovají? Odevzdávají se celou svou bytostí, se vším, co mají, osobě, kterou milují.

Začněme nejprve jednou krátkou modlitbičkou, pak přidáváme další a další … až se nám bude zdát naše vroucnost nedostačující, protože slova jsou příliš nedostatečná … a nastává důvěrné přátelství s Bohem, neustálé a nepřetržité patření na Boha. Žijeme potom jako zajatci, jako uvěznění. Zatímco vykonáme přes své nedostatky a omezení co nejdokonaleji práce svého stavu a povolání, duše touží po tom, aby se osvobodila. Jsme přitahováni Bohem, jako železo magnetem. Naše láska k Ježíši začíná mít důraznější podobu, pojí se se sladkým úžasem.

Běžíme jako laň, který prahne po vodách bystřin (Ž 41,2), žízniví, s rozpraskanými rty. Chceme pít z toho pramene živé vody. A není žádnou zvláštností, že prožíváme celý den v tomto bohatém a průzračném prameni čerstvé vody tryskající do života věčného (srov. Jan 4,14). Slova se tu stávají zbytečnými, protože jazyk se nedokáže vyjádřit, rozum teď zůstává v klidu. Už se nemluví, ale jen nazírá. A duše se dává do zpěvu a zpívá novou píseň, protože cítí a ví, že se na ni Bůh neustále s láskou dívá.

Nemluvím o ničem výjimečném. Jsou to, mohou to být, obvyklé projevy naší duše: šílenství lásky, která nás, bez okázalosti, bez nějakých výstředností, naučí trpět a žít, protože Bůh nám dává moudrost. Jaký duševní klid a pokoj zakoušíme na úzké cestě, která vede k životu (srov. Mt 7,14).

Je tohle askeze? Je to mystika? Na tom přece nezáleží. Ať je to cokoli, askeze nebo mystika, co na tom záleží? Je to Boží milost. Jestliže se budeš snažit rozjímat, Bůh ti jistě neodepře svoji pomoc. Víra a skutky víry: skutky proto, že Pán - zjistil jsi to sám hned na počátku a i já jsem tě na to včas upozornil - klade na tebe den ode dne větší nároky. Nyní je to kontemplace a sjednocování; takový by měl být život mnoha křesťanů, každý bude postupovat vpřed po své vlastní duchovní cestě - a těch je nekonečné množství - uprostřed svých běžných světských starostí.

Modlitba a jednání, které nás neodvádějí od našich běžných činností, které nás uprostřed ušlechtilé pozemské námahy povedou k Pánu. Pozvedáme—li všechnu svoji práci k Bohu, posvěcujeme svět. Mnohokrát jsem vyprávěl pověst o králi Midasovi, který měnil všechno, čeho se dotkl ve zlato. Ve zlato nadpřirozených zásluh můžeme proměnit všechno, čeho se dotkneme, a to i přes své osobní chyby a omyly.

Učedníci jsou na konci své cesty, došli k vesnici, kam měli namířeno. A ani si to nijak zvlášť neuvědomují, ale zasaženi do hloubi duše slovem i láskou Boha, který se stal člověkem, litují, že odchází. Protože Ježíš se s nimi loučí a dělal, jako by chtěl jít dál (Lk 24,28). Náš Pán se nikdy nevnucuje. Chce, abychom ho volali svobodně, z čisté lásky, kterou nám dal do srdce. Musíme na něho naléhat a prosit: Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil (Lk 24,29), už se stmívá.

Jsme už takoví: vždy poněkud nesmělí, snad z nedostatku upřímnosti, snad z ostychu. Vlastně si přejeme: Zůstaň s námi, protože máme v duši temno a pouze ty jsi světlo, pouze ty můžeš zaplašit úzkost, která nás trápí. Protože víme velmi dobře, která z věcí krásných a čestných je ta první: mít vždy Boha.

A Ježíš zůstává. Otevřou se nám oči jako Kleofášovi a jeho druhovi, když Kristus začne lámat chléb. A i když nám pak zmizí z očí, budeme schopni se znovu vydat na cestu a mluvit o něm lidem, protože tolik radosti se do jednoho srdce nevejde.

Cesta do Emauz. Náš Bůh toto jméno posvětil. A Emauzy jsou celý svět, protože Bůh posvětil všechny Boží cesty na této zemi.

Se svatými anděly