Seznam bodů

Co se týče duchovního života, je to požadavek povolání, které vložil Mistr do srdcí všech lidí. Máme být svatí, bez jakékoliv vady, skuteční, opravdoví křesťané, hodní svatořečení. Nebudeme—li jimi, pak nemůžeme být učedníky našeho jedinečného Mistra. Kromě toho, Bůh, když si nás volí, když nám dává svou milost, abychom bojovali a mohli tak dosáhnout svatosti, nám také přikazuje povinnost apoštolátu. Pochopte, že i z lidského hlediska, jak uvádí jeden z církevních otců, je péče o duše logickým důsledkem tohoto vyvolení: když zjistíte, že je pro vás něco prospěšné, snažíte se to získat i pro ostatní. Tak byste měli toužit, aby i ostatní lidé šli po Božích cestách s vámi. Když jdete na fórum nebo do lázní a potkáte někoho, kdo nemá co dělat, pozvete ho, aby šel s vámi. Používejte tento pozemský zvyk i v duchovní oblasti, a až půjdete k Bohu, nechoďte k němu sami.Jestliže nechceme neužitečně ztrácet čas —falešnými výmluvami na obtížné vnější podmínky, které ostatně od samých počátků církve nikdy nebyly lehké— musíme si být vědomi toho, že je to Ježíš Kristus, kdo ovlivňuje náš duchovní život a tím i naše skutky tak, abychom byli schopni táhnout za sebou i své bližní. Kristus dává jako podmínku apoštolského působení svatost, musíme se opravit, snahu o naši věrnost, protože svatí na této zemi nebudeme nikdy. Zdá se to neuvěřitelné, ale Bůh i lidé od nás potřebují opravdovou, naprosto bezvýhradnou, naprosto nekompromisní oddanost, bez polovičatostí, plně a svědomitě praktikované křesťanství.

Nesmíme se mýlit a myslet si, že apoštolát se omezuje na svědectví několika zbožných praktik. Ty i já jsme křesťané, ale zároveň občané a lidé pracující, s jasně stanovenými povinnostmi, které musíme vzorně plnit, jestliže se opravdu chceme posvěcovat. Sám Ježíš Kristus na nás naléhá: Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. A když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí v celém domě. Tak a't vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích.

Profesionální práce —ať je jakákoli— se stává svítilnou, která bude svítit všem kolegům a přátelům. Proto obvykle opakuji členům sdružení Opus Dei, a moje tvrzení platí pro všechny, kdo mě posloucháte: že by mne vadilo, kdybych slyšel, že někdo je mým dobrým synem, dobrým křesťanem, ale špatným ševcem. Jestliže se nebude snažit, aby se pořádně naučil svému řemeslu nebo aby ho svědomitě provozoval, nebude ho moci posvěcovat, ani ho nebude moci nabídnout Pánu; a posvěcování všední práce je stěžejním prvkem pravé spirituality pro ty, kdo, angažování ve světských záležitostech, chtějí být v důvěrném styku s Bohem.

Bojujte proti přílišnému pečování o svou vlastní osobu, buďte k sobě nároční! Často příliš myslíme na své zdraví, na odpočinek, který samozřejmě nesmí chybět právě proto, že je zapotřebí vrátit se k práci s obnovenými silami. Ale odpočinek —už jsem o tom psal před mnoha lety— nemá být pouhým nicneděláním, měli bychom se rozptýlit nějakou méně náročnou činností.

Jindy se uchylujeme k falešným výmluvám a jsme příliš pohodlní, zapomínáme na svou odpovědnost, která spočívá na našich bedrech, spokojíme se tím, že se zbavíme nějaké povinnosti, necháme se ukolébat řadovými rozumovými důvody, abychom mohli stát se složenýma rukama, a zatím satan a jeho spojenci si dovolenou nikdy neberou. Pozorně poslouchej a uvažuj o tom, co napsal svatý Pavel křesťanům, kteří byli otroky: naléhal na ně, aby poslouchali své pány: neposlouchejte jenom naoko, abyste se líbili lidem, ale jako služebníci Kristovi, kteří s radostí plní Boží vůli. Služte ochotně jako Pánu, a ne lidem. Jak dobrá rada pro tebe i pro mne!

Požádejme našeho Pána Ježíše Krista o světlo a poprosme ho, aby nám v každém okamžiku pomohl vidět tento božský smysl, který mění naši profesionální práci ve stěžejní kámen, na kterém spočívá a okolo kterého se točí naše povolání ke svatosti. V evangeliu najdete, že Ježíš byl znám jako faber, filius Mariae , dělník, syn Marie. Tak i my musíme s posvátnou hrdostí ukazovat svými skutky, že jsme přece dělníci, muži i ženy práce!

Vždy bychom měli jednat jako Boží vyslanci. Proto bychom měli mít na zřeteli, že Bohu dobře nesloužíme, když zanedbáváme svou práci, když s ostatními lidmi nesdílíme úsilí a obětavost při plnění pracovních závazků, když se o nás bude říkat, že jsme neúspěšní, nesolidní, lehkomyslní, nepořádní, líní, neužiteční budižkničemu… Protože ten, kdo zanedbává tyto povinnosti, zdánlivě ne tak důležité, těžko zvítězí nad jinými povinnostmi v duchovním životě, které jsou ještě obtížnější. Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci, a kdo je v maličkosti nepoctivý, je nepoctivý i ve velké věci.

Nemluvím o nějakých pomyslných ideálech. Opírám se o zcela konkrétní skutečnost zásadní důležitosti, která je schopná změnit podle Božích požadavků, i velmi pohanské a nepřátelské prostředí., jak se to stávalo v prvních dobách naší spásy. Zamyslete se nad slovy neznámého autora z té doby, který takto mluví o velikosti našeho povolání: křesťané jsou pro svět tím, čím je pro tělo duše. Žijí ve světě, ale nejsou ze světa, jako duše je v těle, ale není tělesná. Sídlí ve všech obcích jako duše ve všech částech těla, žijí duchovním životem, ale není to vidět, jako i duše žije svým životem… Žijí jako poutníci mezi pomíjivými věcmi v očekávání neporušitelnosti nebes, jako nesmrtelná duše nyní přebývá ve smrtelném stánku. Zdokonalují se v pronásledování, jako se duše krášlí umrtvováním… A křesťanům není dovoleno opouštět své poslání ve světě, jako duši není doceleno odloučit se dobrovolně od těla.

Šli bychom tedy špatnou cestou, kdybychom nedbali na světské starosti. I tady nás Pán očekává. Buďte ujištěni, že skrze obyčejný život, který řídí nebo dopouští Boží prozřetelnost ve své nekonečné moudrosti, se my lidé máme přibližovat k Bohu. Tohoto cíle nedosáhneme, nebudeme—li se snažit dělat dobře svou práci, jestliže lidsky i nadpřirozeně rozhodně nevytrváme v započaté práci, jestliže nebudeme dělat svou práci co nejlépe, a je—li možno —myslím, že jestliže opravdu budeš chtít, pak to i bude možno — dělat ji opravdu velmi dobře, protože použijeme všech čestných nutných pozemských i duchovních prostředků, abychom mohli našemu Pánu nabídnout prvotřídní práci, důkladně provedenou do všech detailů.

Possumus! S pomocí Boží můžeme zvítězit. Říkám vám, že není těžké, aby se práce stala modlitbou. Stačí jen nabídnout ji Bohu a dát se do díla, a Bůh, který vás slyší, vám už pomůže. Budete při své denní práci umět rozjímat. Protože máme jistotu, že On se na nás dívá a zároveň nás žádá, abychom se zase přemohli: žádá od nás malou oběť; abychom se usmáli na nějakou nepříjemnou osobu, abychom začali prací méně příjemnou, ale nezbytnější, abychom dbali na drobnosti a vytrvali u práce, když by bylo tak snadné ji opustit, abychom neodkládali na zítřek to, co můžeme udělat dnes. Měli bychom dělat všechno tak, abychom vyhověli Jemu, našemu Bohu Otci. A můžeš si dát na svůj stůl nebo na nějaké skryté místo, kde by nebudil pozornost, ale které by ti sloužili jako budíček pro tvé rozjímání, kříž, který bude tvé srdce i pro tvou duši učebnicí, z které se budeš učit lekce služby.

Když se rozhodneš — přirozeně, aniž bys opouštěl tento svět, při své běžné práci. dát se na tuto cestu rozjímání, hned pocítíš přátelství našeho Mistra i Boží příkaz proklestit Boží stezky země celému lidstvu. Ano, touto svou prací přispěješ k rozšíření Kristova království do všech světadílů. A budou následovat hodiny práce, jedna za druhou, které budeš obětovat za daleké národy, které se teprve rodí k víře, za národy Východu, kterým je brutálně bráněno svobodně vyznávat víru; za tradičně křesťanské země, kde se zdá, že světlo Evangelia ztratilo svůj lesk a lidé se zmítají v nevědomosti… Taková hodina práce pak nabývá velké hodnoty, to, že vydržím pracovat dále se stejným úsilím, ještě chvilku, ještě několik minut, až do úplného dokončení úkolu. Děláš tak prakticky a jednoduše z rozjímání apoštolát jako naléhavou potřebu srdce bijícího svorně s nejsladším a milosrdným srdcem Ježíše, našeho Pána.

Podívejme se teď na jiný rybolov. Je to po utrpení a smrti Ježíše Krista. Petr třikrát zapřel svého Mistra a s pokorou a bolestí to oplakal, kohoutí zakokrhání mu připomnělo Pánovo varování a on z hloubi duše prosil o odpuštění. Zatímco v kajícnosti čeká na slíbené vzkříšení, dál vykonává svoji práci a chodí lovit ryby. Co se týče toho lovení ryb, často dostáváme otázku, proč se Petr a Zebedeovi synové vrátili k zaměstnání, které vykonávali dříve, než je Pán povolal. Byli skutečnými rybáři, když jim Ježíš řekl: Pojďte za mnou a já z vás udělám rybáře lidí. A těm, kteří se podivují, že se takto chovali, je třeba odpovědět, že nikdo apoštolům jejich práci nezakázal, vždyť to bylo početné a řádné zaměstnání.

Apoštolát, touha, která stravuje běžného křesťana, není něco odlišného od každodenní práce: mísí se do této práce a stává se příležitostí k osobnímu setkávání s Kristem. Když se při své práci namáháme bok po boku se svými příbuznými, můžeme jim pomáhat dojít ke Kristu, který nás všechny očekává na břehu jezera. Dříve než apoštolem je třeba být rybářem. A potom co apoštolem, zase rybářem. Stejné povolání jako předtím i potom.

K jaké změně tedy tady dochází? Je to odlišné, protože do naší práce vstoupil Kristus - tak jako vstoupil do Petrovy loďky - člověku se tak rozšíří horizonty, získá větší snahu sloužit a neodolatelnou touhu hlásat všem lidem magnalia Dei (Sk 2, 11), velké Boží skutky, pokud necháme Boha jednat. Nemohu přejít mlčením, že profesionální práce kněží - mohu—li to tak naznat - je posvátná a veřejná služba, která si nárokuje do té míry veškerou činnost, že když některému knězi zbývá čas ještě na jinou práci, která není kněžská, může si být téměř jist tím, že povinnosti kněžské služby neplní, jak by měl.

Byli pohromadě Šimon Petr, Tomáš zvaný Blíženec, Natanael z galilejské Kány, synové Zebedeovi a ještě jiní dva z jeho učedníků. Šimon Petr jim řekl: "Půjdu lovit ryby." Odpověděli mu: "I my půjdeme s tebou." Vyšli tedy a vstoupili na loď, ale tu noc nic nechytili. Když už nastávalo ráno, stál Ježíš na břehu (Jan 21, 2—4).

Je přítomen mezi apoštoly, mezi lidmi, kteří se mu odevzdali, ale oni si toho nevšimnou. Kolikrát je Kristus ne mezi námi, ale přímo v nás, a my žijeme tak pozemským životem. Kristus je tak blízkou, a jeho děti mu nevěnují jediný láskyplný pohled, jediné láskyplné slovo, jediný horlivý skutek.

A kromě toho: kdo říká, že mluvit o Kristu, šířit jeho učení znamená dělat něco neobyčejného, zvláštního? Žij svůj běžný život a snaž se plnit povinnosti svého stavu, snaž se dělat dobře svou práci v zaměstnání, snaž se o profesionální růst, snaž se být každým dnem lepším. Buď věrný, měj pochopení pro druhé a k sobě buď náročný. Buď pokorný a radostný. To bude tvůj apoštolát. A ani nebudeš pořádně vědět proč, ale přes tvé nedokonalosti budou za tebou přicházet tví bližní a v prostém, přirozeně plynoucím hovoru - cestou z práce, při rodinné oslavě, v autobusu, na procházce, prostě kdekoli - budete mluvit o tom neklidu, který pociťuje každý člověk, i když si to někteří lidé nechtějí uvědomit. Ale budou si stále více tyto věci uvědomovat, až začnou opravdu hledat Boha.

Pros Marii, královnu apoštolů, aby ti pomohla v tvém rozhodnutí, abys toužil po setbě a lovu ryb, tak jako po nich touží její Syn. A ujišťuji tě, že když začneš, uvidíš - jako ti galilejští rybáři - jak se loď plní rybami. A na břehu uvidíš Krista, který tě očekává. Protože úlovek patří jemu.