Vnitřní život

Víc dosáhne ten, kdo doráží zblízka… Proto se přibliž Bohu: snaž se být svatým.

Rád přirovnávám vnitřní život k oblečení, ke svatebnímu šatu, o kterém mluví evangelium. Tkaninu tvoří zbožné návyky a praktiky, které, jako vlákna, dávají látce pevnost. A podobně jako se šaty ničí jedinou trhlinou, i když zbytek je nepoškozen, tak i jestliže se modlíš, jestliže pracuješ, ale nejsi zbožný — nebo naopak —, pak tvůj vnitřní život není — abych tak řekl — celistvý.

Jsem zvědav, kdy si konečně uvědomíš, že tvoje jediná možná cesta je hledat opravdově svatost!

Rozhodni se — neuraz se — brát Boha vážně. Tvoje lehkovážnost — jestliže s ní nebudeš bojovat — může skončit jako smutný rouhavý výsměch.

Někdy dopustíš, aby se tvůj špatný charakter, který proniká na povrch při nejedné příležitosti, projevil s příšernou tvrdostí. Jindy se nesnažíš uspořádat své srdce a své myšlenky tak, aby byly místem darovaným Nejsvětější Trojici… A vždycky nakonec zůstáváš vzdálen Ježíšovi, kterého znáš jen málo…

— Tak nikdy nebudeš mít opravdu vnitřní život.

„Iesus Christus, perfectus Deus, perfectus Homo“ — Ježíš Kristus, opravdový Bůh a opravdový člověk.

Je mnoho křesťanů, kteří následují Krista a žasnou nad jeho božstvím. Zapomínají však na něho jako na člověka…, a troskotají při cvičení nadpřirozených ctností — přes všechen ten vnější balast zbožnosti

— protože nedělají nic pro tom aby získali ctnosti lidské.

Lék na všechno: osobní svatost! — Proto byli svatí plni pokoje, síly, radosti, jistoty…

Až dosud jsi nepochopil poselství, které my, křesťané, přinášíme ostatním lidem: skrytou nádheru vnitřního života. Jaký nový svět před nimi rozprostíráš!

Kolik nových věcí jsi odhalil! — Nicméně občas jsi naivní a myslíš si, že jsi už viděl všechno, že už všechno víš… A pak se dotýkáš rukama jedinečného a nezbadatelného bohatství Pánových pokladů a On ti vždycky ukazuje „nové věci“. Jestliže mu odpovídáš s láskou a opravdovostí: a tedy chápeš, že jsi na začátku cesty, protože svatost spočívá ve ztotožnění s Bohem, s naším Bohem, jenž je nekonečný a nevyčerpatelný.

K pochopení „věcí Božích“ se dospívá spíše láskou než studiem.

Proto musíš pracovat, musíš studovat, musíš přijmout nemoc, musíš být skromný… a přitom milovat!

Pro tvé denní zpytování: nechal jsem uplynout nějakou hodinu, aniž bych mluvil se svým Otcem — Bohem?… Hovořil jsem s ním se synovskou láskou? — Smíš to!

Nemusíme si nic namlouvat… — Bůh není nějaký stín, vzdálená bytost, která nás stvoří a pak nás opustí; není to pán domu, který odchází a už se nevrací. I když ho nevnímáme našimi smysly, jeho existence je daleko pravdivější než existence všech skutečností, kterých se dotýkáme a které vidíme. Bůh je tady, s námi, přítomný, živý: vidí nás, slyší nás, vede nás a pozoruje všechny naše činy, naše nejskrytější úmysly.

Věříme tomu…, ale žijeme, jako kdyby Bůh neexistoval! Proto nemáme pro něho ani jednu myšlenku, ani jedno slovo; proto ho neposloucháme ani se nesnažíme ovládat své vášně; proto mu nedáváme najevo lásku, ani ho neusmiřujeme…

— Budeme žít dál s mrtvou vírou?

Kdybys žil s vědomím přítomnosti Boží, kolika „nevyhnutelným“ pokleskům by ses vyhnul.

Jak budeš žít přítomnost Boží, jestliže se jenom rozhlížíš na všechny strany?… — Jsi jako opilý malichernostmi.

Je možné, že tě vyděsí tohle slovo: meditace. — Připomíná ti staré knihy s černými deskami, šum zbožných vzdechů a rutinní odříkávání modliteb. Ale to není meditace.

Meditovat znamená uvažovat, vnímat, že Bůh je tvůj Otec a ty jeho dítě, které potřebuje pomoc, a pak mu vzdát díky za to, co ti již dal, a za to, co ti dá.

Jediný prostředek jak poznat Ježíše: být s ním v kontaktu! V něm nalezneš vždycky Otce, Přítele, Rádce a Spolupracovníka pro všechny vznešené činnosti svého každodenního života…

— A z každodenního styku se zrodí láska.

Jestli jsi dost houževnatý na to, aby ses denně zúčastňoval přednášek, jen proto, že tam získáváš nějaké znalosti… ostatně velmi omezené; jak to, že nemáš vytrvalost navštěvovat svého Mistra, jenž si stále přeje vyučovat tě vědě vnitřního života, která má věčnou krásu i obsah?

Co je největší člověk nebo největší pozemská pocta ve srovnání s Ježíšem Kristem, který na tebe stále čeká?

Chvíle denní meditace — přátelského spojení s Bohem — je věc vlastní osobám, které umí správně nakládat se svým životem, uvědomělých křesťanů, kteří jednají zásadově.

Zamilovaní si neumějí říci sbohem: stále se vyprovázejí.

— Ty a já, tak milujeme Pána?

Neviděl jsi, jak se krášlí, aby vypadali dobře a zalíbili se ti, kdo se milují?… — Nuže, tak musíš krášlit a upravovat svou duši.

Milost působí obyčejně jako příroda: po stupních.

— Nemůžeme působení milosti předběhnout: ale v tom, co záleží na nás, musíme připravit půdu, a když nám ji Bůh udělí, spolupracovat s ní.

Je třeba, aby duše směřovaly velmi vysoko, je třeba podněcovat je ke Kristovu ideálu, dovést je až k nejzazším důsledkům, bez zmírňování a uklidňujících prostředků jakéhokoliv druhu, aniž by se zapomínalo na to, že svatost není prvořadě dílem našich paží. Milost obvykle sleduje své hodiny a nemá ráda znásilňování.

Živ své svaté netrpělivosti…, ale neztrácej, prosím, trpělivost.

Odpovídat na božskou milost — ptáš se — náleží spravedlnosti? velkorysosti…?

— Lásce!

„Mám plnou hlavu nejrůznějších záležitostí v těch nejnevhodnějších chvílích…“, říkáš.

Proto jsem ti doporučil, aby ses snažil dosáhnout chvil vnitřního ticha a kontroly nad smysly vnějšími i vnitřními.

„Zůstaň s námi, neboť se připozdívá…“ Modlitba Kleofáše a jeho druha byla účinná.

— Jaká škoda, kdybychom ty a já neuměli „zastavit“ Ježíše, který prochází kolem nás! Jaká bolest, jestliže ho nežádáme, aby zůstal!

Číst si každý den několik minut z Nového zákona, jak jsem ti radil — aby ses vžil a účastnil obsahu každé scény jako další protagonista —, je nutné k tomu, abys ztělesnil, abys „plnil“ evangelium ve svém životě a napomáhal, aby „se naplnilo“.

Dříve ses hodně „bavil“… — A nyní, když v sobě nosíš Krista, se celý tvůj život naplnil upřímnou radostí, která se touží sdílet. Proto přitahuješ ostatní.

— Buď často v jeho společnosti, abys zasáhl všechny.

Pozor: mluv vždy upřímně! Snaž se, aby ses — zatímco se díky tobě rozehřívá prostředí, které tě obklopuje — ty sám nestával chladným.

Zvykni si se vším se svěřovat Bohu.

Nepozoruješ, jak jemně a citlivě dokáží mnozí z tvých přátel jednat s osobami, které milují: se svou snoubenkou, svou ženou, svými dětmi, svou rodinou…?

— řekni jim — a vyžaduj to i sám od sebe! —, že Pán si nezaslouží méně: ať s ním jednají také takto! A k tomu jim poraď, aby od svého jemného a citlivého chování neupouštěli, ale žili ho s Ním a pro Něho, protože pak už zde na zemi dosáhnou štěstí, o kterém se jim nikdy nesnilo.

Pán vložil do tvé duše dobré sémě. A k zasetí tohoto semene věčného života použil mocného prostředku, jímž je modlitba: nemůžeš popřít, že mnohokrát, když jsi stál před svatostánkem, tváří v tvář Bohu, dal ti On — v hloubi své duše — pocítit, že tě chce pro sebe, že máš všeho nechat… Jestliže to nyní popíráš, jsi mizerný zrádce; a jestliže jsi na to zapomněl, jsi nevděčný.

Použil také — nepochybuj o tom, jako jsi o tom nepochyboval až do nynějška — nadpřirozených rad a doporučení tvého duchovního vůdce, jenž ti vytrvale opakuje slova, která nesmíš opomíjet; a na začátku použil také — stále k tomu, aby vložil dobré semeno do tvé duše —, tvého vznešeného a upřímného přítele, který ti řekl silné pravdy, plné Boží lásky.

— Ale s naivním překvapením jsi odhalil, že nepřítel zasil do tvé duše koukol. A že jej stále zasévá, zatímco ty pohodlně spíš a ochabuješ ve svém vnitřním životě. — Tento a ne jiný je důvod toho, že ve své duši narážíš na parazitující rostliny, zaváté sem ze světa, které, jak se někdy zdá, udusí zrno dobrého obilí, jež jsi dostal…

— Vytrhni je konečně a všechny! Milost Boží k tomu máš. Neboj se, že zanechají díru, ránu… Pán tam vloží své nové sémě? Boží lásku, bratrskou lásku, touhu po apoštolátě… A za čas nezůstane po koukolu ani ta nejmenší stopa. Ovšem za podmínky, že teď, když je čas, jej vytrhneš i s kořenem, proto je dobře, když nespíš a hlídáš i v noci své pole.

Jak šťastné jsou omilostněné duše, které když slyší mluvit o Ježíšovi — a On k nám mluví neustále — ho okamžitě rozeznají jako Cestu, Pravdu a Život.

— Je ti jasné, že když na tomto štěstí nemáme účast, je to proto, že nám chyběla rozhodnost následovat ho.

Znovu jsi cítil Krista velmi blízko. — A znovu jsi pochopil, že všechno musíš udělat pro Něho.

Přibliž se více k Pánu… ještě víc! — Až se stane tvým Přítelem, tvým Důvěrníkem, tvým Průvodcem.

Každým dnem se ti zdá, že jsi víc ponořen v Boha… říkáš mi. — Pak tedy budeš každým dnem blíž svým bratřím.

Jestliže jsi až dosud, předtím než jsi ho potkal, chtěl běžet ve svém životě s otevřenýma očima, aby ti nic neuniklo, od této chvíle máš běžet s čistým pohledem, abys viděl spolu s Ním to, co tě doopravdy zajímá!

Když člověk žije vnitřním životem, pak se v protivenstvích uchyluje k Bohu tak samozřejmě, jako se z otevřené rány čistí krev.

„Toto je mé tělo“, a Ježíš se obětoval, skrývaje se pod způsobou chleba. Nyní je v ní se svým tělem a svou krví, se svou duší a svým božstvím: stejně jako v den, kdy Tomáš vložil prsty do jeho slavných ran.

Avšak ty, při kolika příležitostech procházíš kolem, aniž bys naznačil alespoň letmý zdvořilostní pozdrav, kterým zdravíš jakoukoliv známou osobu, kterou náhodně potkáš.

— Máš daleko méně víry než Tomáš!

Jestliže by proto, aby tebe osvobodili, zavřeli do vězení tvého blízkého přítele, nesnažil by ses ho navštívit, mluvit s ním chvíli, přinést mu dárky, poskytnout mu přátelské teplo a útěchu?… A kdyby tento rozhovor s uvězněným měl moc zachránit tě od zla a poskytnout ti dobro…, přerušoval bys ho?

A kdyby se místo o přítele jednalo o tvého vlastního otce nebo tvého bratra?

— Jak se zachováš?

Ježíš zůstal ve svaté hostii kvůli nám!: aby pobýval vedle nás, aby nás podpíral, aby nás vedl. — A láska se splácí láskou.

— Jak bychom nespěchali k svatostánku, každý den, i když by to bylo jen na pár minut, abychom mu přinesli svůj pozdrav a svou synovskou a bratrskou lásku?

Viděls už někdy tu scénu? — Nějaký seržant nebo poručík s nízkou hodností…, a proti němu jde dobře urostlý branec, který vypadá líp než důstojníci, ale zasalutuje a dostane se mu odpovědi.

Přemýšlej o kontrastu.

— Ze svatostánku kostela se k tobě blíží Kristus — opravdový Bůh a opravdový člověk —, který za tebe zemřel na kříži a který ti dává všechna dobra, jež potřebuješ… A ty procházíš bez povšimnutí.

Začal jsi Ho denně navštěvovat… — Neudivuje mne, že mi říkáš: začínám bláznivě milovat světlo svatostánku.

Ať nechybí každodenní „Ježíši, miluji tě“ a duchovní přijímání — alespoň — jako zadostiučinění za všechna zneuctění a svatokrádeže, kterými trpí On proto, že je s námi.

Nezdravíme se snad a nejednáme srdečně se všemi milovanými osobami? — Tedy ty a já pozdravíme — mnohokrát denně — Ježíše, Marii a Josefa, a našeho anděla strážného.

Měj intenzívní úctu k naší Matce. Ona umí pozorně odpovědět na dárky, které jí dáváme.

Kromě toho, jestliže se každý den modlíš svatý růženec s duchem víry a lásky, jeho královna se sama postará o to, abys na cestě jejího Syna postoupil o velký kus kupředu.

Bez pomoci naší Matky, jak vytrváme v denním boji? — Hledáš ji stále?

Anděl strážný nás stále doprovází jako korunní svědek. Bude to on, kdo při svém osobním soudu vzpomene na ohleduplnosti, které jsi projevil našemu Pánu během celého svého života. Víc: až se budeš cítit ztracen před strašnými obviněními nepřítele, tvůj anděl porozumí na ta nejvnitřnější hnutí tvého srdce — snad zapomenutá tebou samým —, na projevy lásky, které jsi věnoval Bohu Otci, Bohu Synu a Bohu Duchu svatému.

Proto nikdy nezapomínej na svého anděla strážného a tento nebeský Kníže tě neopustí ani nyní ani v rozhodující chvíli.

Tvoje přijímání byla velmi chladná: věnoval jsi Pánu jen malou pozornost, rozptyloval ses jakoukoliv hloupostí… — Ale od té doby, co si uvědomuješ, že i při tvém důvěrném rozhovoru s Bohem jsou přítomni andělé, tvůj postoj se změnil…: „ať mě takhle nevidí,“ říkáš si…

A podívej jak ses díky tomuto „co by si pomyslili?“, které ti v tomto případě jen prospívá, o maličko přiblížil k Boží lásce.

Až budeš mít srdce zcela vyprahlé a nebudeš vědět, co říci, spěchej s důvěrou k Panně Marii. řekni jí: Moje neposkvrněná Matko, oroduj za mne.

Jestliže ji vzýváš s vírou, Ona ti dá vychutnat — i uprostřed vyprahlosti — blízkost Boží.

Odkazy na Písmo svaté
Odkazy na Písmo svaté
Odkazy na Písmo svaté
Odkazy na Písmo svaté
Kapitola v jiném jazyce