Práce

Z učení svatého Pavla víme, že musíme obnovit svět v duchu Ježíše Krista, nadřadit Pána všemu a vnést ho do veškerého dění.

Myslíš, že tak jednáš ve svém každodenním zaměstnání i v odborné práci?

Proč se nepokusíš změnit celý svůj život — práci i odpočinek, pláč i úsměv — ve službu Pánu?

Můžeš… a musíš!

Všichni tvorové i všechny události tohoto světa, bez výjimky, se musejí změnit ve stupně, po kterých budeš stoupat k Bohu a které tě podnítí, abys ho poznával, miloval, vzdával mu díky a snažil se, aby ho všichni poznávali a milovali.

Jsme povinni pracovat uvědoměle, se smyslem pro odpovědnost, láskyplně a vytrvale, bez nedbalosti a usnadňování úkolů, protože práce je Božím příkazem. A Boha je třeba poslouchat, jak praví žalmista — in laetitia — radostně.

Musíme dobýt pro Krista veškeré ušlechtilé lidské hodnoty.

Žijeme—li opravdovou láskou, nezbývá nám čas na hledání sebe sama, nemáme místo pro pýchu. Nepřijde nám na mysl nic jiného než příležitosti ke službě.

Jakoukoli činnost, z lidského hlediska možná bezvýznamnou, je třeba proměnit v prostředek ke službě Pánu i lidem. V tom spočívá její opravdový význam.

Vždy a všude pracuj obětavě, abys povýšil Krista na vrchol všech lidských činností.

Odpověď na milost spočívá také v plnění drobných povinností všedního dne, které se zdají bezvýznamné, mají však hodnotu Lásky.

Nelze zapomínat, že důstojná, ušlechtilá a poctivá práce v oblasti lidské se může - a musí! - pozdvihnout na nadpřirozenou úroveň, aby se tak stala božskou záležitostí.

Ježíš, náš Pán a vzor, který vyrůstal a žil jako jeden z nás, nám dokazuje, že lidský život — i tvůj — a běžná, každodenní práce mají smysl božský a věčný.

Obdivuj dobrotu našeho Boha Otce. Nenaplňuje tě radostí jistota, že tvůj domov, tvá rodina i vlast, které vroucně miluješ, jsou „surovinou“ pro tvou svatost?

Dcero moje, založila sis rodinu, a proto bych ti rád připomněl, že vy ženy, jak sama dobře víš, máte velkou moc, kterou umíte zahalit do mimořádně něhy, aby zůstala nepovšimnuta. Touto mocí můžete učinit ze svého muže i svých dětí nástroje Boží, nebo ďáblovy.

Ty z nich budeš stále činit nástroje Boží — Pán počítá s tvou pomocí.

Dojímá mě, že apoštol považuje křesťanské manželství za sacramentum magnum,velkou svátost. Také z toho vyvozuji, že práce vás rodičů je nesmírně důležitá.

Podílíte se na stvořitelské Boží moci, a proto je lidská láska svatá, vznešená a krásná. Je to radost srdce, které se někteří na přání Pána a jeho milostivé prozřetelnosti dobrovolně zříkají.

Každé dítě, kterým vás Bůh obdaří, je jeho velkým požehnáním. Nemějte strach z dětí!

Při svých rozhovorech s mnoha manželskými páry vždy zdůrazňuji, že rodiče jsou povinni po celý svůj i jejich život pomáhat dětem být svatými, třebaže vědí, že na zemi nikdo z nás svatý nebude. Nezbývá nám tedy nic jiného než bojovat a stále bojovat.

A dodávám: „Vy, křesťanské matky a křesťanští otcové, jste velkým duchovním pohonem, který dodává vašim blízkým Boží sílu k tomuto boji, k vítězství i svatosti. Nesmíte je zklamat!“

Neboj se milovat své bližní pro Něho. Nesmí ti být zatěžko projevovat ještě větší lásku svým nejbližším, pokud Jeho budeš milovat milionkrát více.

Coepit facere et docere — Ježíš nejprve činil a potom učil. Ty i já musíme svědčit příkladem o tom, že nelze vést dvojí život. Nemůžeme přece učit o něčem, co sami nekonáme. Jinými slovy, musíme učit to, oč alespoň usilujeme.

Jako křesťan jsi povinen jít vždy a všude příkladem, jako občan musíš tedy příkladně dodržovat zákony směřující k obecnému blahu.

Důrazně vyžaduješ, aby všichni ostatní, dokonce i ve veřejných službách, plnili své povinnosti — vždyť je to jejich povinnost, říkáš. Myslel jsi ale někdy na to, zda sám dodržuješ a svědomitě plníš své pracovní povinnosti?

Měj na paměti všechny své občanské povinnosti a nevyhýbej se plnění ani jedné z nich. Uplatňuj všechna svá práva ve prospěch celku, aniž bys nerozumně opomenul jediné z nich.

Také tímto způsobem musíš vydávat křesťanské svědectví.

Chceme—li skutečně posvěcovat práci, musíme nutně plnit první podmínku: pracovat dobře a poctivě po stránce lidské i nadpřirozené.

Kéž je tvá láska k bližnímu přívětivá. I když v nitru pláčeš, nesmí na tvých rtech nikdy chybět zcela přirozený a moudrý úsměv pro všechny, bezpodmínečná služba.

Práce dokončená pouze napůl je karikaturou oběti, kterou od tebe Bůh žádá.

Tvrdíš—li, že chceš následovat Krista… a přitom ti zbývá spousta volného času, kráčíš cestou vlažnosti.

Profesní práce — a také práce v domácnosti je významnou profesí — je svědectvím o lidské důstojnosti, příležitostí k rozvoji vlastní osobnosti, poutem, která nás váže k ostatním, zdrojem prostředků a příležitostí ke zlepšení života naší společnosti i podporou pokroku celého lidstva.

Pro křesťana se tyto obzory ještě značně rozšiřují, neboť práce, přijatá Kristem jako vykoupená a spasitelná, se mění v prostředek svatosti a cestu ke svatosti, v konkrétní posvěcující a posvěcený úkol.

Pán si přál, abychom my, jeho děti, kterým se dostalo daru víry, ukazovali původní optimistické vidění stvoření, „lásku ke světu“, která se skrývá v křesťanství.

Proto v tvé profesionální práci ani v tvém úsilí o budování pozemských statků nesmí nikdy chybět nadšení.

Musíš zůstat bdělým, aby ti pracovní úspěchy nebo nezdary, které jistě přijdou, nedaly ani na chvilku zapomenout na skutečný cíl tvé práce — Boží slávu.

Křesťanský a zodpovědný přístup k práci neznamená pouze odpracovat příslušný počet hodin, ale též vykonávat dílo náležitě po stránce technické i odborné, a především s láskou Boží.

Jaká škoda mařit čas, který je Božím pokladem!

Protože všechna počestná zaměstnání mohou a musí být posvěcována, nemá žádné dítě Boží právo říkat: „Nemohu konat apoštolát!“

Ze skrytého života Ježíše Krista musíš vyvodit další důsledek — nespěchat… i když spěcháš!

To znamená, že nejdůležitější je vnitřní život. Všechno ostatní, apoštolát, veškerý apoštolát, je logickým důsledkem.

Problémům tohoto světa musíš čelit s nadpřirozeným smyslem a v souladu s mravními normami, které sice usměrňují osobnost, neohrožují ji však ani nepotlačují.

Svému chování tak dodáš úžasnou životní sílu, která uchvacuje, a ujistíš se, že kráčíš po správné cestě.

Bůh, náš Pán, chce, abys byl svatým a posvěcoval i ostatní. Je proto nutné, abys statečně a upřímně pohlédl na sebe, poté na Pána… a potom, teprve potom pohlížel na svět.

Podporuj své ušlechtilé lidské vlastnosti. Mohou se stát základem pro budování příbytku tvé svatosti. Zároveň si zapamatuj, jak už jsem ti jednou řekl, že ve službě Boží je třeba spálit všechno — dokonce i ono „co tomu řeknou“, dokonce i takzvanou reputaci, bude—li to nutné.

Potřebuješ formaci, protože musíš mít hluboký smysl pro zodpovědnost, který podporuje a podněcuje působení katolíků ve veřejném životě, s náležitým ohledem na svobodu každého z nich, a připomíná všem, že mají žít v souladu se svou vírou.

Prostřednictvím své práce, provedené co nejdokonaleji po stránce nadpřirozené i lidské, můžeš, ba musíš vnášet křesťanské názory do míst, kde budeš vykonávat svou profesi nebo řemeslo.

Jako křesťan máš povinnost jednat, nezůstávat stranou, spolupracovat, a věrně a s osobní svobodou tak sloužit obecnému blahu.

My, děti Boží, občané rovnocenní ostatním, se musíme beze strachu podílet na všech počestných lidských činnostech, aby tam byl přítomen Kristus.

Náš Pán po nás bude žádat účty, pokud se z nedbalosti či pohodlnosti nebudeme snažit dobrovolně se podílet na lidských činnostech a rozhodnutích, na nichž závisí přítomnost i budoucnost společnosti.

S velkým smyslem pro pokoru — silní ve jménu našeho Boha, aby neplatila slova žalmistova „síla jedněch je ve vozech, síla druhých v koních“ —, musíme odložit veškeré lidské ohledy a snažit se, aby ve společnosti nebylo místa, kde by neznali Krista.

Dobrovolně a v souladu s vlastními zálibami a vlastnostmi se účinně a aktivně podílej na práci veřejných i soukromých sdružení své země a tvá účast nechť je naplněna křesťanským smyslem. Takové organizace nejsou nikdy lhostejné ke světskému ani věčnému blahu lidstva.

Snaž se, aby veškeré lidské instituce i všechna zařízení, v nichž pracuješ a žiješ jako plnoprávný občan, byly v souladu principy, které řídí křesťanské pojetí života.

Nepochybně tak lidem zajistíš prostředky, aby žili ve shodě se svou důstojností, a umožníš mnoha duším, aby mohly s milostí Boží osobně odpovídat na křesťanské povolání.

Povinností křesťana i občana je zbožně a rozumně chránit a podporovat památky rozeseté podél ulic a cest — kříže, mariánské obrazy apod… a obnovovat ty, které barbarství nebo čas zničily.

Je nutné udatně vymýtit takzvanou „zatracenou svobodu“, dceru prostopášnosti, vnučku nekalých vášní, pravnučku prvotního hříchu…, která je jak známo přímým potomkem ďábla.

V zájmu objektivity a předcházení dalším škodám musím vytrvale hlásat, že nepřátelům Božím bychom neměli dělat reklamu nebo je opěvovat, a to ani po smrti.

Dnes i představitelé národů napadají ve společnosti naši Matku církev. Proto Bůh posílá své děti — včetně tebe! —, aby zde bojovaly za pravdu a šířily ji.

Právě proto, že jsi obyčejným občanem, pro své „laictví“, jež je stejné — není větší ani menší — jako u tvých kolegů, musíš mít odvahu, občas nemalou, činit svou víru „hmatatelnou“: ať jsou vidět tvé dobré skutky i motivy, které tě pohánějí.

Ty jako dítě Boží se nesmíš bát žít v pracovním nebo společenském prostředí, které je ti vlastní. Nikdy nejsi sám!

Bůh, náš Pán, tě stále doprovází a poskytuje ti vhodné prostředky, abys mu zůstal věrný a dovedl k Němu i ostatní.

Vše pro Lásku! To je cesta svatosti a štěstí.

S tímto hlediskem musíš čelit své duševní práci, svým nejvznešenějším duchovním úkolům i těm nejprostším věcem, které musíme konat všichni, a budeš žít v míru a radosti.

Ty jako křesťan můžeš, v mezích víry a morálky, ustoupit celým svým srdcem ve všem, co se týká tvé osoby, nemůžeš však ustupovat v tom, co patří Ježíši Kristu!

Až budeš muset přikazovat, nikoho neponižuj a chovej se ohleduplně. Cti rozum i vůli toho, kdo tě poslouchá.

Samozřejmě, musíš používat pozemské prostředky. Vynalož však velké úsilí k tomu, abys na ničem pozemském nelpěl, ale abys to vždy využíval ve snaze sloužit Bohu i lidem.

Všechno chceš plánovat? „Všechno,“ řekl jsi mi. Souhlasím, že se musíš cvičit v obezřetnosti. Nezapomínej však, že všechna lidská konání — nesnadná i běžná — si stále uchovávají prostor pro nepředvídané. Kromě toho křesťan nesmí zavírat dveře před nadějí ani přehlednout Boží prozřetelnost.

Při své práci musíš uplatňovat takové nadpřirozené hledisko, že se svým konáním necháš zcela pohltit jen proto, abys je učinil božským. Takto se pozemské stává božským a časné věčným.

Skutky konané ve službě Bohu nejsou nikdy znemožněny nedostatkem peněz, ale nedostatkem ducha.

Nenaplňuje tě radostí, že tak z blízka cítíš Ježíšovu chudobu? Jak je krásné nemít ani to nejnutnější! Jednej však jako on — skrytě a mlčenlivě.

Upřímná zbožnost, opravdová láska k Bohu, vede k práci a plnění každodenních povinností, i když je třeba vynaložit značné úsilí.

Mnohokrát se zdůrazňovalo nebezpečí skutků postrádajících vnitřní život, který by je oduševňoval. Bylo by však třeba také zdůraznit nebezpečí vnitřního života — může—li něco takového vůbec existovat — postrádajícího skutky.

Vnitřní boj nás nevzdaluje od našich pozemských úkolů, naopak vede nás k jejich lepšímu dokončení.

Tvůj život není naplněn opakováním stále stejných skutků, protože ten následující musí být vždy poctivější, účinnější a láskyplnější než předchozí.

Každý den s novým světlem, s novým nadšením — pro Něho!

Čiň každý den vše pro to, abys Boha poznal lépe, abys s ním „jednal“, abys ho v každém okamžiku více miloval, abys nemyslel na nic jiného než na jeho Lásku a slávu.

Tento plán splníš, synu, nezanecháš—li — v žádném případě! - své modlitby, setrváváš—li v Boží přítomnosti (pomocí střelných modliteb, duchovních svatých přijímání, abys byl zapálen), chodíš—li v klidu na mši svatou a dokončíš—li pro Něho zdárně svou práci.

Respektuji, ale nikdy nebudu sdílet mínění těch, kteří oddělují modlitbu od aktivního života, jako by to byly neslučitelné věci.

My, děti Boží, se musíme stát kontemplativními osobami, které si uprostřed hlučícího davu dovedou nalézt mlčení duše a vést tak nepřetržitý rozhovor s Pánem. A umí se na něj, jako se díváme na svého Otce, na vroucně milovaného Přítele.

Zbožný člověk — ne však pobožnůstkář — plní dokonale své pracovní povinnosti, protože ví, že jeho práce je modlitbou stoupající k Bohu.

Naše postavení dětí Božích nás dovede ke kontemplativnímu životu uprostřed všech lidských činností: staneme se světlem, solí i kvasem. Prostřednictvím modlitby, umrtvování, vzdělávání náboženského i odborného uskutečníme následující program — čím více budeme pronikat do světa, tím více musíme být ponořeni v Bohu.

Vzácné zlato ani diamanty nejsou jen tak na dosah, jsou v hlubinách země.

Tvé úsilí o posvěcování sebe sama i ostatních závisí na tvé horlivosti, radosti, práci —skryté, každodenní, pravidelné a obvyklé.

Ke svému běžnému chování potřebujeme větší schopnost než legendární král Midas, který vše, čeho se dotkl, změnil ve zlato.

My musíme skrze lásku měnit každodenní lidskou práci v Boží dílo s věčným dosahem.

Pokud opravdu chceš, vše ve svém životě můžeš nabídnout Pánu, všechno se může stát příležitostí k rozhovoru s tvým nebeským Otcem, který neustále opatruje a udílí nové světlo.

Pracuj radostně a klidně v Boží přítomnosti.

Takto vykonáš svou práci, a navíc ve shodě se zdravým rozumem: dovedeš svůj úkol až do konce, i když tě bude přemáhat únava, dokončíš dobře svoje dílo…, a Bůh nalezne zalíbení ve tvých skutcích.

Během celého dne musíš vést s Pánem soustavný rozhovor, který se bude týkat i problémů, které ti přináší práce. Jdi v duchu ke svatostánku a nabídni Pánu práci, jež prochází tvýma rukama.

Snaž se, aby se z tvého pracovního místa utíkalo tvé srdce k Pánu ve svatostánku, aby mu sdělilo prostě, bez nějakých dalších projevů: „Můj Ježíši, miluji tě.“

Neboj se ho nazývat svým Ježíšem, naopak, opakuj toto oslovení často.

Takto se chtěl jistý kněz věnovat modlitbě při recitování liturgie hodin: „Na začátku řeknu: ‚Chci se modlit tak, jako se modlí svatí‘. A potom pozvu svého anděla strážného, aby se mnou pěl chválu na našeho Pána.“

Zkus tento způsob ústní modlitby, abys posílil Boží přítomnost ve své práci.

Dostal jsi Boží povolání ke konkrétní cestě — projít všechny křižovatky světa a být při tom ponořen v Bohu prostřednictvím svého zaměstnání.

Nikdy neztrácej ze zřetele nadpřirozené hledisko. Veď své úmysly jako loď po širém moři — řiď se pohledem na hvězdu, pohledem na Marii. Tak nabudeš jistoty, že pokaždé dopluješ do přístavu.