Osvícení

Děti Boží. Nositelé jediného plamene, který je schopen osvětlovat pozemské cesty duší, jediné záře, ve které se nikdy nemohou objevit temnoty, stíny ani polostíny.

Pán nás používá jako pochodně, aby toto světlo zářilo… Na nás záleží, zda mnozí setrvají v temnotách, nebo budou kráčet po stezkách vedoucích do života věčného.

Bůh je můj Otec! Rozjímáš—li o tom, nikdy již na tuto myšlenku nezapomeneš.

Ježíš je můj milovaný Přítel! (další vzrušující objev), který mě miluje šílenou láskou svého božského Srdce.

Duch svatý je můj Utěšitel!, který řídí všechny mé kroky.

Dobře to promysli. Ty patříš Bohu a… Bůh je tvůj.

Můj Otče — obracej se na něj takto, s důvěrou —, jenž jsi na nebesích, shlédni na mě s láskou a soucitem a dej, ať opětuji tvou lásku.

Roztav a zažehni mé bronzové srdce, očisti ohněm mé neumrtvené tělo, naplň mou mysl nadpozemským světlem, dej, ať můj jazyk hlásá Lásku a Slávu Kristovu.

Kristus, který vystoupil na Kříž s rozepjatými pažemi, s gestem věčného Kněze, počítá s námi — kteří nejsme ničím! — že přineseme „všem“ lidem plody Vykoupení.

S radostí spočíváme, Pane, ve Tvé zraněné dlani. Sevři nás pevně! Stiskni nás, ať ztratíme všechnu pozemskou špatnost! Ať se očistíme, zažehneme a zůstaneme zkropeni tvou Krví!

A potom nás odhoď daleko!, daleko, a ať toužíme hojně sklízet, ať z Lásky k Tobě toužíme po stále plodnější setbě.

Neměj strach, neznepokojuj se, nediv se ničemu ani se nenech ovládat falešnou obezřetností.

Volání k plnění Boží vůle — stejně jako povolání — je náhlé, tak jako tomu bylo u apoštolů: setkali se s Kristem a následovali ho.

Nikdo nepochyboval: poznali Krista a okamžitě ho následovali.

Nadešel nám den spásy, den věčnosti. Opět slyšíme zvuk píšťaly božského pastýře a jeho láskyplná slova: Vocavi te nomine tuo — povolal jsem tě tvým jménem.

Jako naše matka — i On nás volá jménem. A co víc — jménem láskyplným, důvěrným. Tam, v nitru tvé duše volá a je třeba mu odpovědět: Ecce ego, quia vocasti me,tady jsem, volal jsi mě, a být rozhodnut, že tentokrát se čas nepřevalí jako voda kamenitým korytem, aniž by kdekoliv zanechala stopy.

Žij v blízkosti Krista! Musíš se stát další osobou v evangeliu a žít společně s Petrem, Janem, Ondřejem…, protože Kristus žije i nyní: Iesus Christus, heri et hodie, ipse et in saecula! Ježíš Kristus žije!, dnes jako včera: je stejný včera i dnes i navěky!

Pane, dej, ať jsou tvé děti jako rozpálené, žhavé uhlí, bez šlehajících, z dálky viditelných plamenů. Uhlí, které zažehne první plamínek v každém srdci, s nímž se setká.

Ty způsobíš, že se toto jiskření změní v požár. Vím a sám jsem viděl, s jakým porozuměním rozdmýchávají tví andělé žhavý popel v srdcích… A srdce bez popele nemůže nebýt tvoje.

Mysli na to, co říká Duch svatý, a naplň se úžasem i vděčností: Elegit nos ante mundi constitutionem — vyvolil si nás ještě před stvořením světa, ut essemus sancti in conspectu eius! — abychom byli před ním svatí.

Být svatým není snadné, ale ani obtížné. Být svatým znamená být dobrým křesťanem, podobat se Kristu. Ten, kdo se nejvíce podobá Kristu, je nejvíce křesťanem, nejvíce náleží Kristu a je nejsvětější.

A jaké máme prostředky? Tytéž jako první věrní, kteří spatřili Ježíše nebo ho poznali prostřednictvím vyprávění apoštolů či evangelistů.

Jaký dluh máš vůči svému Bohu Otci! Dal ti život, rozum, vůli… Dal ti svou milost — Ducha svatého, Ježíše v Nejsvětější svátosti, boží synovství, svatou Pannu, Matku Boží i Matku naši, dal ti možnost účastnit se mše svaté a udílí ti (tolikrát!) odpuštění tvých hříchů. Dal ti nesčetné dary a některé z nich jsou mimořádné.

— Řekni mi, synu, jak jsi odpověděl? Jak mu odpovídáš teď?

Nevím, co se stává tobě…, ale musím ti svěřit své dojetí poté, co jsem si přečetl slova proroka Izajáše: Ego vocavi te nomine tuo, meus es tu! — Povolal jsem tě, přivedl jsem tě do své církve, jsi můj! Kéž mi Bůh říká, že jsem jeho! Připadá mi, že Láskou zešílím!

Dobře se dívej — na světě je mnoho mužů a žen a ani jednoho z nich nepřestává Mistr volat.

Povolává je ke křesťanskému životu, k životu ve svatosti, k životu vyvolených, k životu věčnému.

Kristus trpěl za tebe a pro tebe, aby tě vytrhl z otroctví hříchu a nedokonalosti.

V této době plné násilí, brutální a divoké sexuality se musíme stát

vzbouřenci. Ty i já jsme vzbouřenci.

— Nechceme se nechat unášet proudem a stát se tak pouhými živočichy.

Chceme se chovat jako děti Boží, jako muži nebo ženy jednající se svým Otcem, který je na nebesích a chce stanout velmi blízko, ba uvnitř každého z nás.

Uvažuj často takto: Jsem katolík, syn církve Kristovy. On způsobil, že jsem se narodil v „jeho“ domě, bez jakékoliv vlastní zásluhy.

Kolik ti jen dlužím, můj Bože!

Připomínejte všem — a zvláště těm otcům a matkám rodin, které se nazývají křesťanské —, že „povolání“ je volání Boží, milost Páně, volba způsobená Boží dobrotou, důvod ke svaté hrdosti, radostná služba všem z lásky k Ježíši Kristu.

Věř mi:: Není „obětí“ pro rodiče, když po nich Bůh žádá jejich děti; ani pro ty, které Pán povolává, aby ho následovali

Je to naopak nesmírná čest, velká a svatá hrdost, důkaz obliby a mimořádné lásky, kterou Bůh projevil v určitém okamžiku, na niž ale pomýšlel už po celou věčnost.

Poděkuj svým rodičům za to, že ti dali život, aby ses mohl stát dítětem Božím. A projev jim ještě větší díky v případě, že první semínko tvé víry, zbožnosti, křesťanské cesty nebo povolání vložili do tvé duše právě oni.

Ve tvém okolí je mnoho lidí, ty však nemáš právo stát v cestě jejich duchovnímu blahu ani jejich věčné radosti.

Musíš být svatým, aby ses nezpronevěřil Bohu, který si tě vyvolil, ani těm, kdo toho tolik očekávají od tvého křesťanského života.

Přikázání milovat rodiče je právem přirozeným i jistým (?) právem Božím. Vždy jsem je nazýval „přesladkou povinností“.

Nezanedbávej svou povinnost milovat stále více své drahé, umrtvovat a modlit se za ně a děkovat jim za všechno jejich dobrodiní.

Jak si žádá Mistr, ty musíš být uprostřed světa, kde musíme žít, i ve všech lidských činnostech solí a světlem. Světlem, které osvěcuje rozum i srdce, solí, která dodává chuť a chrání před zkažením.

Proto chybí—li ti apoštolská horlivost, staneš se malým a neužitečným, budeš klamat ostatní a tvůj život se stane nesmyslným.

Špinavá a zkažená rudozelená vlna se snaží zatopit zemi a třísní svou odpornou slinou Spasitelův Kříž.

On však chce, aby z našich duší vyšla jiná vlna, bílá a mocná jako pravice Páně, jejíž čistota by potopila zkaženost veškerého materialismu a oslabila špatnost, která zaplavuje svět. Právě proto a ještě z jiných důvodů přicházejí děti Boží.

Mnozí se ptají, aby se ospravedlnili: „Proč se právě já mám vměšovat do života ostatních?“

Protože jako křesťan máš povinnost vměšovat se do života ostatních tak, abys jim mohl sloužit!

Protože Kristus se vmísil do tvého i mého života!

Staneš—li se druhým Kristem a budeš—li se chovat jako Boží syn, všude tam, kde se objevíš, zažehneš oheň. Kristus svým ohněm spaluje, nenechává srdce lhostejnými.

Bolí mě pomyšlení, že po dvou tisíciletích je ve světě tak málo těch, kteří se nazývají křesťany. A že mezi těmi, kteří si říkají křesťané, je tak málo těch, kteří žijí podle opravdového učení Kristova.

Stojí za to dát celý svůj život v sázku! Pracovat a trpět pro Lásku, abychom uskutečňovali Kristovy záměry a stali se tak spoluvykupiteli.

Vidím tvůj Kříž, můj Ježíši, a raduji se z tvé milosti, protože odměnou za tvou Kalvárii se pro nás stal Duch svatý… A ty se mi dáváš každý den s nesmírnou láskou — šílený! — v nejsvětější hostii… A učinil jsi mě Božím synem! A dal mi svou Matku.

Nestačí mi jen pouhé díkůvzdání. Stále mě pronásleduje myšlenka: „Pane, Pane, kolik duší je od tebe vzdáleno!“

Posiluj ve svém životě touhu po apoštolátě, aby ho tyto duše poznaly…, aby ho milovaly… a cítily se jím milovány!

Někdy se mluví o lásce — často jsem se o tom před tebou zmiňoval —, jako by šlo o podnět k vlastnímu uspokojení nebo o pouhý příspěvek k sobeckému dotváření vlastní osobnosti.

A vždycky jsem ti říkal, že tomu tak není. Opravdová láska vyžaduje zapřít sebe sama, odevzdat se. Opravdová láska s sebou přináší radost — radost s kořeny ve tvaru Kříže.

Můj Pane, je možné, že bych viděl Kříž a nekřičel bolestí i láskou?

Naplň se úžasem nad velikostí Boží. Stal se Člověkem, aby nás spasil, abychom ho ty i já — kteří nic neznamenáme, to si přiznej - poznali. Abychom se k němu obraceli s důvěrou.

Pane Ježíši, posiluj naše duše, urovnej naši cestu a, především, opoj nás Láskou!… Učiň nás živými hranicemi, které by zapálily zemi božským ohněm, jejž jsi ty přinesl.

Přiblížit se ještě blíž k Bohu znamená být ochoten k novému obrácení, k novému polepšení, k touze pozorně naslouchat jeho vnuknutím, svatým přáním, která zasévá do našich duší, a uvádět je ve skutky.

Na co jsi pyšný? Vždyť vše, co tě podněcuje, pochází od něho. Jednej podle toho.

Jakou úctu, jaký obdiv, jakou lásku jsme povinni cítit k jedné jediné duši, uvědomíme—li si, že Bůh ji miluje jako své vlastnictví.

Přání: Kéž bychom chtěli využívat všechny dny, které nám dává Bůh, pouze k tomu, abychom mu vzdávali díky.

Přeji si, aby ses choval jako Petr a jako Jan, abys v modlitbě přednášel Ježíši potřeby svých přátel, svých kolegů, kterým bys později mohl vlastním příkladem sdělit: Respicite in nos. Podívejte se na mne!

Když velmi milujeme některého člověka, toužíme se o něm všechno dozvědět.

Přemýšlej o sobě. Jak moc toužíš po poznání Krista? Protože… stejnou měrou jej miluješ.

Ti, kteří se domnívají, že my kněží zůstáváme sami, lžou nebo se mýlí.

Máme lepší společnost než kdokoliv jiný, protože jsme neustále s Pánem, se kterým musíme bez přestání jednat.

Jsme zamilováni do Lásky, do Tvůrce Lásky!

Připadám si jako ubohý ptáček, který si zvykl létat pouze ze stromu na strom nebo nanejvýš na balkon ve třetím poschodí… A jednou v životě se odvážil vzlétnout až na střechu jakéhosi domu, nebyl to žádný mrakodrap.

Vtom však našeho ptáka uchopí orel, který jej omylem pokládá za své mládě. Sevřen v jeho mocných spárech stoupá ptáček výš a výš, nad zasněžené vrcholky hor, nad bílé, modré a růžové obláčky a ještě výš, až se ocitne tváří v tvář slunci…

A tehdy orel ptáčka pustí se slovy: „Honem! Leť!“

Pane, dej, ať nikdy nelétám při zemi! Ať jsem stále osvětlován paprsky božského Slunce — Krista v eucharistii! Ať můj let neskončí, dokud nenaleznu pokoj ve tvém Srdci!

Takto končil svou modlitbou jeden náš přítel: „Miluji Vůli svého Pána, proto se zcela odevzdaný, nechám vést tam, kam si přeje on.“

Pros Otce, Syna, Ducha svatého i svou Matku, abys poznal sám sebe a plakal nad množstvím špíny, která tebou prošla a zanechala v tobě své nánosy…

A zároveň, aniž bys přestal uvažovat o této skutečnosti, mu řekni: Pane Ježíši, dej mi svou lásku jako očistný oheň, v němž se mé ubohé tělo, mé ubohé srdce i má ubohá duše zcela spálí a očistí se tak od všech pozemských špatností… A jakmile zcela zmizí celé mé já, naplň mě sebou. Ať už nikdy nepřilnu k ničemu nízkému a pozemskému, ale ať je mi tvá Láska stálou oporou.

Nepřej si pro sebe nic, dobrého ani špatného, přej si pouze to, co si přeje tvůj Bůh.

Ať z jeho rukou vzejde cokoliv, co by se z lidského hlediska zdálo špatné, s pomocí Boží ti to bude připadat dobré, ba dokonce velmi dobré. A budeš si říkat se stále větším přesvědčením: et in tribulatione mea dilatasti me…, et calix tuus inebrians, quam praeclarus est! V soužení jsi mě vyslyšel…, přetéká má číše, která opájí celou mou bytost!

Je nutné přinášet Pánu oběť Ábelovu: obětovat mu mladé a krásné kusy, ty nejlepší ze stáda, těla zdravá a svatá, srdce, která znají pouze jednu lásku — tebe, můj Bože! —, důvtipné mozky, tříbené soustavným studiem a sklánějící se před tvou Moudrostí, dětské duše, které myslí jen na to, jak se ti zalíbit.

Přijímej, Pane, od této chvíle takovéto vonné a krásné oběti.

Musíš se umět odevzdat a hořet před Bohem jako svíčka, která se vkládá do svícnu, aby svítila lidem kráčejícím v mlze, jako lampička u oltáře, která se svícením postupně stravuje až do úplného vyčerpání.

Náš Pán, učitel Lásky, je žárlivý milovník, který si žádá vše, co nám náleží, všechnu naši lásku. Očekává, že mu nabídneme vše, co máme, a půjdeme cestou, kterou každému z nás určil.

Můj Pane, vím, že tě nepřijmu za svého Spasitele, neuznám—li tě zároveň za svůj vzor.

Ty, který ses rozhodl být chudý, dej mi lásku ke svaté chudobě. Mým přáním, abych s tvou pomocí žil i zemřel chudý, i kdybych měl k dispozici miliony.

Velmi jsi zvážněl, když jsem ti svěřil, že se mi pro Pána zdá všechno málo.

Kéž by se o tobě mohlo říkat, že pro tvůj život je charakteristická láska k Boží vůli.

Kterákoliv, i ta nejskrytější a nejméně významná práce nám přináší sílu Božího života, je—li nabídnuta Pánu.

Uvědom si zodpovědnost svého poslání, vždyť tě pozorují celá nebesa!

Bůh tě očekává! Proto, ať jsi kdekoliv, musíš jej napodobovat, připojit se k němu s radostí, láskou a touhou, i kdyby se objevily okolnosti — dočasné nebo trvalé —, kdy bys musel dělat věci, které ti jsou proti srsti. Bůh tě očekává… a potřebuje tvou věrnost!

Napsal jsi: „Slyšel jsem tě volat, můj Králi, živým hlasem, který se dosud chvěje — ignem veni mittere in terram, et quid volo nisi ut accendatur — Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul!“

Poté jsi připojil: „Pane, odpovídám ti celým svým já, všemi svými smysly a schopnostmi — ecce ego, quia vocasti me! — tady jsem, volal jsi mě.“

Kéž by se tato odpověď stala tvým každodenním programem.

Musíš mít vážnost, pevnost a smysl pro zodpovědnost, které mnozí získávají až s přibývajícím věkem, ve stáří.) Získáš toto všechno ještě v mládí, neztratíš—li nadpřirozený smysl Božího dítěte. Protože On ti dá — více než starým lidem — podmínky vhodné pro tvou apoštolskou práci.

Těšíš se z vnitřní radosti a klidu, který bys za nic nevyměnil. Bůh je zde. Není nic lepšího než vyprávět mu o svých trápeních, aby přestala být trápeními.

„Jak je možné, že Kristus působí celých dvacet století na zemi, a svět je v takovémto stavu?“ ptal ses mě. „Jak je možné, že ještě existují lidé, kteří neznají Pána?“ naléhal jsi.

Dal jsem ti jasnou odpověď: „Vinni jsme my, kteří jsme byli vyzvání k podílu na spáse, a mnohdy neplníme Boží vůli.“

Pokora Ježíšova. Jak zahanbující je srovnání se mnou, pouhou hromádkou smetí, tak často skrývající svou pýchu pod pláštíkem důstojnosti a spravedlnosti. Kolik jen příležitostí k následování svého Mistra jsem propásl nebo nevyužil proto, že jsem je neučinil nadpřirozenými!

Přesladká Matko,… doveď nás až k šílenství, které učiní z druhých blázny našeho Krista.

Sladká Panno Maria, dej, ať naše láska není jen klamným zábleskem nepravých ohňů, produktem rozkládajících se těl. Kéž se stane opravdovým spalujícím žárem, který uchvátí a zapálí vše, čeho se dotkne.