Slavnost Božího těla

Dnes o svátku Božího Těla spolu budeme rozjímat o nesmírné lásce našeho Pána, který zůstává skrytý ve svátostných způsobách, ale nám připadá, jako by k nám promlouval a učil zástupy: Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá (zrna) na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vzklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní: trní vzešlo a udusilo je. Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný (Mt 13,3–8).

Toto podobenství je aktuální i dnes. Božský rozsévač i dnes rozhazuje svá semena. Také dnes se uskutečňuje dílo vykoupení a Pán k tomu chce použít i nás: chce, abychom my křesťané, připravovali jeho lásce všechny cesty této země, vyzývá nás, abychom šířili Boží poselství slovem i příkladem do všech končin země. Chce od nás, aby se jeden každý z nás stal – jakožto občan církevního i světského společenství a věrným plněním svých povinností – druhým Kristem a posvěcoval práci a povinnosti svého stavu.

Když se díváme kolem sebe a pozorujeme tento svět, který máme rádi, protože je Božím dílem, všímáme si, že se toto podobenství o rozsévači uskutečňuje: slovo Ježíše Krista je plodné, u mnoha duší probouzí horlivou oddanost a věrnost. Život a práce těch, kdo slouží Bohu, mění dějiny světa, a dokonce i mnoho těch, kdo Pána neznají, je přitahováno – snad nevědomky – ideály majícími původ v křesťanství.

Vidíme ovšem také, že část zrn padá na neúrodnou půdu nebo mezi trní a bodláčí: že jsou srdce, která se uzavírají světlu víry. Mnozí přijímají a hlásají ideály míru, smíření, bratrství, ale dosti často jsou tyto ideály v rozporu s jejich skutky. Někteří lidé chtějí za každou cenu potlačit Boží hlas, brání jeho šíření hrubým násilím nebo poněkud méně okázale, ale zato krutěji: lhostejností, která znecitlivuje ducha.

Chléb věčného života.

Rád bych, abychom si při této příležitosti uvědomili své křesťanské poslání, abychom obrátili svůj pohled na eucharistii, na Ježíše, který, když byl mezi námi, řekl, že jsme jeho údy: vos estis corpus Christi et membra de membro (1 Kor 12,27), vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd. Náš Bůh se rozhodl, že bude přebývat ve svatostánku, aby nás živil, aby nás posiloval, aby nás posvěcoval, aby nám pomáhal v naší práci a v našem úsilí. Ježíš je současně rozsévačem, semenem i plodem setby: je to chléb věčného života.

Tento stále obnovovaný zázrak eucharistie má všechny charakteristické rysy Ježíšova způsobu jednání. Dokonalý Bůh a dokonalý člověk, Pán nebe i země, se nám nabízí jako pokrm tím nejpřirozenějším a nejobyčejnějším způsobem. A čeká na naši lásku už skoro dva tisíce let. Je to dlouho a není to dlouho: protože tam, kde je láska, dny přímo letí.

Vzpomínám si v této souvislosti na jednu galicijskou báseň z Chvalozpěvů Alfonsa X. Moudrého. Je to legenda o mnichovi, který ve své prostotě prosil Pannu Marii, aby se mohl podívat do nebe, byť i jen na okamžik. Svatá Panna jeho přání vyhověla a dobrý mnich byl přenesen do ráje. Když se za chvíli vrátil, nepoznal nikoho z obyvatel kláštera: jeho modlitba, která mu připadala strašně krátká, trvala tři století. Tři století pro milující srdce totiž neznamenají nic. Takto si já osobně vysvětluji těch dva tisíce let čekání našeho Pána v eucharistii. Je to čekání Boha, který nás lidi miluje, který nás hledá, který nás má rád takové, jací jsme – nedokonalé, sobecké, nestálé –, ale schopné objevit jeho nekonečnou lásku a zcela se mu odevzdat.

Ježíš přišel na svět z lásky, a aby nás této lásce naučil, zůstal s námi v eucharistii. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti (Jan 13,1), těmito slovy začíná sv. Jan své vyprávění o tom, co se událo v předvečer velikonoc, kdy Ježíš – jak líčí svatý Pavel –vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho a řekl: „Toto je moje tělo, které se za vás (vydává). To čiňte na mou památku.“ Podobně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví. Kdykoli z něho budete pít, čiňte to na mou památku“ (1 Kor 11,23–25).

Nový život

Je to prosté a zároveň slavnostní ustanovení Nové smlouvy. Ježíš ruší Starý zákon a zjevuje nám, že on sám bude obsahem naší modlitby i našeho života.

Všimněte si radosti, kterou přetéká dnešní liturgie: naplno ať zazní chvála, aby duše zajásala. Je to křesťanská radost, která zpěvem oslavuje příchod nového věku: Obětí Nového řádu, ukončen je Starý věk. Staré vzešlo, nové vzkvetlo. Pravda vydala své světlo, noc se dala na útěk.

To je zázrak lásky –Toto je skutečný chléb Božích dětí– Kristus, jednorozený Syn věčného Otce, se nám nabízí jako pokrm. A tentýž Ježíš Kristus, který nás zde posiluje, nás očekává v nebi jako své hosty, dědice a společníky, neboť ti, kdo se živí Kristem, zemřou sice smrtí pozemskou a časnou, ale budou žít věčně, protože Kristus je život nepomíjející.

Pro křesťana, který se posiluje nebeskou manou eucharistie, začíná věčná blaženost už nyní. To staré pominulo: nechme stranou všechno zchátralé, ať je pro nás všechno nové: srdce, slova i skutky.

Je to dobrá radostná zvěst. Je to zvěst nová, protože k nám promlouvá o nesmírné Lásce, o které jsme dříve nic netušili. Je to zvěst dobrá, protože není nic lepšího než důvěrné spojení s Bohem, Dobrem všech dober. To je ta dobrá radostná zvěst, protože jistým a nepopsatelným způsobem předjímá věčnost.

Setkání s Ježíšem ve slově a chlebě

Ježíš je skryt v Nejsvětější svátosti oltářní, abychom se my s ním mohli setkávat, aby byl naším pokrmem, abychom s ním byli jedno. Tím, že řekl: Beze mne nemůžete dělat nic (Jan 15,5), neodsuzuje křesťana k nečinnosti ani ho nenutí, aby jej krušně a obtížně hledal. Zůstal mezi námi a plně se nám dává k dispozici.

Když se při mši svaté shromažďujeme před oltářem, když se díváme na svatou hostii vystavenou v monstranci nebo když se jí klaníme skryté ve svatostánku, měli bychom obnovit svou víru, myslet na tento nový život, který se nám dává, a být dojati Boží láskou a něžností.

Setrvávali v apoštolském učení, v (bratrském) společenství, v lámání chleba a v modlitbách (Sk 2,42). Tak nám popisuje Písmo svaté první křesťany: jsou skrze víru apoštolů shromážděni v dokonalé jednotě, účastni na eucharistii, jednotni v modlitbě: víra, chléb, slovo.

Ježíš v eucharistii je bezpečnou zárukou své přítomnosti v našich duších, zárukou své moci, kterou podpírá svět, zárukou svých příslibů vykoupení, aby lidstvo, až přijde konec časů, věčně sídlilo v nebeském domově, spolu s Bohem Otcem, s Bohem Synem a Bohem Duchem svatým: s Nejsvětější Trojicí, jediným Bohem. To je veškerá naše víra, která se mění ve skutky, když věříme v Ježíše, v jeho skutečnou přítomnost pod způsobami chleba a vína.

Nechápu, že by bylo možno žít křesťansky a necítit potřebu trvalého přátelství s Ježíšem skrze slovo a chléb, skrze modlitbu a eucharistii. Ale chápu naopak velmi dobře, že během staletí chtěly generace věřících nějak vyjádřit tuto eucharistickou úctu: někdy masovými pobožnostmi a veřejným vyznáním víry, jindy v tichosti a mlčky, v posvátném klidu chrámu nebo v soukromí srdce.

My bychom měli především milovat mši svatou, která by měla být středem našeho dne. Budeme-li dobře prožívat mši, nutně pak budeme prožívat i celý den v myšlenkách na Pána, budeme toužit po tom, abychom byli stále v jeho přítomnosti, abychom pracovali, jako pracoval on, a milovali, jako miloval on. Naučíme se pak děkovat Pánu za jeho další ohleduplnost: a sice tu, že nechce omezovat svou přítomnost jen na sloužení mše svaté u oltáře, ale že se rozhodl být stále ve svatostánku ve svaté hostii.

Pro mne osobně znamenal vždy svatostánek Betánii, tiché a klidné místo, kde přebývá Kristus, kde mu můžeme vypovědět všechny své starosti, bolesti, své sny i své radosti, a to stejně prostě a přirozeně, jako s ním kdysi mluvili jeho přátelé Marta, Marie a Lazar. Proto, když jsem v nějakém městě nebo vesnici, jsem rád, když zahlédnu, byť jen z dálky, siluetu kostela: je to další svatostánek, další příležitost, jak se mohu v myšlenkách spojit se svátostným Ježíšem.

Plody eucharistie

Když Pán ustanovil při poslední večeři Nejsvětější svátost, byla tma, což – jak říká svatý Jan Zlatoústý – ukazovalo na to, že čas se naplnil. Na světě se setmělo, protože staré obřady, dávná znamení nekonečného Božího milosrdenství vůči lidstvu, se pomalu začínala naplňovat, nastávalo opravdové svítání: přicházejí nové velikonoce. Eucharistie byla ustanovena v noci – připravovalo se tak ráno vzkříšení.

I my bychom měli ve svém životě připravovat toto svítání, tento rozbřesk. Všechno staré, škodlivé, vše, co nenese žádný užitek – malomyslnost, nedůvěra, smutek, zbabělost –, to vše bychom měli odhodit pryč. Eucharistie přináší Božím dětem novou zvěst a měli bychom na ni odpovídat in novitate sensus (srov. Řím 12,2), s obnoveným smýšlením i jednáním. Byl nám dán nový zdroj energie, mohutný kořen napojený na Pána. Nemůžeme použít znovu starý kvas, máme přece Chléb dnešní i věčný.

Na tento svátek se v některých částech světa konají ve městech procesí, při kterých křesťané doprovázejí Pána, který skrytý v hostii prochází po náměstích a ulicích – stejně jako za svého pozemského života –, vychází vstříc těm, kdo se s ním chtějí setkat, a jakoby náhodou potkává i ty, kdo ho nehledají. Ježíš se tak zase objevuje mezi svými učedníky. Jak odpovíme na toto Mistrovo volání?

Vnější projevy lásky musí totiž vycházet ze srdce a přerůstat ve svědectví křesťanského jednání. Jestliže jsme byli obnoveni přijetím Kristova Těla, měli bychom to projevovat i skutky. Aby naše slova byla pravdivá, jasná, přiměřená, aby uměla pomoci a potěšit, aby především uměla přivádět druhé lidi k Božímu světlu. Aby i naše skutky byly přiměřené, rázné a správné: aby měly ono bonus odor Christi (srov. 2 Kor 2,15), líbeznou vůni Krista, aby připomínaly jeho způsob jednání a života.

Průvod s eucharistií zpřítomňuje Krista ve vesnicích i městech tohoto světa. Ale znovu chci zdůraznit, že tato jeho přítomnost by neměla být záležitostí jednoho dne, neměla by to být jen nějaká hlučná oslava, na kterou se zase zapomene. Tento průvod s Ježíšem nám připomíná, že bychom ho měli objevovat i při své všední práci. Kromě tohoto slavnostního průvodu by měl tento čtvrtek probíhat i jakýsi tichý a prostý průvod všedního života každého křesťana, člověka, žijícího mezi lidmi, jen s tím rozdílem, že měl to štěstí a dostal víru a božské poslání jednat tak, aby hlásal Ježíšovo poselství na zemi. Máme jistě své chyby, potíže, hříchy. Ale Bůh je stále s námi a my bychom mu měli dovolit, aby nás používal a mohl tak skrze nás neustále procházet mezi lidmi.

Prosme tedy Pána, aby nám dal eucharistického ducha, aby se naše osobní setkání s ním projevovalo radostí, vyrovnaností, touhou po spravedlnosti. A umožněme druhým, aby poznali Krista, snažme se stavět jej na vrchol každé lidské činnosti. Tak se splní Ježíšův slib: A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě (Jan 12,32).

Chléb a žeň: společenství se všemi lidmi

Ježíš je – jak jsem řekl na začátku – rozsévač, který skrze křesťany pokračuje ve své božské setbě. Kristus svírá obilí ve svých probodených rukou, smáčí je svou krví, omývá je, čistí je a rozhazuje do brázdy, kterou je svět. Rozhazuje zrna jedno za druhým, aby každý křesťan mohl ve svém prostředí vydávat svědectví o plodnosti smrti a vzkříšení našeho Pána.

Jsme-li v Kristových rukou, měli bychom se sytit jeho spasitelskou krví, nechat se rozhazovat jako zrna, přijímat svůj život podle Boží vůle. A přesvědčovat se, že, aby semeno přineslo úrodu, musí padnout do země a odumřít (srov. Jan 12,24–25). Teprve potom vyroste stéblo a na něm klas. Z klasu je pak chléb, který bude Bohem proměněn v Kristovo tělo. Tak se znovu spojíme s Kristem, který byl naším rozsévačem. Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě (1 Kor 10,17).

Mějme stále na paměti, že žádný plod nevyroste bez předchozí setby, je tedy třeba velkoryse rozhazovat Boží slovo, pracovat na tom, aby lidé poznali Krista a pocítili po něm hlad. Tento svátek Corpus Christi – svátek Těla Kristova, chleba života – je vhodnou příležitostí, abychom se zamysleli, nad tímto hladem, který lze v dnešním světě pozorovat: hladem po pravdě, po spravedlnosti, po jednotě a po míru. Tváří v tvář hladu po míru bychom měli opakovat se svatým Pavlem: Kristus je náš pokoj, pax nostra (Ef 2,14). Hlad po pravdě nám má připomenout, že Ježíš je cesta, pravda a život (srov. Jan 14,6). Těm, kdo usilují o jednotu, bychom měli ukázat Krista prosícího, abychom byli consummati in unum, v dokonalé jednotě (Jan 17,23). Hlad po spravedlnosti nás má dovést k původnímu zdroji svornosti mezi lidmi: musíme si uvědomit, že jsme děti jednoho Otce, tedy bratři.

Mír, pravda, jednota, spravedlnost. Jak se to zdá někdy obtížné překonávat různé bariéry bránící lidskému soužití! A přece, my křesťané, jsme povoláni, abychom uskutečňovali tento velký zázrak bratrství, abychom s pomocí Boží milosti dosáhli toho, že se lidé budou chovat křesťansky, budou nést břemena jedni druhých (srov. Gal 6,2), jsme povoláni žít přikázání lásky, která je svorníkem dokonalosti a naplněním zákona (srov. Kol 3,14; Řím 13,10).

Nesmíme si však zakrývat skutečnost, že je toho ještě mnoho, co zbývá udělat. Jednou, když pozoroval jemné vlnění nalitých klasů, řekl Ježíš svým učedníkům: Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň (Mt 9,37–38). Stejně jako tenkrát, i dnes je málo dělníků, kteří by snášeli břímě dne i horka (srov. Mt 20,12). A jestliže my, kdo pracujeme, nebudeme věrni, dojde k tomu, o čem píše prorok Joel: Pole bylo zpustošeno, naříkala ornice, neboť to tam je obilí, vyschl mošt, žárem vyprahl olej. Hanběte se, rolníci, naříkejte, vinaři, pro pšenici a ječmen, veta je po sklizni pole (Jl 1,10–11).

Sklizeň na poli přijde nazmar, nebudeme-li ochotni velkoryse přijmout neustálou práci, práci, která může trvat dlouho a být únavná: nebudeme-li ochotni obdělávat půdu, zasévat semena, hlídat pole, žnout, mlátit… Boží království se buduje v lidských dějinách, v čase. Bůh nám všem svěřil tento úkol a nikdo si nemůže myslet, že je od něho osvobozen. Až se dnes budeme klanět Kristu v eucharistii, pomysleme na to, že ještě nenastal čas odpočinku, že je třeba ještě pracovat.

V Knize Přísloví se uvádí: Kdo vzdělává svou půdu, má chleba dosyta (Př 12,11). Snažme se aplikovat tento výrok duchovně: ten, kdo neobdělává Boží roli, ten, kdo není věrný Božímu poslání a neslouží ostatním, nepomáhá jim poznávat Krista, ten sotva pochopí, co je to eucharistický chléb. Nikdo si neváží něčeho, co ho nestálo žádné úsilí. Abychom dovedli ocenit a milovat eucharistii, musíme projít Ježíšovou cestou, jeho postupem: být obilím, odumřít pro sebe sama, vstát k novému životu a vydat hojný užitek: stonásobný (srov. Mk 4,8).

Tuto cestu lze shrnout do jednoho slova: milovat. Milovat znamená mít velké srdce, spoluprožívat starosti lidí z našeho okolí, umět odpouštět a mít pochopení: obětovat se s Kristem za duše bližních. Budeme-li milovat jako Kristus, naučíme se sloužit a budeme ochotni odhodlaně a s láskou hájit pravdu. Abychom takto milovali, je třeba vytrhnout ze svého života všechno to, co v nás narušuje Kristův život: skon k vlastnímu pohodlí, pokušení sobectví, snahu o vlastní vyniknutí. Jen když v sobě budeme prožívat Ježíšův život, budeme ho i moci předávat druhým, jen tehdy, když na sobě zakusíme odumření obilného zrna, když budeme pracovat v hlubinách země a přeměňovat ji zevnitř, budeme schopni ji i zúrodňovat.

Křesťanský optimismus

Někdy bychom snad mohli být v pokušení myslet si, že toto všechno je sice moc hezké, ale jen jako nějaký neuskutečnitelný sen. Říkal jsem vám, abyste obnovili svou víru a naději; zůstaňte pevni a mějte jistotu, že naše sny budou Božím divem splněny. Ale je naprosto nutné, abychom byli pevně zakotveni v křesťanské ctnosti naděje.

Nepřijímejme jako samozřejmost zázraky, které se dějí denně před našimi zraky – obdivuhodný zázrak, že Pán každý den sestupuje do rukou kněze. Ježíš chce, abychom byli bdělí, abychom se neustále přesvědčovali o jeho velké moci a abychom znovu slyšeli jeho slib: Venite post me, et faciam vos fieri piscatores hominum (Mk 1,17), pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí – budete-li mne následovat, podaří se vám přivést lidi k Bohu. Měli bychom těmto Ježíšovým slovům věřit a nasednout do loďky, chopit se vesel, vytáhnout plachty a vydat se na moře světa, který nám Kristus dává jako dědictví. Duc in altum et laxate retia vestra in capturam (Lk 5,4), zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovení!

Tato apoštolská horlivost, kterou vložil Kristus do našeho srdce, by se neměla vyčerpat – vyhasnout – nějakou falešnou pokorou. Je sice pravda, že za sebou vlečeme své osobní nedostatky, ale je také pravda, že Pán s našimi chybami počítá. Jeho milosrdnému pohledu neuniká skutečnost, že my lidé jsme tvorové mající své nedostatky, slabosti, nedokonalosti, že jsme nakloněni ke hříchu. Ale přikazuje nám, abychom s nimi bojovali, abychom své chyby přiznávali, ne abychom klesali na mysli, ale činili pokání a toužili stát se lepšími.

Kromě toho bychom měli mít stále na paměti, že jsme pouhými nástroji: Vždyť co je Apollos? A co Pavel? Jen služebníci, kteří vás přivedli k víře, a každý (má jen tolik), kolik mu dal Pán. Já jsem zasadil, Apollos zalil, ale Bůh dával vzrůst (1 Kor 3,5–6). Učení, poselství, které máme hlásat, má svou vlastní nekonečnou plodnost, která nezáleží na nás, ale na Kristu. To sám Bůh chce uskutečňovat dílo spasení, chce vykoupit svět.

Věřme tedy, věřme bez malomyslnosti, neomezujme se pouze na lidské výpočty. Pro překonání překážek je třeba začít pracovat, plně se vrhnout na úkol, tak aby už samo toto úsilí nám umožnilo nacházet i nové cesty. Zde je univerzální lék na každou těžkost: osobní svatost, odevzdanost Pánu.

Být svatý znamená žít tak, jak si přeje náš nebeský Otec. Namítnete, že je to těžké. Ano, je to vysoký ideál. Zároveň však i snadný: dosažitelný. Když někdo onemocní, někdy nelze najít lék. V nadpřirozeném řádu se to nestává. Lék je vždy po ruce: je to Ježíš Kristus přítomný v eucharistii, ten, který nám ostatně poskytuje svou milost i v dalších svátostech, které ustanovil.

Opakujeme tedy slovy i skutky: Pane, věřím v tebe, stačí mi tvá prozřetelnost, tvoje každodenní pomoc. Neměli bychom od Boha žádat velké zázraky. Měli bychom naopak prosit, aby posilnil naši víru, aby osvítil náš rozum, aby posiloval naši vůli. Ježíš s námi stále zůstává a vždy jedná jako ten, který je.

Od začátku svého kázání jsem vás varoval před falešným stavěním se na roveň Bohu. Ať tě nepobuřuje poznání o tom, jaký jsi: jsi z hlíny. Neznepokojuj se. Protože ty i já jsme Boží děti – a toto je stavění se na roveň Bohu v dobrém smyslu toho slova –, od věčnosti jsme byli vyvoleni Božím voláním: Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí (Ef 1,4). My, kdo patříme Bohu, jsme jeho nástroji a přes svou osobní nedokonalost budeme silni, jestliže si stále budeme této slabosti vědomi. Míru naší vlastní slabosti nám určí pokušení.

Když pociťujeme skleslost nad svou vlastní ubohostí, je to vhodná chvíle k naprostému odevzdání se do rukou Božích. Vypráví se, že Alexandr Veliký jednou potkal žebráka, který prosil o almužnu. Alexandr nařídil, aby ho udělali pánem nad pěti městy. Ten chudák celý zmatený vyděšeně zvolal: „Ale já jsem o tolik neprosil!“ A Alexandr odpověděl: „Ty jsi žádal podle svého, já ti dávám také podle svého.“

I ve chvílích, kdy si hlouběji uvědomujeme svou nedokonalost, se můžeme a máme dívat na Boha Otce, na Boha Syna, na Boha Ducha svatého s vědomím, že máme účast na Božím životě. Nikdy neexistuje dostatečný důvod pro ohlížení se dozadu (srov. Lk 9,62). Pán je vedle nás. Měli bychom být věrní, oddaní, plnit své povinnosti a nacházet u Ježíše lásku a povzbuzení, abychom uměli chápat chyby druhých a překonávat své vlastní. Tak každá skleslost – tvoje, moje, všech lidí – přispěje ke Kristovu království.

Uznávejme svoje neduhy, ale vyznávejme Boží sílu. Optimismus, radost, pevné přesvědčení, že Pán nás chce použít pro své záměry, to vše by mělo utvářet křesťanský život. Jestliže se budeme cítit součástí církve, jestliže budeme vědět, že jsme podpíráni pevnou skálou Petrovou a působením Ducha svatého, budeme správně plnit malé úkoly každého okamžiku: budeme se snažit každý den něco málo zasít. Pak se úroda ani nevejde do sýpek!

Končíme tuto chvíli modlitby. Připomeňte si vděčně nekonečnou Boží dobrotu – že při slovech proměňování se Kristus stává skutečně přítomným v hostii, se svým tělem, se svou krví, se svou duší i se svým božstvím. Klaňte se mu s úctou a zbožností, v jeho přítomnosti mu znovu nabídněte svou lásku, řekněte mu beze strachu, že ho máte rádi, poděkujte mu za tento každodenní důkaz jeho milosrdenství, tak plného porozumění, a udělejte si předsevzetí, že budete s důvěrou přistupovat k svatému přijímání. Žasnu nad tímto tajemstvím lásky: Pán vyhledává mé ubohé srdce jako svůj trůn a neopustí mě, jestliže já sám se od něho neodloučím.

Budeme-li se posilovat Kristovou přítomností, živit se jeho tělem a zůstaneme-li mu věrni po celý svůj pozemský život, potom se v nebi budeme, spolu s Ježíšem a Marií, nazývat vítězi. Smrti, kdepak je tvoje vítězství? Smrti, kdepak je tvůj bodec? Ale Bohu díky! On nám popřává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista (1 Kor 15,55.57).