Nanebevstoupení Páně

Dnešní liturgie nám ukazuje ještě poslední tajemství Ježíšova života mezi lidmi: jeho vstoupení na nebesa. Od jeho narození v Betlémě se stalo tolik věcí: nalezli jsme ho v jeslích, klaněli se mu pastýři i králové; pozorovali jsme ho po dlouhá léta v Nazaretě, při práci v ústraní; doprovázeli jsme ho na jeho cestách po Palestině, kde kázal lidem o Božím království a kde konal dobro. A později, ve dnech jeho umučení, jsme trpěli, když jsme se dívali, jak ho obviňují, mučí a s velkou nenávistí křižují.

Po této bolesti následovala úžasná radost vzkříšení. Jaký jasný a pádný základ naší víry! Už bychom tedy neměli pochybovat. Ale – možná stejně jako apoštolové – jsme dosud slabí a v dnešní den nanebevstoupení se ptáme Krista: Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království? (Sk 1,6). Zmizí už konečně všechny naše zmatky, pochybnosti a všechna naše nedokonalost?

Pán nám odpovídá tím, že vstupuje na nebesa. Stejně jako apoštolové, stojíme v úžasu a jsme smutni při pohledu na Krista, který nás opouští. Není opravdu snadné zvyknout si na skutečnost, že Ježíš už mezi námi není tělesně přítomen. Je až dojemné si uvědomit a připomenout, že v nádherném uchvácení lásky odchází a zároveň zůstává; vstupuje na nebesa a dává se nám za pokrm ve svaté hostii. Nicméně se nám stýská po jeho lidském slově, jeho chování, pohledu, úsměvu, konání dobra. Chtěli bychom se na něho zase dívat zblízka, když unaven cestou usedá u studny (srov. Jan 4,6), když pláče pro Lazara (srov. Jan 11,35), když se modlí (srov. Lk 6,12), když je mu líto zástupů (srov. Mt 15,32; Mk 8,2).

Vždy mi připadalo logické a naplňovalo mě radostí, že božské lidství Ježíše Krista vstupuje do slávy Otce, ale stejně tak si myslím, že jistý zvláštní smutek spojený s nanebevstoupením je důkazem lásky, kterou cítíme vůči Ježíši, našemu Pánu. On, dokonalý Bůh, se stal člověkem, dokonalým člověkem z masa a krve. A odchází od nás do nebe. Jak by se nám po něm nemělo stýskat?

Setkání s Ježíšem Kristem v chlebě a slově

Když umíme rozjímat o Kristových tajemstvích, když se snažíme dívat se na něho čistýma očima, uvidíme, že i dnes se k němu můžeme důvěrně přiblížit: tělesně i duchovně – skrze chléb a skrze slovo, když se budeme živit eucharistií, když jej budeme poznávat a plnit jeho učení a když se s ním budeme setkávat v modlitbě. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm (Jan 6,56). Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat (Jan 14,21).

To nejsou jen plané sliby. Je to nejvlastnější podstata života: života milosti, která nás vybízí, abychom jednali osobně a přímo s Bohem. Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce (Jan 15,10). Tato Ježíšova slova při poslední večeři jsou tím nejlepším úvodem ke slavnosti Nanebevstoupení Páně. Kristus věděl, že je třeba, aby odešel, protože po nanebevstoupení přijde tajemným způsobem, který nejsme schopni pochopit, v novém přílivu lásky, třetí osoba Nejsvětější Trojice: Ale já vám říkám pravdu: Je to pro vás dobré, abych já odešel. Jestliže totiž neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li však, pošlu ho k vám (Jan 16,7).

Odešel a poslal nám Ducha Svatého, který vede a posvěcuje naše duše. Když v nás působí Duch svatý, utvrzuje to, co hlásal Kristus: totiž že jsme Boží děti, že jsme nedostali ducha otroctví, abychom museli žít ve strachu, ale ducha synovství, a proto můžeme volat: „Abba, Otče!“ (srov. Řím 8,15).

Vidíte? Je to působení Boží Trojice v našich duších. Bůh může přebývat v každém křesťanu, odpoví-li na milost, která nás spojuje s Kristem v chlebu a slově, ve svaté hostii a v modlitbě. Církev nám denně dává k rozjímání skutečný živý Chléb a věnuje mu dva velké svátky liturgického roku: Zelený čtvrtek a slavnost Těla a Krve Kristovy. Dnes, na den Nanebevstoupení Páně, se zastavme a setkejme se s Ježíšem v pozorném naslouchání jeho slovu.

Život modlitby

Za noci mu budu zpívat a chválit ho, neboť mi dává život (Žl 42[41],9). Jestliže Bůh pro nás znamená život, nesmí nás udivovat, že náš křesťanský život by měl být protkán modlitbou. Ale nemyslete si, že modlitba je jen nějaký úkon, který si odbudeme, a tím to končí. Spravedlivý má zalíbení v Hospodinově zákoně a o jeho zákoně přemítá dnem i nocí (Žl 1,2). Ráno na tebe myslím (srov. Žl 63[62],7), k večeru jako kadidlo stoupá má modlitba k tobě (srov. Žl 141[140],2). Celý den může být dobou modlitby: od večera do rána a od rána do večera. Písmo nám dokonce připomíná, že i spánek má být modlitbou (srov. Dt 6,6–7).

Vzpomeňte si, co o Ježíši vyprávějí evangelia. Často strávil celou noc v důvěrném rozhovoru se svým Otcem. A vzpomeňme, jak na první učedníky zapůsobila postava modlícího se Krista! Pozorovali stále svého Mistra a pak mu řekli: Domine doce nos orare (Lk 11,1), Pane, nauč nás modlit se.

Svatý Pavel – orationi instantes (Řím 12,12), v modlitbě buďte vytrvalí – všude šíří živý příklad Krista. A sv. Lukáš mistrovsky načrtává chování prvních učedníků: jednomyslně setrvávali v modlitbách (Sk 1,14).

Charakter dobrého křesťana se získává milostí v kovárně modlitby. A modlitba, má-li být opravdu živá, se nerozvíjí jen jedním směrem. Člověk obvykle uleví svému srdci slovy modliteb, která nás naučil sám Pán – Otče náš – nebo jeho andělé – Ave Maria. Jindy se uchýlíme ke starým osvědčeným modlitbám, do kterých vyústila zbožnost milionů bratří ve víře: jsou to liturgické modlitby – lex orandi – modlitby, které se zrodily z milujícího srdce, jako tolik mariánských antifon – Sub tuum praesidium… (Pod ochranu tvou), Memorare… (Pamatuj, láskyplná Panno Maria), Salve Regina… (Zdrávas Královno).

Při některých příležitostech nám budou stačit dvě nebo tři střelné modlitby, vyslané k Pánu jako šíp, iaculata – jsou to krátké vroucí modlitby, které se naučíme při četbě evangelia: Domine, si vis, potes me mundare (Mt 8,2), Pane, chceš-li, můžeš mě očistit; Domine, tu omnia nosti, tu scis quia amo te (Jan 21,17), Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě miluji; Credo, Domine, sed adiuva incredulitatem meam (Mk 9,24), Věřím, Pane, pomoz mé slabé víře; Domine non sum dignus (srov. Mt 8,8), Pane, nezasloužím si; Dominus meus et Deus meus (Jan 20,28), Pán můj a Bůh můj… Mohou to však být i jiné krátké a vroucí věty, které vytrysknou z vnitřní potřeby duše v nějaké konkrétní situaci.

Život modlitby by měl být založen na několika denních chvílích, věnovaných výhradně setkání s Bohem – na chvílích rozhovoru bez hluku slov, vždy, kdy je to jen možné před svatostánkem, abychom tam vzdávali díky Pánu, který čeká – tak sám! – už 20 století. Rozjímavá modlitba je rozhovor s Bohem, od srdce k srdci, kterého se účastní celá duše: rozum i představivost, paměť i vůle. Je to rozjímání, které pomůže dodat našemu ubohému lidskému všednímu životu nadpřirozenou hodnotu.

Díky těmto chvílím rozjímání, díky ústním a střelným modlitbám, budeme schopni zcela přirozeně a neokázale proměňovat své dny v neustálou chválu Boží. Budeme žít a pracovat stále v Boží přítomnosti, tak jako zamilovaní se v myšlenkách neustále obracejí k osobě, kterou milují, a všechna naše činnost a práce, byť by byla naprosto bezvýznamná, přinese duchovní plody.

Proto, když se křesťan vydá na tuto cestu nepřetržitého styku s Pánem – a může to být cesta pro všechny, nejen pro vyvolené –, poroste jeho vnitřní život a on bude schopen dokonale plnit Boží vůli.

A skrze modlitbu můžeme pochopit i druhé téma, které nám nabízí dnešní slavnost: apoštolát, to znamená uskutečňování Ježíšova učení, které zanechal svým učedníkům krátce před svým nanebevstoupením: Budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země (Sk 1,8).

Apoštolát – spoluúčast na díle vykoupení

Duše, která je zvyklá rozjímat, musí pak vlivem Božího působení nutně překypovat apoštolským úsilím. Srdce mi vzplálo v nitru, když jsem uvažoval, vznítil se oheň (Ž 39[38],4). Jaký jiný oheň to může být než ten, o kterém mluví Kristus: Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! (Lk 12,49). Je to oheň apoštolátu, který je posilován modlitbou: na celém širém světě neexistuje žádný lepší prostředek pro růst apoštolského úsilí než modlitba. K tomuto pokojnému, tichému boji je povolán každý křesťan – měl by doplňovat to, co ještě zbývá vytrpět (do plné míry) Kristových útrap (Kol 1,24).

Řekli jsme, že Kristus odešel na nebesa. Ale křesťan se s ním může nadále setkávat v modlitbě a v eucharistii jako oněch prvních dvanáct učedníků, může se zapálit jeho apoštolskou horlivostí a být tak spolu s ním účasten jeho vykupitelského díla, to znamená zasévat pokoj a radost. A sloužit: apoštolát znamená především službu. Budeme-li se ovšem spoléhat na své vlastní síly, v nadpřirozené oblasti nic nezískáme, budeme-li však Božími nástroji, dosáhneme všeho: Všechno mohu v tom, který mi dává sílu (Flp 4,13). Bůh ve své dobrotě se rozhodl používat nás, nevhodné nástroje. Apoštol tedy nemá jiný cíl než dovolit Pánu, aby jednal on, dát se zcela k disposici, aby Bůh mohl uskutečňovat – skrze své tvory, skrze určitou duši – své vykupitelské dílo.

Apoštol je křesťan, který je naroubován na Krista a ztotožněn s ním křtem, je připraven bojovat za Krista biřmováním, je povolán sloužit Bohu svou prací ve světě skrze všeobecné kněžství věřících, které propůjčuje jistou účast na kněžství Kristově a je podstatně jiného charakteru než kněžství řádné; toto kněžství věřících umožňuje účast na bohoslužbách církve a pomáhá lidem na jejich cestě k Bohu svědectvím slova a života, modlitbou a pokáním.

Každý z nás by měl být ipse Christus, sám Kristus, který je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi (srov. 1 Tim 2,5). My se s ním spojujeme, abychom s ním vše nabídli Otci. Naše povolání Božích dětí ve světě od nás vyžaduje, abychom usilovali nejen o svou osobní svatost, ale abychom kráčeli po cestách této země a přes všechny překážky z nich udělali stezky, které povedou duše k Pánu; abychom se jako běžní občané angažovali ve všech časných záležitostech, abychom byli kvasem (srov. Mt 13,33), který prokvasí celé těsto (srov. 1 Kor 5,6).

Kristus vstoupil na nebesa, ale předal všem čestným lidem konkrétní možnost spasení. Sv. Řehoř Veliký shrnuje toto velké křesťanské téma následujícími pádnými slovy: Ježíš tak odchází tam, odkud pochází, a vrací se odtud, kde nadále přebývá. A opravdu, v okamžiku, kdy stoupá na nebesa, spojuje svým božstvím nebe a zemi. O dnešním svátku je vhodné slavnostně zdůraznit skutečnost, že byl zrušen zákon, který nás odsuzoval, byl zrušen rozsudek, kterým jsme byli podrobeni zmaru. Vše přirozené, kterému byla určena slova: jsi prach a v prach se navrátíš (Gn 3,19), nyní vystupuje s Kristem na nebesa.

Proto musím stále opakovat, že svět lze posvětit a že se tento úkol týká zvláště nás, křesťanů – tím, že ho budeme očišťovat od hříchů, kterými ho lidé poskvrňují a obětovat ho Pánu jako duchovní hostii – předkládanou a pozvedanou s Boží milostí a naším úsilím. Přesně vzato nelze říci, že by existovaly skutečnosti, které by měly výlučně světský charakter, jestliže Slovo na sebe jednou vzalo celou lidskou přirozenost a posvětilo zemi svou přítomností a prací svých rukou. Velké poslání, které dostáváme při křtu, je spolupráce na díle vykoupení. Vždyť Kristova láska nás nutí (srov. 2 Kor 5,14), abychom vzali na svá ramena část božského úkolu vykupovat duše.

Podívejte se: Vykoupení, které bylo završeno, když Kristus zemřel v potupě a slávě kříže: Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost (1 Kor 1,23), toto vykoupení bude vůlí Boží uskutečňováno až do příchodu Pána. Není slučitelné žít podle srdce Ježíše Krista a necítit se být povolán jako on, peccatores salvos facere (1 Tim 1,15), zachránit hříšníky, i když jsme přesvědčeni, že především my sami potřebujeme stále více důvěřovat v Boží milosrdenství. Odtud pramení silná touha podílet se spolu s Kristem na jeho vykupitelském díle, zachraňovat spolu s ním všechny duše, protože jsme, toužíme být ipse Christus, sám Ježíš Kristus, který vydal sám sebe jako výkupné za všechny (1 Tim 2,6).

Máme tedy před sebou velký úkol. Nestačí zůstat pasivní, protože Pán nám řekl: Hospodařte (…), dokud se nevrátím (Lk 19,13). Zatímco budeme čekat, až se Pán vrátí, aby se plně ujal svého království, nemůžeme stát se založenýma rukama. Šíření Božího království není jen oficiálním úkolem těch členů církve, kteří zastupují Krista, protože od něho dostali zvláštní posvěcení. Vos autem estis Corpus Christi (1 Kor 12,27), vy jste Kristovo Tělo, říká apoštol Pavel s konkrétním příkazem pracovat až do konce.

Je toho tolik třeba udělat. Copak se za těch dvacet století nic neudělalo? Za dvacet století se toho vykonalo hodně, nezdá se mi ani spravedlivé, ani čestné tvrzení některých lidí, kteří podceňují práci těch, kteří nás předešli. Za dvacet století se udělal velký kus práce a často velmi dobře. Docházelo sice někdy k přehmatům, zvratům, podobně jako i dnes dochází k ústupkům, panuje strach, bázlivost, stejně však ale nechybí ani odvaha a ušlechtilost. Ale lidský rod se neustále obnovuje, v každé generaci je třeba o něco pokročit ve snaze pomáhat odhalit člověku velikost jeho povolání jako dítěte Božího, je nutné vštěpovat přikázání lásky ke Stvořiteli a k bližním.

Kristus nám jasně ukázal cestu této lásky k Bohu: apoštolát je překypující Boží láska, která se dává ostatním. Vnitřní život znamená růst ve spojení s Kristem skrze chléb a slovo. A apoštolské úsilí je nezbytným a pravým projevem vnitřního života. Když zakoušíme Boží lásku, nutně musíme pociťovat starost o duše svých bližních. Vnitřní duchovní život a apoštolát nelze oddělovat, tak jako od sebe nelze oddělovat Krista Bohočlověka a Krista Spasitele. Slovo se stalo tělem, aby spasilo lidstvo, aby se s ním sjednotilo. To je důvod jeho příchodu na svět. V Krédu se modlíme: pro nás a pro naši spásu sestoupil z nebe.

Pro křesťana je apoštolát něčím zcela přirozeným: není to něco jako přídavek ke každodenní činnosti, k zaměstnání, něco, co by bylo zcela mimo normální všední život, něco navíc. Od vzniku Opus Dei to říkám pořád: Je třeba posvěcovat běžnou, obyčejnou práci, posvěcovat skrze ni i sám sebe a posvěcovat při vykonávání svého povolání bližní – každý podle svého stavu a postavení.

Apoštolát je pro křesťana něco jako dýchání: Syn Boží nemůže bez tohoto duchovního dýchání žít. Dnešní svátek nám připomíná, že úsilí o spásu duší je láskyplným příkazem Pána, který, když vstoupil do své slávy, posílá nás jako své svědky do celého světa. Naše odpovědnost je veliká: být Kristovým svědkem totiž v první řadě předpokládá, abychom se snažili jednat podle jeho učení, chovat se tak, aby naše jednání připomínalo Ježíše, jeho laskavou osobnost. Musíme se chovat tak, aby se o nás mohlo říkat: to je křesťan, protože v něm není nenávisti, protože dokáže mít pochopení pro druhé, protože není fanatik, protože dovede ovládat své pudy, protože je obětavý, mírumilovný, protože dovede milovat.

Pšenice a koukol

Načrtl jsem vám ideální cestu křesťana ne podle svých představ, ale podle Kristova učení. Jistě souhlasíte s tím, že je to krásné, vznešené, přitažlivé. Ale možná se někdo zeptá: Lze takto žít v dnešní společnosti?

Samozřejmě že ano. Pán nás povolává v době, kdy se hodně mluví o míru, a mír není ani v srdcích, ani ve státním zřízení, ani ve společenském životě, ani mezi národy. Stále se mluví o rovnosti a demokracii, a přece je stále mnoho privilegovaných, uzavřených a neproniknutelných společenských kast. Povolává nás v době, kdy se volá po porozumění, a porozumění se nedostává, dokonce ani mezi lidmi, kteří jednají s dobrou vůlí a chtějí se angažovat v charitativní činnosti – nezapomeňte, charita, láska k bližnímu, spočívá spíše v porozumění než v dávání.

Žijeme v době, kdy fanatici a fundamentalisté – neschopni přijmout odlišné názory a postoje druhých – trvají na svém názoru, dokonce obviňují z násilností a agrese ty, kteří jsou vlastně jejich oběťmi. Povolává nás konečně v době, kdy se velmi mnoho mluví o jednotě a patrně bude těžké pochopit, že je tolik nejednoty, i mezi katolíky, o ostatních ani nemluvě.

Nikdy se neuchyluji k politickým úvahám, protože to není mým posláním. Na to, abych z pohledu kněze popsal stav současného světa, mi stačí znovu připomenout jedno podobenství našeho Pána – o pšenici a koukolu: Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno. Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel (Mt 13,24–25). Je to jasné: pole je úrodné a semeno je dobré. Pán pole rozhodil semeno odborně a ve vhodnou dobu. Kromě toho zorganizoval i hlídání čerstvě osetého pole. Jestliže se později objeví koukol, je to kvůli nedbalosti, protože lidé, zvláště křesťané, usnuli a dovolili nepříteli, aby se přiblížil.

Když se pak nezodpovědní služebníci ptají hospodáře, proč nechal na svém poli vyrůst koukol, vysvětlení bije do očí: inimicus homo hoc fecit (Mt 13,28), to udělal nepřítel! My křesťané, kteří máme bdít, aby vše dobré, co dal Stvořitel světu, sloužilo pravdě o dobru, jsme spali – pěkně smutná nedbalost, takový spánek! –, zatímco nepřítel a všichni ti, kteří mu slouží, pilně pracovali. A koukol se rozrůstá, je ho všude plno.

Nejsem povolán k tomu, abych prorokoval neštěstí a katastrofy. Nechci vám malovat žádný pustošivý, bezútěšný obraz. Nechci se pohoršovat nad dobou, ve které z rozhodnutí Boží prozřetelnosti žijeme. Mějme tuto naši dobu rádi, protože právě v ní máme dosáhnout svatosti. Netrpme plané a prostoduché stesky, jako: svět nebyl nikdy lepší. Odedávna, od samého počátku církve, ještě když lidstvo naslouchalo kázání prvních dvanácti učedníků, docházelo k násilným pronásledováním, objevovaly se bludy, šířila se lež a rozpoutávala se nenávist.

Ale na druhé straně není logické popírat, že zlu jako by se dobře dařilo. Na celém Božím poli, kterým je země, jež je Kristovým dědictvím, vyrašil koukol: nejen koukol, ale spousta všelijakého plevele. Nesmíme se nechat oklamat mýtem o nepřetržitém a nezvratitelném pokroku. Spořádaný, pravý pokrok je dobrý a Bůh si ho jistě přeje. Ale vychvaluje se spíše onen falešný pokrok, který zaslepuje oči tolika lidem, protože často nepostřehnou, že lidstvo se v některých svých etapách vlastně vrací zpátky a ztrácí to, co už předtím získalo.

Znovu opakuji: Pán nám dal svět jako dědictví. A musíme mít bdělé srdce a rozum, být realisty, bez poraženeckých nálad. Pouze svědomí zatížené vinou, rutinní necitlivost, pouze povrchní omámení může vidět svět tak, jako by v něm neexistovalo zlo, urážení Boha, zkáza lidských duší, někdy nenapravitelná. Ale musíme být i optimisté, náš optimismus musí však pramenit z víry v Boží moc – Bůh neprohrává bitvy –, musí to být optimismus, který nepochází jen z lidského uspokojení, z pošetilé a domýšlivé spokojenosti.

Setba pokoje a radosti

Co tedy dělat? Už jsem řekl, že se nepokouším popisovat společenské nebo politické krize, kulturní deformace nebo neduhy. Z hlediska křesťanské víry mluvím o zlu jakožto o urážce Boha. Křesťanský apoštolát není ani politickým programem, ani kulturní alternativou: předpokládá a chce šířit dobro, touhu milovat. Křesťanský apoštolát znamená konkrétní zasévání pokoje a radosti. Je samozřejmé, že z takto pojatého apoštolátu budou mít prospěch všichni: bude pak na světě více spravedlnosti, více porozumění, více úcty člověka k člověku.

Nesmíme se stát překážkou věčné blaženosti duší, které žijí vedle nás. Jsme povinni být opravdovými křesťany, stát se svatými, nezklamat Boha ani všechny ty, kteří očekávají od křesťanů příklad a poučení.

Náš apoštolát by měl být založen na porozumění. Znovu zdůrazňuji: láska k bližnímu spočívá více v porozumění než v dávání. Nechci zatajovat, že i já sám jsem zažil na vlastní kůži, co to znamená být nepochopen. Ačkoliv jsem se snažil, aby mi bylo porozuměno, mnozí toho nebyli schopni. O důvod více, abych já chtěl porozumět všem. K tomu, abychom měli široké, všestranně chápající, katolické srdce by nás ovšem neměl přimět jen nějaký náhodný podnět. Křesťanská láska opravdového dítěte Božího by se měla vždy projevovat duchem porozumění: protože Bůh nás miluje na všech cestách této země a chce rozhojnit semeno bratrství – ne semeno koukolu –, semeno omluvy, odpuštění, lásky k bližnímu, semeno pokoje. Nikdy nikoho nepovažujte za svého nepřítele!

Křesťan by měl být vždy ochoten sdílet život se všemi, dát svým chováním všem možnost přiblížit se k Ježíši Kristu. Měl by se ochotně a s radostí obětovat za všechny své bližní, aniž by jejich duše dělil do škatulek, aniž by jim dával nálepky, jako by šlo o zboží nebo rozpitvaný hmyz. Křesťan by se neměl oddělovat od ostatních lidí, protože by jeho život byl ubohý a sobecký: Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé (1 Kor 9,22).

Kdybychom žili jako opravdoví křesťané, kdybychom uměli svým jednáním a postojem rozsévat ušlechtilost, kdybychom byli plni touhy po pokojném soužití, rostla by opravdová osobní nezávislost lidí, každý jednotlivec by na sebe bral svou odpovědnost za úkol a práci, která mu přísluší na této zemi. Křesťan by měl dokázat hájit především svobodu druhého, aby posléze mohl hájit svou vlastní. Měl by umět přijímat své bližní takové, jací jsou – protože každý bez výjimky s sebou vláčí břemeno svých nedostatků a dopouští se chyb –, a měl by jim umět pomáhat s Boží milostí i s lidskou vnímavostí překonávat zlo, vytrhávat plevel, abychom se všichni mohli vzájemně podporovat a důstojně nést své postavení lidí i křesťanů.

Budoucí život

Apoštolský úkol, který Kristus svěřil všem svým učedníkům, má tedy konkrétní dopad i ve společenské oblasti. Není myslitelné, aby se křesťan obracel zády ke světu, aby trpěl poraženeckými náladami, co se lidské přirozenosti týče. Všechno, dokonce i ten nejméně důležitý mravný čin, má lidský i božský smysl. Kristus, jakožto dokonalý člověk, nepřišel přece vše lidské zničit, ale zušlechtit tím, že přijal naši lidskou přirozenost kromě hříchu: přišel, aby s lidmi sdílel všechno jejich snažení a všechny prožitky, ovšem kromě smutného prožitku zla.

Křesťan má být stále odhodlán posvěcovat společnost zevnitř, tak, že bude žít na tomto světě, ale nebude z tohoto světa – nebude odmítat svět jako takový, ale bude odmítat dobrovolné chyby, hříchy – popírání Boha, protivení se jeho spasitelné vůli.

Slavnost Nanebevstoupení Páně nám připomíná ještě další skutečnost: Kristus, který nás povzbuzuje při našem úkolu tady ve světě, tento Kristus nás očekává v nebi. Jinými slovy: život zde na zemi, který máme rádi, není definitivní, vždyť tady nemáme město k trvalému pobytu; to budoucí (město) hledáme (Žid 13,14).

Snažme se však o to, abychom si Boží slovo nevykládali úzkoprse. Pán neříká, že máme být, dokud putujeme po této zemi, nešťastní a čekat útěchu teprve na věčnosti. Vždyť Bůh přece chce, abychom byli šťastní už zde, avšak toužili přitom po konečném štěstí, které může plně dovršit pouze on.

Na této zemi rozjímání o nadpřirozených skutečnostech, působení milosti v našich duších, láska k bližnímu, jakožto chutný plod lásky k Bohu; to všechno je jakoby předjímání nebe, které by mělo každým dnem růst. My křesťané nesnášíme dvojí život: zachováváme jednotu života, prostou a silnou, na které je založeno a je jí prodchnuto všechno, co děláme.

Kristus nás očekává: Máme svou vlast v nebi (Flp 3,20), ale zároveň jsme plně občany této země, uprostřed těžkostí, nespravedlností, neporozumění, stejně však i uprostřed radosti a pokoje, který nám dává vědomí, že jsme milované Boží děti. Vytrvejme ve službě našemu Bohu a uvidíme, jak poroste, co do počtu i co do svatosti, ono křesťanské vojsko pokoje a míru, tato obec spolupracující na díle vykoupení. Buďme ochotni k nepřetržitému hovoru s Pánem a obracejme se na něj po celý den, od první myšlenky při probuzení až do poslední před spánkem, nabízejme svá srdce našemu Pánu Ježíši Kristu, přicházejme k němu skrze naši Matku Marii, a skrze něho k Otci a Duchu svatému.

Jestliže však přesto Ježíšovo nanebevstoupení zanechá v duši jakousi hořkou pachuť smutku, uchylme se k jeho matce, jako to udělali apoštolové. Potom se apoštolové vrátili do Jeruzaléma (…) Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách (…) s Ježíšovou matkou Marií (Sk 1,12.14).

Kapitola v jiném jazyce