Pokání

Požehnaná budiž bolest. — Milovaná budiž bolest. — Posvěcená budiž bolest… Oslavená budiž bolest!

Apoštol nám vytyčuje úplný program, jak užitečně obsáhnout předmět bolesti: „spe gaudentes“ — v naději se radujte, „in tribulatione patientes“ — v soužení buďte trpěliví, „orationi instantes“ — v modlitbě vytrvalí.

Odčiňování: to je cesta vedoucí k Životu.

Pokáním pohřbi své nedbalosti, urážky a hříchy do hluboké jámy, kterou vykope tvá pokora. — Tak jako zahradník zakopává shnilé ovoce, suché větve a spadlé listy pod strom, který je zplodil. — A to, co bylo neplodné, vlastně přímo škodlivé, účinně přispívá k nové plodnosti.

Z pádů se nauč čerpat sílu: ze smrti život.

Ten Kristus, kterého vidíš, není Ježíš. — Je to nanejvýš jeho ubohý obraz, který může vytvořit tvůj zakalený zrak… — Očisti se. Vyjasni svůj pohled pokorou a pokáním. Pak… ti nebude chybět čisté světlo lásky. A budeš mít dokonalý zrak. Tvůj obraz bude opravdu ten jeho: bude to on!

Ježíš trpí, aby naplnil vůli Otce… A ty, který chceš také vykonávat přesvatou Boží vůli, následuje Mistra, můžeš si naříkat, že tvým společníkem na cestě je utrpení?

Řekni svému tělu: raději tě mám za otroka, než abych byl otrokem tvým.

Jak se lidé bojí odčiňování! Kdyby to, co dělají, aby se líbili světu, dělali s napraveným úmyslem, pro Boha…, jak svatí by někteří a některé byli!

Pláčeš? — Nestyď se za to. Plač: ano, i muži pláčou, když jsou, jako ty, o samotě a před Bohem. — Každou noc, praví David, slzami své lože skrápím.

Těmito palčivými a mužnými slzami můžeš očistit svou minulost a pozvednout na nadpřirozenou rovinu svůj současný život.

Chci, abys byl na zemi šťastný. — A šťastný nebudeš, neztratíš-li ten strach z bolesti. Protože dokud „putujeme“, právě v bolesti spočívá naše štěstí.

Jak krásné je ztratit život pro Život!

Když víš, že tyto bolesti — tělesné nebo duševní — znamenají očišťování a zásluhy, žehnej jim!

Nezanechává ti nahořklou příchuť v ústech ono přání dobrého zdraví — „Bůh vám dej zdraví, bratře!“ —, jímž někteří žebráci děkují nebo prosí o almužnu?

Jsme-li velkorysí v dobrovolném odčiňování, Ježíš nás naplní milostí, abychom milovali ta odčiňování, které nám pošle on.

Ať tvá vůle vyžaduje prostřednictvím odčiňování na smyslech to, co jí ostatní mocnosti odpírají v modlitbě.

Jak malou cenu má pokání bez neustálého umrtvování!

Bojíš se pokání?… Toho pokání, které ti pomůže získat život věčný. — Nevidíš snad, jak se lidé podrobují tisícům útrap krvavé chirurgické operace, aby zachovali svůj ubohý nynější život?

Tvým největším nepřítelem jsi ty sám.

Jednej se svým tělem laskavě, ale ne laskavěji, než bys jednal se zrádným nepřítelem.

Když víš, že tvé tělo je tvým nepřítelem a nepřítelem Boží slávy, protože je nepřítelem tvého posvěcení, proč s ním jednáš tak změkčile?

„Hezké odpoledne,“ — řekli nám, jak je to zvykem — a jedna duše velmi blízká Bohu k tomu poznamenala: Jak ubohá přání!

S tebou, Ježíši, jak slastné je utrpení a jak zářivá je temnota!

Trpíš! — Pohleď: Jeho Srdce není menší než to naše. — Trpíš? Tak to má být.

Přísný půst je pokání Bohu velmi milé. — Ale časem jsme trochu polevili. Je vhodné, aby ses se svolením svého duchovního rádce postil často.

Motivy k pokání? Odčiňování, zadostiučinění, prosby, díkuvzdání: prostředek k postupování vpřed…: za sebe, za mě, za ostatní, za svou rodinu, za svou zemi, za církev… A tisíc dalších motivů.

Nečiň více pokání, než kolik ti dovolí tvůj duchovní rádce.

Jak povznášíme bolest, stavíme-li ji na správné místo v ekonomii spásy: jako zadostiučinění.