Umrtvování

Nedovedeš-li se umrtvovat, nikdy nebudeš duší modlitby.

Ona trefná poznámka, vtip, který sis nechal pro sebe; ten přívětivý úsměv pro toho, kdo tě obtěžuje; mlčení před nespravedlivým nařčením; laskavý rozhovor s protivnými a dotěrnými lidmi; každodenní úsilí přehlížet malichernosti, které jsou ti nepříjemné a obtěžující u těch, kteří s tebou žijí… To vše, vytrvale, to je opravdu solidní vnitřní umrtvování.

Neříkej: ten a ten mě obtěžuje. — Mysli si: ten a ten mě posvěcuje.

Žádný ideál se nestane skutečností bez oběti. — Zapírej se. — Je tak krásné být obětí!

Jak často se odhodláš posloužit v něčem Bohu… a musíš se při své ubohosti spokojit s tím, že mu obětuješ svou nahněvanost, pocit, že jsi nedokázal splnit ono tak snadné předsevzetí!

Nepromarni příležitost zříci se vlastního mínění. — Je to těžké… , ale jak milé je to v očích Božích!

Když uvidíš nějaký prostý, dřevěný kříž, osamělý, obyčejný, bezcenný… a bez Ukřižovaného, nezapomínej, že tento kříž je tvůj kříž: každodenní, skrytý, bez nádhery a bez útěchy…, kříž očekávající Ukřižovaného, který mu schází: a tím Ukřižovaným máš být ty.

Vyhledávej umrtvování, která neumrtvují druhé.

Kde není umrtvování, není ctnosti.

Vnitřní umrtvování. — Nevěřím tvému vnitřnímu umrtvování, když vidím, že opovrhuješ umrtvováním smyslů a že ho nevykonáváš.

Vypijme až do dna kalich bolesti v tomto ubohém přítomném životě. — Co záleží na tom, trpíme-li deset, dvacet, padesát let…, když potom bude nebe navždy, navždy…, navždy?

— A především — spíš než kvůli odměně, „propter retributionem“ —, co záleží na utrpení, trpíme-li proto, abychom utěšili Boha, našeho Pána, abychom se mu zalíbili, v duchu zadostiučinění, a spojili se s ním na kříži? Zkrátka: trpíme-li z lásky?…

Oči! Jimi vchází do duše mnoho nepravostí. — David by mohl vyprávět!… — Uhlídáte-li svůj zrak, uhlídáte i své srdce.

Proč se rozhlížet, nosíš-li „svůj svět“ uvnitř sebe?

Svět obdivuje pouze oběť okázalou, protože nezná cenu oběti skryté a tiché.

Musíme se odevzdat úplně, musíme se zapřít úplně: je třeba, aby oběť byla celopalem.

Paradox: abychom žili, musíme zemřít.

Pamatuj, že srdce je zrádce. — Měj ho zamčené na sedm západů.

Vše, co tě nepřivádí k Bohu, je přítěží. Usekni ji a odhoď od sebe.

Pán promluvil ústy jedné duše, jejíž nadřízený byl zlostný a sprostý: Děkuji ti, Bože můj, za tento vpravdě božský poklad, protože kde bych našel druhého, který každou mou laskavost odměňuje kopanci?

Přemáhej se každý den od prvního okamžiku tím, že vstaneš hned, v určený čas, aniž bys lenosti povolil jedinou minutu.

Jestliže se s Boží pomocí přemůžeš, získáš velký náskok pro celý zbytek dne.

Je tak skličující cítit se přemožen hned při první šarvátce!

Vždycky odcházíš přemožen. — Měj pokaždé na mysli spásu konkrétní duše, její posvěcení nebo její apoštolské povolání… — Takto jsem si jist tvým vítězstvím.

Nebuď slabý a měkký. — Je na čase, aby ses zbavil tohoto zvláštního soucitu se sebou samým.

Řeknu ti, jaké jsou poklady člověka na zemi, abys je nepropásl: hlad, žízeň, horko, zima, bolest, potupa, chudoba, samota, zrada, pomluva, vězení…

Jakou pravdu měl ten, kdo říkal, že duše a tělo jsou dva nepřátelé, kteří se nemohou oddělit, a dva přátelé, kteří se nemohou vidět.

Tělu je třeba dát o něco méně, než potřebuje. Jinak nás zradí.

Když byli svědky tvých slabostí a ubohostí, co záleží, že budou svědky tvého pokání?

Toto jsou lahodné plody duše, která se umrtvuje: pochopení a shovívavost pro ubohosti druhých; nesmlouvavost pro své vlastní.

Jestliže pšeničné zrno neodumře, zůstává neplodné. — Nechceš být pšeničným zrnem, odumřít umrtvováním a vydat bohaté klasy? — Ať Ježíš žehná tvé úrodě!

Nevítězíš nad sebou, neumrtvuješ se, protože jsi pyšný. — Že žiješ životem pokání? Nezapomínej, že pýcha je s pokáním slučitelná… — Dále: tvůj zármutek z tohoto pádu, po tvém nedostatku velkorysosti, je to zármutek, anebo vztek nad svou vlastní malostí a bezmocností? — Jak daleko jsi od Ježíše, nejsi-li pokorný…, i kdyby tvé důtky vydávaly denně nové růžové květy!

Jaká pachuť žluči a octa, popelu a pelyňku! Jak vyprahlé, potažené a rozpraskané patro! — Zdá se, že tento tělesný pocit je ničím ve srovnání s nechutí tvé duše.

— Žádají totiž od tebe více a ty to neumíš dát. — Pokoř se: zůstal by v tvém těle a v tvém duchu ten pocit hořkosti, kdybys dělal vše, co můžeš?

Že se dobrovolně potrestáš za svou slabost a za svůj nedostatek velkorysosti? — Dobře: ale ať je to pokání ohleduplné, jakoby uložené nepříteli, který by byl zároveň naším bratrem.

Radost nás, ubohých smrtelníků, zanechává vždycky hořkou příchuť, i kdyby byla založena na nadpřirozené pohnutce. — Co sis myslel? — Tady na zemi je bolest solí našeho života.

Kolik lidí by se dalo přibít na kříž před užaslými pohledy tisíců diváků a přitom nedovedou křesťansky snášet každodenní nepříjemnosti! — Posuď sám, co je hrdinnější.

Četli jsme — ty a já — hrdinsky obyčejný životopis jednoho Božího muže. — A viděli jsme ho bojovat celé měsíce a roky u snídaně (jaké to „účty“ skládal ve zvláštním zpytování svědomí!): jeden den zvítězil, druhý byl poražen… Poznamenával si: „Nevzal jsem si máslo…, vzal jsem si máslo!“

Kéž bychom také my — ty i já — prožívali svou… máslovou „tragédii“.

Hrdinská minuta. — Je to přesný čas, abys vstal z postele. Bez váhání: nadpřirozenou myšlenku… a hop! — Hrdinská minuta: tady máš jedno umrtvování, které posiluje vůli a neoslabuje tělo.

Buď vděčný jako za zvláštní milost za tento svatý odpor, který vůči sobě pociťuješ.