Vnitřní boj

Neznepokojuj se, když, uvažuje o divech nadpřirozeného světa, uslyšíš tento druhý hlas — důvěrný, úlisný — starého člověka.

To je „tělo propadlé smrti“ volající po svých ztracených výsadách… Stačí ti milost: buď věrný a zvítězíš.

Svět, ďábel a tělo, to jsou dobrodruzi, kteří využívají slabosti divocha, kterého máš v sobě, abys jim za ubohou cetku rozkoší — která nemá žádnou cenu — odevzdal ryzí zlato, perly, diamanty a rubíny nasáknuté živou a vykupitelskou krví tvého Boha, které jsou cenou a pokladem tvé věčnosti.

Slyšíš? — V jiném stavu, na jiném místě, v jiném postavení nebo zaměstnání bys dělal mnohem více dobra. — K tomu, co děláš, není třeba nadání!…

Tedy, já ti říkám: tam, kde tě postavili, se líbíš Bohu… a to, co sis právě myslel, je zjevně pekelné našeptávání.

Trápíš se a jsi smutný, protože tvá přijímání jsou chladná, plná vyprahlosti. — Když přistupuješ ke Svátosti, řekni mi: hledáš sebe, nebo hledáš Ježíše? — Hledáš-li sebe, máš důvod být smutný… Ale pokud — jak musíš — hledáš Krista, chceš znamení jistější než kříž, abys věděl, že jsi ho nalezl?

Další pád…, a jaký pád!… Zoufat si?… Ne: pokořit se a utíkat se prostřednictvím Marie, tvé Matky, k milosrdné lásce Ježíšově. — Jedno „miserere“ a vzhůru srdce! — Začít znovu.

Tvůj pád je velmi hluboký! — Polož základy tam dole. — Buď pokorný. — „Cor contritum et humiliatum, Deus, non despicies.“ — Zkroušeným a pokorným srdcem, Bože, nepohrdneš.

Nestavíš se proti Bohu. — Tvoje pády jsou ze slabosti. — Souhlas: ale ty slabosti jsou tak časté! — neumíš se jich vyvarovat —, že pokud nechceš, abych tě pokládal za špatného, budu tě muset pokládat za špatného a hloupého.

Chceš, ale nechceš, pokud rozhodně neodstraníš příležitost k pádům. — Nenamlouvej si, že jsi slabý. Jsi… zbabělec, a to není totéž.

To chvění tvé duše, to pokušení, které tě obklopuje, je jako páska přes oči tvé duše.

Jsi v temnotách. — Nechtěj jít sám, protože, sám, upadneš. — Jdi ke svému řediteli — ke svému nadřízenému — a on ti dá znovu slyšet ona slova archanděla Rafaela Tobiášovi:

„Forti animo esto, in proximo est ut a Deo cureris.“ — Měj důvěru, Bůh tě již brzy uzdraví. — Buď poslušný a šupiny spadnou, spadne páska z tvých očí a Bůh tě naplní milostí a pokojem.

Nevím, jak překonat sám sebe!, píšeš mi malomyslně. — A odpovídám ti: Ale zkusil jsi použít prostředky?

Blahoslavená pozemská neštěstí! — Chudoba, slzy, nenávist, nespravedlnost, potupa… Všechno mohu v tom, který mi dává sílu.

Trpíš… a nechceš si stěžovat. — Nevadí, že si stěžuješ — je to přirozená reakce našeho ubohého těla —, pokud tvá vůle chce, nyní a vždycky, to, co chce Bůh.

Nikdy nezoufej. Lazar byl mrtvý a rozložený: „Jam foetet, quatriduanus est enim.“ — Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den, říká Marta Ježíšovi.

Slyšíš-li Boží vnuknutí a budeš-li ho následovat — „Lazare, veni foras!“ — Lazare, pojď ven! —, navrátíš se k životu.

Že je to těžké! — Ano, vím. Ale kupředu!: nikdo nebude odměněn — a jaká je to odměna! —, aniž by statečně bojoval.

Jestliže se tvá duchovní stavba otřásá, jestliže se ti všechno zdá být ve vzduchu…, opři se o synovskou důvěru v Ježíše a Marii, to je pevná a jistá skála, na které jsi měl stavět od samého začátku.

Zkouška je tentokrát dlouhá. — Možná — a bez toho možná — jsi ji doposud nesnášel dobře…, protože jsi ještě hledal lidské útěchy. — A tvůj Otec-Bůh je vyrval z kořenů, abys neměl žádné jiné útočiště než jeho.

Že je ti všechno jedno? — Nechtěj se klamat. Kdybych se tě právě teď zeptal na osoby a na činnosti, do kterých jsi, pro Boha, vložil svou duši, odpověděl bys mi, zapáleně!, se zájmem toho, kdo hovoří o své věci.

Není pravda, že je ti všechno jedno: prostě nejsi neúnavný… a potřebuješ více času pro sebe: času, který bude také pro tvoje díla, protože koneckonců jsi nástrojem.

Říkáš mi, že máš ve svém nitru oheň i vodu, chlad i teplo, slabůstky a Boha…: jednu svíci zapálenou pro svatého Michaela a druhou pro ďábla.

Uklidni se: dokud chceš bojovat, nehoří v tvém srdci dvě svíce, ale jen jedna: ta archandělova.

Takto nepřítel téměř vždycky postupuje s dušemi těch, kteří mu odporují: pokrytecky, jemně: důvody… duchovní!: nenápadně… — A pak, když se zdá, že není řešení (ačkoliv vždycky je), bezostyšně…, aby vyvolal zoufalství jako u Jidáše, bez lítosti.

Když jsi ztratil ony lidské útěchy, zůstal jsi s pocitem osamělosti, jako kdybys visel na nitce nad hlubokou propastí. — A tvůj křik, tvé volání o pomoc, zdá se, že tě nikdo neslyší.

Tuto opuštěnost si úplně zasloužíš. — Buď pokorný, nehledej sebe, nehledej své pohodlí: miluj kříž — snášet ho je málo — a Pán vyslyší tvou modlitbu. — A tvé smysly se utiší. — A tvé srdce se zacelí. — A budeš mít pokoj.

Otevřená rána. — Takový je tvůj stav. Všechno tě bolí ve tvé mysli i ve tvých smyslech. A všechno je pokušením…

Buď pokorný — naléhám —: uvidíš, že tě z tohoto stavu brzy vytáhnou: a bolest se promění v radost: a pokušení v pevnou jistotu.

Mezitím však upevňuj svou víru; naplňuj se nadějí; konej neustále úkony lásky, i když si myslíš, že jsou to jen slova.

Veškerá naše síla je propůjčená.

Ó, můj Bože: každý den jsem si méně jistý sebou a více jistý tebou!

Neopustíš-li ho, on tě neopustí.

Očekávej všechno od Ježíše: ty nemáš nic, nestojíš za nic, nemůžeš nic. — On bude jednat, pokud se mu odevzdáš.

Ó, Ježíši! — Odpočívám v tobě.

Důvěřuj vždycky svému Bohu. — On bitvy neprohrává.