Mše svatá

Velmi důležitým rysem apoštola je jeho láska ke mši svaté.

Mše je dlouhá, říkáš, a já dodávám: protože tvoje láska je krátká.

Mnozí křesťané si dávají na čas a ve společenském životě nespěchají, také zaměstnání vykonávají pohodlným tempem a stejně tak u stolu anebo při odpočinku (zde též nespěchají). A není-li pak podivné, že titíž křesťané mají najednou naspěch a snaží se pobízet kněze, aby zkrátil čas určený pro nejsvětější oběť u oltáře?

„Zacházejte s ním s úctou, zacházejte s ním s úctou!“ říkával se slzami v očích jeden stařičký biskup novokněžím, které právě vysvětil.

— Pane!: kdo mi dá hlas a autoritu, abych takto volal k uším a srdcím mnoha, mnoha křesťanů!

Jak zaplakal u oltáře jeden mladý svatý kněz, který si vysloužil mučednictví, neboť si vzpomněl, že jedna duše, která přišla přijmout Krista, byla ve stavu smrtelného hříchu!

— Odčiňuješ tak i ty?

Pokora Ježíšova: V Betlémě, v Nazaretě, na Kalvárii… — Avšak ještě více pokory a ještě více sebeponížení je v nejsvětější hostii: více než v chlévě, více než v Nazaretě, více než na kříži.

Proto musím tolik milovat mši! („Naši“ mši, Ježíši…)

Chodit k přijímání každý den po tolik let! — Každý druhý by již byl svatý — řekl jsi mi — a já, já jsem stále stejný!

— Synu — odpověděl jsem ti —, pokračuj ve svém každodenním přijímání a uvažuj: jaký bych byl, kdybych nebyl přijímal?

Přijímání, spojení, rozmluva, důvěra: Slovo, Chléb, Láska.

Choď k přijímání. — Není to nedostatek úcty. — Jdi právě dnes, když ses zbavil této škrtící smyčky.

— Zapomněl jsi, že Ježíš řekl: lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní?

Až se přiblížíš ke svatostánku, mysli na to, že on!… na tebe čeká již dvacet století.

Tady ho máš: Král králů a Pán pánů. — Je ukrytý v chlebě.

Tak hluboko pokořil sám sebe, z lásky k tobě.

Zůstal tady pro tebe. — Nemysli si, že je projevem úcty nepřistoupit k přijímání, jsi-li připraven přijímat. — Jediným nedostatkem úcty je přijímat ho nehodně.

Jakým zdrojem milostí je duchovní svaté přijímání! — Konej je často a dosáhneš větší Boží přítomnosti a užšího spojení s ním ve všem, co děláš.

Zbožnost má svá vlastní pravidla dobrého chování. — Nauč se jim. — Vzbuzují lítost tito „zbožní“ lidé, kteří nevědí, jak se chovat při mši — i když na ni chodí denně —, ani jak se pokřižovat — naznačí ve spěchu nějaké podivné pohyby —, ani jak pokleknout před svatostánkem — jejich směšné pokleknutí vypadá jako výsměch —, ani jak s úctou sklonit hlavu před obrazem Panny Marie.

Nepoužívejte k bohoslužbě „sériově“ vyráběné předměty: milejší je mi hrubý kříž z kovaného železa než kříže z barevné sádry, které vypadají jako z cukru.

Viděl jsi, jak sloužím mši svatou na holém oltáři bez retáblu. S velkým křížem. Těžké svícny s voskovicemi, stoupajícími směrem ke kříži. Antependium liturgické barvy dne. Široký ornát. Drahocenný kalich strohého stylu, se širokou číší… Bez elektrického světla, které jsme ani nepostrádali.

— A nerad jsi opouštěl kapli: bylo nám tam tak dobře. Vidíš, jak přivádí k Bohu, přibližuje k Bohu, strohost liturgie?

Kapitola v jiném jazyce