Pojetí tvé svatosti

Pojetí svatosti, kterou po nás Bůh požaduje, je určeno těmito třemi body:

Svatá neústupnost, svaté naléhání a svatá bezostyšnost.

Svatá bezostyšnost je jedna věc; světská drzost je něco zcela jiného.

Svatá bezostyšnost je význačným rysem „života dětství“. Malé dítě si nedělá starosti o nic. — Jeho slabosti, jeho přirozené slabosti se projevují s úplnou prostotou, ačkoli je všichni pozorují…

Tato bezostyšnost, přenesená do nadpřirozeného života, vede k tomuto úsudku: chvála, opovržení…: úcta, výsměch…: čest, hanba…: zdraví, nemoc…: bohatství, chudoba…: krása, ošklivost…

Dobře; a… co na tom záleží?

Směj se směšnostem. — Pohrdej tím, co tomu řeknou lidé. Dívej se na Boha a pociťuj ho v sobě i ve svém okolí.

Tak nakonec získáš svatou bezostyšnost, kterou potřebuješ, abys měl jemnost křesťanského kavalíra. Jaký to paradox!

Máš-li tu svatou bezostyšnost, jak to, že ti záleží na tom, „co na to lidé řekli“ nebo „co na to řeknou“?

Přesvědč se, že není směšný ten, kdo dělá to, co je nejlepší.

Člověk… kavalír, který by dělal ústupky, by Ježíše znovu odsoudil na smrt.

Ústupnost je jisté znamení, že člověk nemá pravdu. — Když nějaký člověk dělá ústupky ve věci ideálu, cti nebo víry, je to… člověk bez ideálu, bez cti a bez víry.

Onen Boží muž, otužilý v boji, uvažoval takto: Že neustupuji? Ovšem!: protože jsem přesvědčen o pravdivosti svého ideálu. Zato Vy ustupujete snadno: zdá se vám, že dva a dva je tři a půl? — Ne?… ani z přátelství byste neustoupil kvůli takové maličkosti?

— Takže jste se poprvé přesvědčil, že máte pravdu…, a pak jste tedy přešel na mou stranu.

Svatá nesmlouvavost není bezohlednost.

Buď nesmlouvavý v doktríně a v jednání. — Ale ve způsobech buď jemný. — Buď jako ocelový palcát v měkkém pouzdře.

Buď nesmlouvavý, ale nebuď tvrdošíjný.

Nesmlouvavost není nesmlouvavost bez přívlastků, je to „svatá nesmlouvavost“.

Nezapomínejme, že existuje také „svaté naléhání“.

Jestliže používáme sílu, abychom zachránili jeden pozemský život, a za potlesku všech někomu zabráníme spáchat sebevraždu…, proč bychom neměli použít stejné síly — svatého naléhání — na záchranu Života (s velkým Ž) těch mnohých, kteří tak idiotsky páchají sebevraždu své duše?

Kolik zločinů se páchá ve jménu spravedlnosti! — Kdybys prodával zbraně a někdo by si od tebe chtěl jednu koupit proto, aby zabil tvou matku, prodal bys mu ji?… Vždyť ti za ni chtěl poctivě zaplatit…

— Profesore, novináři, politiku, diplomate: uvažujte o tom.

Bůh a odvaha! — Odvaha není neopatrnost. — Odvaha není troufalost.

Nepros Ježíše o odpuštění pouze svých vlastních hříchů: nemiluj ho pouze svým vlastním srdcem…

Odčiňuj za všechny ty urážky, za to, že ho urážely, urážejí a budou urážet… Miluj ho celou silou srdcí všech těch, kteří ho milovali nejvíc.

Buď odvážný: řekni mu, že ho miluješ bláznivěji než Marie Magdalská, než Terezie a než Terezička…, že ho miluješ šíleněji než Augustin a Dominik a František, než Ignác a Xaverský.

Buď ještě smělejší, a když něco potřebuješ, nepros, spíš řekni: „Ježíši, chci to nebo ono,“ protože takto prosí děti. Vycházej vždy z onoho „fiat“.

Neuspěl jsi! — My nemáme neúspěch nikdy. — Vložil jsi v Boha veškerou svou důvěru. — Ani jsi neopomenul žádný lidský prostředek.

Přesvědč se o této pravdě: teď v tomto případě bylo tvým úspěchem neuspět. — Poděkuj Pánu a začni znovu!

Že jsi neuspěl? — Buď si jist, že nemůžeš neuspět.

Není to tak, že bys neuspěl: získal jsi zkušenost. — Kupředu!

Byl to neúspěch, neštěstí: protože jsi ztratil našeho ducha. — Dobře víš, že z nadpřirozeného hlediska má konec všeho (vítězství?, porážka?, co na tom záleží!) jen jediné jméno: úspěch.

Nezaměňujme práva svého úřadu s právy své osoby. — Těch prvních se nelze vzdát.

Svatoušek se má ke svatému jako pámbíčkář ke zbožnému: je jeho karikaturou.

Nemysleme si, že naše zdánlivé ctnosti svatých budou za něco stát, nejsou-li doprovázeny obyčejnými ctnostmi křesťana.

— To by bylo jako nosit nádherné šperky na spodním prádle.

Ať tvá ctnost není ctnost halasná.

Ježíšova nauka má takovou sílu, že mnoho falešných apoštolů, kteří ji hlásají, ale podle ní nežijí, přesto prokazuje dobro celým zástupům.

Ale toto dobro nevyvažuje obrovské a skutečné zlo, které způsobují tím, že zabíjejí duše vůdců, apoštolů, kteří se znechuceně odvracejí od těch, kteří nekonají to, co učí ostatní.

Proto jestliže tito muži a ženy nechtějí žít důsledně, nesmí se vůbec stavět do první řady jakožto vedoucí.

Ať oheň tvé lásky není jako bludička. — Přelud, klamavý ohýnek, který ani nezapálí, čeho se dotkne, ani nedává žádné teplo.

Satanovo „non serviam“ bylo až příliš plodné. — Necítíš velkorysé nutkání vyjádřit svou každodenní touhu po modlitbě a po práci oním „serviam“ — budu ti sloužit, zůstanu ti věrný! —, které v plodnosti předčí onen výkřik vzpoury?

Jak je to smutné, „Boží muž“ zkažený! — Ale o co smutnější, když je „Boží muž“ vlažný a světácký!

Nepřikládej velkou důležitost tomu, co svět nazývá vítězstvím nebo porážkou. — Jak často se stává, že vítěz odchází poražen!

„Sine me nihil potestis facere!“ Nové světlo, lepší světlo, nová nádhera pro mé oči, z tohoto Věčného světla, evangelia.

— Mám se divit všem „svým“… hloupostem?

— Ať zapojím Ježíše do všech svých věcí. A pak nebudu dělat hlouposti: a správně bych pak neměl říkat moje věci, ale „naše věci“.